pátek 30. srpna 2013

Tábor pro malé teroristy

Zatímco všech zbylých sedm dětí (dvě odjely na víkend za jinými povinnostmi, ztráty na životech nulové) se mohlo zábavou potrhat u hraní Wii-čka (technika mě přemáhá, je možný, že s tím umí mnohem líp než já?), já jsem se alespoň na chvíli schovala za monitor notebooku, abych uplynulých pár dní zhodnotila.

Je pochopitelné, že každý den se člověk probudí do jiné nálady. A byť můžu teď mít (plna dojmů z Pinďa Cupu 2013) růžové brýle, nerada bych pak jednou v nějaké vzteklejší chvilce četla tento článek a říkala si: „Co to tady melu? Vždyť to nejsou děti, to jsou malý teroristi!!!“

Inu začnu radši negativním pohledem na věc. Pravdou je, že tenhle týden byl tou nejúčinnější antikoncepcí, jaké se mi kdy mohlo dostat. Ještě mi zbývá jeden den a jsem unavená, naprosto vyždímaná,a to jak psychicky, tak fyzicky. Po pár hodinách jsem ztratila pojem o tom, co je normální dětská nerozvážnost a co úlety rozmazlených harantů. Nerozeznám od sebe jejich roztomilou nevědomost od lenosti a neschopnosti dávat deset vteřin při rozdávání pokynů pozor. Mnohdy jsem je seřvala za maličkosti, zatímco spoustu jiných přečinů jsem vyčerpáním přehlížela.
Ty děti jsou všude. Když je zrovna nevidíte, tak je zaručeně slyšíte, nebo alespoň cítíte jejich přítomnost (nemůžu jim přece zakazovat prdět). Baví je v podstatě všechno kromě golfu (což je na golfovym táboře docela prekérka), na všechno mají tisíc odpovědí a všechno si umí dokonale zdůvodnit.
Všechno jim musíme říkat stokrát, ale stejně se zaručeně vždycky najde z těch devíti aspoň jeden záškodník, co to udělá jinak, něco si nepřinese, zapomene... Stačily i ty tři dny a já už na sto procent vím, kdo konkrétně – naprosto pokaždé přijde pozdě (Kája), bude vždy v opozici (Marek), odpoví zásadně na to, na co se ho nikdo neptá (Dejv), si neuklidí boty (Martin), bude kecat, když budeme něco vysvětlovat (Tomáš s Jirkou), nikdy nepozdraví (Honzík), nikdy nedojí žádné jídlo (David) a nikdy se neusměje, ani kdyby se člověk rozthal (Filip).

Jenže protože zrovna teď mám náladu dobrou, je třeba se na to dívat taky trochu pozitivně. I když nám to dalo hodně práce, můžu téměř s klidem tvrdit, že jsme si ty prcky docela vychovaly. Pokoje jsou téměř neustále uklizený, nikde není bordel, špinavé prádlo po zemi ani neustlané postele. Nikdo nic nerozbil, nikdo si neublížil, brečelo se jenom párkrát a jenom chvilku. Na všech je vidět obrovský posun od loňského roku, všichni se snaží, ale (většinou) se navzájem i dokážou podpořit a pochválit. Mají radost ze hry a golf je zajímá i mimo hřiště – golfovým filmem jsme docela zabodovaly :).


Jenže jak řekl klasik – svět není černobílý, a tak nejspíš všichni pochopili, že pravda je někde uprostřed. Teroristi to jsou a teroristama zůstanou, ale nic moc to nemění na tom, že je mám ráda, a i když nadávám (někdy i nahlas), tak se těším na příští rok! :)  

Ale pojďme si říct, že usadit prcky po večeři k telce a vyrazit za zapadajícího slunce oběhnout (objet) si devět jamek, to není atmoška úplně k zahození! :)

P.S. Pinďa Cup bude jako samostatný článek, jen co budou nějaký fotky :) 

úterý 27. srpna 2013

PGM - Tři oříšky pro... feedback

Já upřímně doufám, že jsem svým zážitkům dala dostatečně velký odstup, aby jejich hodnocení nebylo zaujaté, bylo stručné, jasné a věcné. Zároveň mi zítra startuje další „zaznamenáníhodná“ událost – dětský golfový tábor v Hořehledech – a tak je třeba předchozí téma s grácií uzavřít. Dovolte mi tedy vrátit se k Honma Pilsen GolfMasters 2013.

