Tisíc a jeden golfista

Jak si tak chodím zeleným světem, měla jsem už tu čest potkat stovky hráčů a hráček nejrůznějších věků, vzhledů i návyků. Někteří jsou milí, sympatičtí, jiní méně, ale o to více mě baví je sledovat... A pak o nich psát. Tady je pár takových těch hlavních typických golfistů, nad kterými mi převážně zůstává rozum stát. Pokud se v některém z popisů poznáte, vězte, že v tom není nic osobního. Berte to jako průzkum.

Kafíčkáři – Ty identifikujete snadno. Vzpomeňte si, kdy jste je viděli někde jinde, než na verandě klubovny nebo v restauraci. Jednou, dvakrát, nikdy? Tak to jsou oni, ti, co tráví více času pitím kávy a konverzací než hrou.

Věční „smolaři“ – Ať zahrají jakkoliv, nikdy nebudou dostatečně spokojení. Nebo alespoň Vám to nikdy neřeknou. Poznáte je podle toho, že ať zahráli sebelepší skore, v klubovně budou kroutit hlavou, jak jim to žalostně nešlo. Přesně ti pak nakonec většinou odvezou výhru.

Starostliví manžílci – Jedna z mých největších nočních můr. Jakmile na startovce v mém flightu vidím dvě jména v jasném příbuzenském vztahu, modlím se, aby to byli sourozenci. Nemyslím si, že mi kdy při hře něco vadilo víc, než když začínající manželský pár hraje každý dvanáctou ránu na tříparu, manželka je vzteklá, protože nesnese tu ostudu, a pan manžel se ze všech sil snaží ji pochválit, poradit, povzbudit... Je to sice samozřejmě od něj velmi milé. Ale upřímně, kdybych zahrála už potřetí za sebou do vody a někdo by mi za zadkem křičel: „Nevadí, ale moc hezká byla!“ asi bych byla docela nepříčetná.

Poslušné manželky – Měla jsem možnost potkat už spoustu takových žen. Hrají jamky přibližně na 10 ran, za celý den s vámi nepromluví, nesou si v jedné ruce svou sedmičku, druhou za sebou táhnou vozík a evidentně je to ohromně baví. Pravděpodobně hrají jen proto, že si to přeje jejich manžel.

„Profíci“ - Nehledě na svůj hendikep a výkonostní skupinu mají pocit, že výhra je otázka života a smrti. Dlouhé minuty se připravují na každou ránu, zkoumají terén, hází trávu do vzduchu, aby mohli předpokládat vliv větru, čtou green, vyměřují směr, vybírají hole... a pak to topnou. Sprostě zanadávají a začnou vyměřovat znovu.

Lovci dívčích sukní – Tyhle potkávám většinou na drivingu. Přijedou nablýskaným autem s hudbou ideálně na „plný koule“, přivedou si nějakou krásnou mladou slečnu a v nějakém, sice značkovém, neb negolfovém oblečení typu jeans se začnou před přítelkyní předvádět, případně se jí pokusí něco naučit. Většinou je velká zábava to poslouchat.

Povodníci – Tyhle „frajery“ jsem si nechala nakonec, protože jsem přesvědčená, že každý z vás už někdy na golfu potkal někoho, kdo si „neuměl“ spočítat rány. Měla jsem období, kdy jsem takové lidi nemohla vystát, ale bohudík (nebo bohužel) už mě to přešlo. Teď jsem ve fázi, kdy je mi to jedno, protože vím, že tímhle ubližuje člověk akorát tak sám sobě. Ale tohle je téma, na které bych se ráda trochu víc rozepsala, takže si to nechám na samostatný článek .

Tak co vy, koho potkáváte, když si jdete jen tak zahrát? A jaký typ hráčů vám vadí nejvíce na turnaji, když se chcete soustředit na hru?  

Test: Alkohol a jeho vliv na hru

Zdá se, že sezona už je víceméně v plném proudu. Počasí se konečně ustálilo v přijatelných teplotách, jamkovky jsou nalosované, turnaje probíhají, dokonce většina golfistů po zimě vyhrabala nejen hole z garáže, ale i zapomenutou formu, což teda já s jistotou prohlásit nemohu.

Zatímco se rozbíhala sezona golfová, ta florbalová dospěla svého vrcholu, a tak se stalo, že se mi v jeden víkend sešlo „Superfinále“ a hned po něm turnaj v Hořehledech. Nezbývá mi než podotknout, že na někoho sice může působit alkohol tak, že druhý den hraje uvolněně, a tudíž dobře. Na mě teda ne.

V sobotu 21.4. jsem měla tu čest být součástí historicky prvního Superfinále Florbalu, kde jsme s naším týmem Bohemians sice prohráli a odnesli si stříbrné medaile. Ovšem druhé místo z extraligy a navíc tak jedinečný zážitek, jako je zahrát si v O2 Aréně, kam si cestu našlo přes 5 tisíc diváků (na mužské finále to bylo necelých 8 tisíc), to k večeru navodí více než dobrou atmosféru. Když k tomu přidám fakt, že následující den (jinými slovy pár vteřin po půlnoci) byly důvodem k oslavám také moje devatenácté narozeniny, není divu, že po přibližně dvou hodinách spánku jsem v neděli kolem osmé ráno rozlámaná nasedala na vlak, abych mohla pár hodin na to sama experimentovat s tím, jaký má na můj výsledek vliv alkohol. V Hořehledech se totiž hrál Hořehledský drive, jeden ze 4 „majorů“, jež jsou vypsány do Kokšínské tour o čest, slávu a hlavně zajímavé ceny.

Hnána ještě teplým řidičákem jsem hned na první jamce zaútočila na vypsanou odměnu za hole-in-one, jakési moc hezké auto na víkend. Z metru jsem sebejistě zavěsila do birdie a zahájila tak -1 a dobrým pocitem. Ten mě bohužel opustil už na jamce třetí, kde jsem zahrála něco hrozně nad, myslím, že to bylo osm, a od té doby už to šlo jen z kopce. Respektive, cesta vedla i do kopce, jen s mými výsledky to šlo od desíti k pěti. Od páté jamky jsem se víceméně jen modlila, aby byl konec...

V celkovém součtu to bylo 14. místo ze 40 zúčastněných, ale jak já říkám, není každý den posvícení...

Nedá se svítit, musí se trénovat! Ale v jednom mám jasno... alkohol mi čísla nezmenší!