„Už abych byla doma“ bylo to
jediné, na co jsem celý den myslela. Pár jamek před koncem mi
došlo, že je to na postup. Tak jsem ten zbytek pro jistotu podělala...
Po čtrnáctidenní golfové pauze jsem
nečekala, že mi to nějak extra půjde. Jenže když jsem k tomu
přičetla jakési natažené součástky v levém zápěstí, rýmu
a teplotu jakožto příznaky začínající nemoci, byl zázrak, že
jsem to vůbec došla.
Opravdu mě mrzí, že jsem do toho
nemohla dát víc, vždyť jsem měla téměř profesionální
podmínky – osobního řidiče, kedíka, vlastní kuchařku a
diváka v jednom. Ehm, no, dobře. Ségra tlačila vozík s bagem
jenom po rovině, když jsem něco podělala, tak se mi vysmála a s
puttováním mi nepomohla, protože prý neumí číst greeny. Babi s
tátou tvořili skvělý tým – vyrazili jsme ráno směle bez
mapy, protože babi „tam přece už několikrát byla, tak si tu
cestu pamatuje!“ Nikoho tedy nejspíš nepřekvapí, že jsme lehce
bloudili. Babi navíc celých osmnáct jamek dělala „přední
voj“, což nejen že znervózňovalo mé spoluhráčky z flightu,
ale také způsobilo, že jsme téměř každou jamkou řvali zběsilé
FOOOR jen proto, že babi nám „šla napřed sledovat míčky“.
Co jí odepřít nemůžu, je trvalý přísun řízků a muffinů.
Jen bych ocenila, kdyby tomu neříkala doslova „mufínka“ a já
s tím řízkem nevypadala jak českej turista...
Před poslední jamkou jsem věděla,
že „jdu na svůj“... Velkohubé prohlášení, že teda na
osmnáctce zahraju par, bylo potrestáno ušmudlaným tripláčem a
já můžu být vlastně ráda – tentokrát mi postup neutekl o
jednu ránu, jako před dvěma lety. Tentokrát mi utekl o tři –
tedy víceméně o tu jednu jamku...
No nic, musím vyléčit zranění,
rýmičku a zlomené srdíčko … a pustit se do toho znovu!
Ovšem, závěrem nemohu opomenout mého
klubového kolegu – Ondra Zdrha zahrál oba dny famózně, umístil
se nakonec na 9.příčce a zlepšil si konečně hendikep pod
vytoužených 6! Gratuluju, kamaráde! :)