Všechny zážitky jsem se snažila rozdělit přehledně do tří bodů, neboť psaní souvislých textů jsem jednak už vyčerpala (o turnaji jsem celkem odhadem napsala přes 20 stran - čtěte na webu, v časopisu Golf a Magazínu Dýšina), a jednak to usnadní přehlednost pro ty z vás, jež u toho nebyli, případně jsem je ještě neobtěžovala vyprávěním.

Kdykoliv se mě někdo po turnaji zeptal: „Tak co, jaký to bylo?“ Odpovídala jsem dlouhým mlčením, protože pro mě bylo nesmírně těžké vybrat si, čím začnu. Nikdy jsem nedokázala odvyprávět všechno, aniž bych nezapomněla na něco neméně úžasného, a nikdy jsem to nestihla odvyprávět do té doby, než to posluchače přestalo bavit. Takže vážení, ANO, užila jsem si to moc. V zásadě rozděluji zážitky na tři velké skupiny:

Melissa
Bylo by přinejmenším nelogické nezačít tou, kvůli které to všechno začalo. Vyhlížela jsem ji v podstatě už od pondělí, a když jsem se dozvěděla, že nebude na středeční Players party, najednou mě nelákalo na ni jít. Nicméně, dočkala jsem se. Ve čtvrtek jsem si jí „našla“ na Pro-Amu a vyfotila jsem se s ní. V pátek byla to první, co jsem ráno viděla – na chipping greenu před klubovnou. Když jsem se za ní vydávala na hřiště každý den, neuniklo to ani jí, ani caddymu Olliemu. Od sobotního odpoledne mě oba začali zdravit. A byť jsem byla nervózní jako pra*e, domluvila jsem si s ní nakonec i rozhovor.
- „Můžeme to udělat po hře?“ ptala se skoro starostlivě
- „Bude se končit docela pozdě, nebudete spěchat na hotel?“ přebíjela jsem to já
- „No... a nebo to můžeme udělat a hotelu?“ zněla mi ještě dlouho v hlavě věta, kvůli které si ze mě nejeden pozdější posluchač dělal srandu. No, rozhovor jsme sice udělaly až druhý den po finálovém kole, trochu ve spěchu, protože poslední flighty byly ještě na hřišti a Melissa spěchala na letiště. Ale i tak se mi stihla podepsat na notebook, usmála se, poděkovala a odešla... Já dopsala rozhovor, který vyjde v září, a chtělo se mi brečet! Jednak proto, že jsem si teda splnila ten sen, a jednak proto že jí zas uvidím až bůhví kdy!!!

