Včerejší 3. kolo mohlo mít klidně
podtitul Potopa. A šrot... Upřímně mohu říci, že za svou
dlouholetou golfovou kariéru (doufám, že to zní dostatečně
důležitě) jsem horší počasí nezažila. O to hůř, že není
ani podzim, ani apríl, ale polovina léta...
Když jsme se lehce po poledni vydaly
na start a začalo pršet, brala jsem to s úsměvem jako lehkou
provokaci a nespravedlnost. Škoda jen, že mě smích přešel už
po dvou jamkách. Přibližně tou dobou jsem totiž (ten den poprvé,
ale rozhodně né naposled) měla promočenou rukavici...
Podrobně reprodukovat celý průběh
hry nebudu. Jednak by to vzhledem k celkovému počtu ran bylo
zdlouhavé a jednak by to bylo lehce vulgární, bez sprostých slov
jsem se totiž včera, uznávám, neobešla.
Moje třetí kolo v číslech
2 - Naše hra byla dvakrát přerušena
kvůli bouřce. Smutným zjištěním bylo, že golfové zákony
schválnosti v praxi fungují dokonale. Siréna svolávající hráče
do klubovny nás zastihla samozřejmě v místech, odkud je to k ní
úplně nejdál. Přičemž poprvé jsem se absolutně odmítala
hnout z místa, zatímco v případě druhém, kdy jsem byla už
třikrát promočená a zase usušená, třikrát ztuhlá a zase
rozehraná a hodinu jsem stála v dešti mezi třináctým greenem a
čtrnáctým odpalištěm na kraji lesa, jsem rezignovaně šla půl
hodiny v tom největším dešti směr klubovna, aby nám tam pánové
rozhodčí laskavě oznámili, že máme jít zpět a kolo dohrát.
7,5 – Slovy sedm a půl hodiny. Tolik
jsme celkem strávily „na place“ od prvního týčka až po
osmnáctou jamku. To už je slušná šichta.
91 – Tolik ran jsem nakonec zahrála.
Nic moc k chlubení, nicméně podstatné je, že z celkem
startujících 35 žen to v těch hororových podmínkách stačilo
na třetí nejlepší výsledek.
A jak to vypadlo z pohledu týmu?
Jak už jsem avizovala nejen v pátek,
ale i po prvních dvou kolech, naše šance na postup byly mizivé. A
to jak v ženách, tak mezi muži. Oba týmy si sice v celkovém
pořadí přilepšily, jenže propastný rozdíl vůči prvním
místům se ještě prohloubil a nám už tak před nedělí
nezbývalo než pokusit se o co nejlepší umístění.
Ještě třeba podotknout, že muži,
kteří většinou celou osmnáctku stihli obejít „suchou nohou“,
zahráli v sobotu skvěle. Důkazem budiž, že se škrtal výsledek
Pepíka Majera, který zahrál slušných 90 ran. Nejlépe hrál náš
mistr klubu Pavel Adamec – 79 ran.
Jak už bylo řečeno, mezi ženami to
bylo v sobotu spíš tak trochu o přežití, a to bez nadsázky.
Proto není divu, že celé tři čtvrtiny našeho týmu zahrály
přes sto ran. Škrtaly jsme nakonec 108.
Když jsme se v sobotu večer, za
soumraku, vracely domů, věděly jsme jediné. Že co se týče
počasí, a doufejme i výsledků, horší už to nebude. Naším
jediným cílem tak bylo co nejrychleji vysušit boty, umýt hole,
napařit se ve vaně a namasírovat svaly. Od prvního odpalu
„finálového“ dne nás totiž dělilo pouhých pár hodin...
Fotografie pořídila babička, která poctivě podporovala všechny členy týmu, na všechny výkony dohlížela a podávala nejčerstvější informace.
Pár odkazů na závěr:
Žádné komentáře:
Okomentovat