Práce
Ať už jsou moje osobní zážitky a zápisky jakékoliv, je nepopiratelné, že na tenhle turnaj jsem jela především za prací. Jakožto pravá ruka dvorního novináře promotérské firmy jsem měla na zápěstí pásku, se kterou jsem se dostala prakticky kamkoliv. A tak jsem si od pondělí posedávala na nádvoří klubovny, kam normální novináři nemohli. Vzhledem k tomu, že prvních pár dní bylo pramálo co na práci, většinou jsem se tvářila, že něco důležitého kutím na svém PC a po očku jsem sledovala všechny ty golfistky, co se pomalu začínaly promenádovat areálem. Je k nevíře, jak OBYČEJNÉ ve skutečnosti jsou. Jasně, nikdo nečekal, že budou zářit jako by byly ze zlata, ale když třikrát projdete kolem maličké Japonky, a teprve potom s hrůzou zjistíte, že to byla Ai Miyazato, a hloubete v paměti, jestli jste před ní neměli padnout na kolena, tak to značí velký zážitek (nebo míru šílenství).
A tak jsem pila kafe ob jeden stůl od legendy všech legend Laury Davies, několik hodin jsem šmírovala evropskou jedničku Lee-Anne Pace se svými kamarádkami, nenápadně jsem pozorovala, co obědvá skotská kráska Carly Booth, a pokorně jsem ve frontě u bufetového stolu pouštěla před sebe Becky Brewerton.
Velkou kapitolou pro mě pak byl pobyt v Media Center. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí mě, mladý ucho, vzaly mezi sebe takové kapacity, jakými jsou pan Lorenz a Nikodým. Netrvalo dlouho a s většinou těch nejvýznamnějších lidí jsem si tam tykala, čímž se mi potvrdilo pouze to, že jejich sympatie z obrazovky nejsou dílem televizních kamer. Na rozdíl od toho nepříjemnou zkušeností bylo to, že i v tak malém světě, jako je ten golfový, se najdou média, která se mezi sebou nemohou vystát. Nicméně takové aférky nechť navždy zůstanou mezi zdmi „tiskáče“, stejně tak jako krycí jména: Miss golfistka, Kanibalka, „Ta Lesbička“, Orangutan, … Nebudu zapírat, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Ale jinak byly všechny dny, přestože mnohdy od půl sedmé ráno do deseti večer, strávené v klimatizovaném domečku s neustále čerstvým občerstvením a kávou velmi příjemné!


Anka a Luka
Do třetice všeho dobrého. Obrovský podíl na tom, proč pro mě tenhle týden byl tak nezapomenutelným zážitkem, byla německá slečna a její vtipálek caddy. Jen si to představte. Shodou náhod se na středeční players party seznámíte se sympatickou holkou. Hraje na tour teprve rok, nic se od ní neočekává, vždyť dokonce přespává u kamaráda a jiný kamarád jí zase nosí hole... No a tak jí přejete hodně štěstí, jste v kontaktu, chodíte na obědy, posloucháte drby – kdo, kde, s kým... A ona potom vyhraje! Zní to trochu jako scénář amerického sportovně-romantického filmu s průhledným happy endem a nebudu tvrdit, že mi po vítězném puttu nevyhrkly slzy do očí... Kromě toho, že jsem pak nemusela jako ostatní novináři nahánět Anku pro rozhovor, počkala jsem na večer a popovídala si s ní u jídla; … kromě toho, že pak i s Lukou byli oba tak moc hodní, že jeli navštívit děti a rodiče na námi pořádaný Pinďa Cup, … kromě toho, že jsem s nimi seděla dlouho do večera na dvoře klubovny, kde zůstali už jen promotéři a sami na nás vrhali podivné pohledy – jakto že ta nová mladá holka, co tu psala články, zná tu vítězku? … kromě toho, že jsme v neděli hrozně moc slavili, navíc ještě s dalšími caddies, mimo jiné i Olliem od Melissy... tak kromě toho všeho, jsem navíc našla dva přátele, dvě spřízněné duše, které jsem sice neměla možnost poznat delší dobu, ale přirostly mi k srdci tak, že jsem se při loučení neubránila slzám.



A jaké z toho týdne plyne ponaučení? Že mít sny se vyplatí. A přestože jsem dosud nikdy neuměla moc přesně odpovědět na otázku: Čím by ses jednou chtěla živit? Tak, ať je to jakkoliv absurdní, já chci teď pracovat na svém psaní, pracovat na svojí angličtině... a doufat, že jednoho dne budu moct jezdit po světě a sdílet se čtenáři to, co jsem si tak zamilovala...


pondělí 5. srpna 2013

PGM 2013 day 1 - Cheyenne Woods a "ty ostatní"

Název jako by napovídal, že mám v plánu zapisovat si své zážitky denně, ale to není tak úplně pravda. Během dnešního dne jsem měla možnost odhadnout, že ještě tak jeden, dva dny se pravděpodobně budu nicneděláním dloubat v nose, ale pak nejspíš zemřu na upracování.

Dneska jsme toho opravdu na práci příliš neměli, na hřišti téměř nikdo nebyl, čas od času se nádvořím prošla nějaká hráčka... Úplně mě fascinuje, jak maličké a nenápadné všechny jsou. Na fotkách působí, jako by z nich šel neuvěřitelný respekt, až strach, ale naživo si člověk musí dát pozor, aby o nějakou nezakopl, nebo ji neposlal pro něco do skladu.

I přestože žádné komplikace zatím nenastaly, nedá se úplně říct, že bych byla ve své kůži. Bojím se jít i na záchod, aby mě náhodou někdo nevyhodil, že tam nemám co dělat. Mám strach, že nebudu něco zvládat, nebo stíhat, nebo že nebudou s mojí prací spokojeni. Nechci působit příliš sebevědomě s tím, že se na něco nezeptám, ale zase nechci otravovat šéfíky se zbytečnostma. Akorát se mi zatím nedaří dost dobře rozlišovat, co je zbytečnost a co není...

Melissa update: zatím jsem ji nepotkala. Abych pravdu řekla, celá realita je dost odlišná od jakýchkoliv představ, ať už máte fantazii jakkoliv divokou. Neumím si představit, že se bez dovolení napiju, natož abych se vydala někam sledovat svou platonickou lásku. Nezbývá mi než doufat, že se s celou situací zítra trochu víc sžiju. Nejpozději pak v pátek – na Players Party! :)

A koho by zajímaly nějaké střípky ze zákulisí, celý organizační tým zatím žije z jedné jediné hráčky – Cheyenne Woods – nevlastní neteř Tigera Woodse, jejíž křestní jméno se nenaučím vyslovovat do konce svého života. Nicméně, vzhledem k procentuálnímu obsazení mužského pohlaví v našem organizačním týmu není absolutně divu, však posuďte sami její fotku z Karlova mostu, kam se podívala v rámci prohlídky Prahy. Nutno dodat, že se Praha, soudě podle reakcí na Twitteru, velmi líbila.

Foto ke shlédnutí zde: http://instagram.com/p/cjn9yOtTzk/
Poznámka pro fajnšmekry: Na osobní Iphone Cheyenne fotil Čeněk Lorenz :)

neděle 4. srpna 2013

Případ Melissa - rok poté!

Nechci nikoho zatěžovat dlouhosáhlou a dojemnou story o splnění jediného celoživotního snu, nechci hrát na city a nerada se vytahuju. Ale jak kdysi řekl klasik „Hlásit se to musí“, tak to vezmu skrze fakta.

Loni na konci června jsem se nějakou nevysvětlitelnou náhodou dostala na turnaj LET na Albatrossu – Prague Golf Masters. Nikdy předtím jsem se moc o ženský golf nezajímala, znala jsem stěží pár základních jmen, sledovala jsem spíš české vlaječky než TOP výkony.
Dalo by se to považovat za náhodu a je to asi lehce přehnané tvrzení, ale s trochou nadsázky bych mohla považovat za osudové, že jsem se tam tehdy dostala.

Na první pohled jsem se tam zamilovala do Melissy Reid, mladé blonďaté Angličanky s atletickou postavou a švihem, ze kterého sršela energie a sebevědomí. Neměla jsem tehdy tušení, jak si stojí v evropském žebříčku, jaké má šance, nebo jak bláhové je moje tvrzení: Tak ta vyhraje! Ale ať už to bylo jakkoliv, ona vyhrála a já začala od dalšího dne sledovat její stránky, profily na sociálních sítích a viděla jsem od té doby snad každé video, ve kterém se byť jen mihla.

Velmi velkohubě jsem tenkrát naznačila něco ve smyslu, že kdyby se ze mě někdy stala profesionální golfistka, tak jako hlavní benefit budu považovat to, že se s Melissou budu moct stýkat, vídat, hrát, kamarádit a tak vůbec... Ale pochopitelně to bylo myšlené ze srandy. (článek)

Nicméně – můžete mi věřit nebo ne – řekla jsem si, že je dost pravděpodobné, že na dalším ročníku se pokusí svůj titul obhájit, a tak se na něj musím stoprocentně dostat. Ne ve smyslu včas si koupit vstupenku, aby náhodou nebyly vyprodané. Ale dostat ve smyslu, že za ní budu moct chodit ve dne, v noci, že uvidím zákulisí a věci, které normální smrtelník nikdy neuvidím. Nebyla jsem si ještě jistá, jestli se pak přihlásím jako dobrovolník, caddy, nebo se tam prostě jen vetřu přes známosti, … ale vzhledem k tomu, že jsem kdysi zvažovala kariéru žurnalistiky, rozeslala jsem své životopisy do všech možných i nemožných golfových časopisů a serverů – že tím nic nezkazím.
A taky jsem nezkazila. Ozvali se mi z časopisu Golf, kde mi od té doby téměř pravidelně vychází články či rozhovory.
Měsíc míjel měsíc a já jsem si říkala: Kdy asi tak bude ta nejvhodnější doba nadhodit před panem šéfredaktorem, že bych se mileráda ujala nějaké reportáže právě z turnaje PGM?
Dodnes nevím. Na jaře jsem totiž dělala rozhovor s Robertem Klotzem, hlavním promotérem tohoto turnaje. Jednoho dne mi zazvonil telefon a on začal větou:
„Jsme moc spokojeni s tím, jak jste odvedla svou práci, … chtěl bych vám nabídnout, jestli byste pro nás nepsala s Čeňkem Lorenzem a Jiřím Nikodýmem na turnaji Daily news?...“
A já pochopitelně chtěla (v duchu jsem skákala tři metry vysoko, nahlas jsem zněla asi spíš jako 'tak když jinak nedáte').

Víte, není to takové to splnění snu, na který myslíte každý den, když vstáváte, a každý večer, když jdete spát... Ale když jsem si zpětně uvědomila celou tu svou roční cestu, pravděpodobně jsem dosáhla asi první věci ve svém životě, na kterou můžu být docela veřejně hrdá.

Takže zítra se chystám na Dýšinu, kam během dne pomalu budou přijíždět všechny hráčky.
Nevím, jestli se víc těším nebo jsem nervózní... Čeká mě spousta práce, ještě víc zážitků a určitě spousta chvil, na které budu vzpomínat.

Hlavní cíle?

- vyfotit se s Melissou (kterou mám už více než rok na ploše PC – chce to změnu :))
- odvést co nejlepší práci (aby to taky nebylo letos naposled:))
- nasát atmosféru (už minule jsem nepřestávala zírat, a to jsem tam byla jen dva dny)
… dokonce (pokud vše klapne podle plánu) budu mít od zítřka nový mobil, protože můj současný fotí tak, že já umím líp kreslit. A když už tam budu, chci 24hodin denně fotit, natáčet a žasnout! 
Amen!  

A protože vkládání videí se mnou odmítá spolupracovat, máte to o jeden klik složitější!
Melissa Reid v celé své kráse: http://www.youtube.com/watch?v=eicLQsXEOBQ
... no jak jsem mohla nepodlehnout? :)))

neděle 21. července 2013

Liga, Jäger, liga - III.liga, Hluboká nad Vltavou

- „Pet minut zpozdeni, jsme na ceste.
- „V klidu, Celda jeste ani nevylez' :-)“

     Klasika. Plánovaný odjezd v půl desáté se změnil na bláznivé prohledávání skladu ve třičvrtě na deset ve snaze najít dvě reprezentační trička alespoň přibližně v požadované velikosti. V deset hodin a pět minut po jedné rychlé lekci tetrisu nasedáme já, ségra, Onďa a pan Č do jeho luxusního volva. Takhle nějak začal další výlet za mým nejoblíbenějším golfovým víkendem roku – III.liga družstev, západ A!

     Jízda na hřiště v Hluboké nad Vltavou byla sama o sobě zážitkem. Kromě toho, že zadním sedačkám poskytovaly komfort dvě televize s nefunkčními sluchátky, my jeli rychlostí 120km/h v místě omezení na 60km/h a pan Č nás celou cestu bavil jeho nikdy nekončícími historkami, nutno dodat, že do kufru se nám podařilo naskládat všechny 4 bagy, vozíky a tašky na celý víkend.

     Klasický ročník ligy se skládá ze čtyř soutěžních kol rozdělených do dvou hracích víkendů, kdy hraje vždy 6 mužů a 4 ženy v jednom týmu, přičemž nejhorší výsledek za každé pohlaví se škrtá a ženy a muži hrají zvlášť. Já jsem bohužel musela místo prvního víkendu dát přednost absolvování povinného školního kurzu a průběžné výsledky nedávaly příliš velké naděje na postup, ale i tak jsme se vydali především si to klasicky užít.


     Náš tým bych mohla docela stručně představit, aby bylo čtenářům jasno:
Já – už druhý rok hrdou kapitánkou. Vzhledem k tomu, že jsme zase nepostoupily, se už začínám bát, jestli vůbec dostanu ještě jednu šanci. Pro jistotu jsem si ukradla kapitánskou visačku, přestože se rozdává jenom proti podpisu. Ale p-š-t.

Ségra – klubová longest drive-ařka... Musim uznat, že když zrovna na hřišti nekouká po klukách, tak jí to občas docela i slušně lítá...

Eva – přijede, zahraje, odjede. Spolehlivý článek našeho řetězu

Manželé Majerovi – vždy usměvaví, vždy milí a pozitivní. A vo-vo-vo vo tom to přece je! "Hlavně že je hezky"

Onďa – náš špíler. Těžko při pohledu na jeho rány hádat, že hraje teprv dva roky. Neskutečný dříč, který není nikdy s žádným výsledkem spokojený. Když dospěláci seděli v hospodě a my u filmu, on si šel zaběhat. Věřím mu a moc ráda budu sledovat, jak to jednou někam dotáhne.

Viki – moc mě těší, že to i v jeho věku pořád někdo hraje jenom pro radost a ne pro výsledky.

Pan Č – řečený Čelda nebo Čéčko. El Presidente. Mazák. Náš šéf a velitel výpravy. V občance přes 55, po nocích 18. Nepochopitelně moudrý člověk se smyslem pro humor a dobrým srdcem. Těžko ho popisovat, pokud ho neznáte. Tím jest řečeno vše podstatné.

Tomáš – Forrest, letos se taaak zlepšil, až si vysloužil místo v repre týmu!

Pan Adamec – stálice. Nikdy nezklame, nikdy nevyhoří, občas příjemně překvapí. Například když v půl druhý vytáhne z auta flašku slivovice a přijde k nám na pokoj s: „Tak bude něco ještě?“

Zbytek týmu se buď tak nějak průběžně mění, nebo si ho z nějakého nepochopitelného důvodu nepamatuju...
     Podstatné je, že nás všechny tři dny doprovázelo nesnesitelné vedro, až jsme si chvílema říkali, co jsme to za magory, že se radši někde neválíme u bazénu. Hřiště na Hluboké je sice velmi kvalitní, každopádně jak nedávné povodně, tak současná sucha mu daly znatelně zabrat, což bylo znát především na fairwayích, kde bylo povoleno stavění. Za co ovšem počasí nemohlo, to byla jednotvárnost jamek, která mě neuvěřitelně nudila a způsobila, že bych teď už jen stěží vyjmenovala, jak jdou jednotlivé jamky po sobě.

     Cvičné kolo se nám všem víceméně nadprůměrně podařilo, a tak jsme se po ubytování v „Domu hrůzy“ vydali náležitě oslavovat. Pivo sem, pivo tam, „jégr“ sem a dva „jégry tam“... Padlo pár předsevzetí a na pokoji dokonce padlo i pár chipů do odpadkového koše (ale absolutní většina mimo něj)... až na nás v jednu ráno vylítl pan domácí jestli nám „jako přijde normální hrát golf v pokoji? No to jsem teda ještě nezažil!“
     Největší radost mi na celé situaci pochopitelně udělal fakt, že přímo při činu byl přistižen právě pan Č., který rok co rok na lize zázračně omládne o několik desítek let a je z nás nakonec vždycky ten největší puberťák. A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč tyhle víkendy miluju!

     Nakonec se ukázalo, že alkohol nebyl zrovna nejlepší příprava. Tedy pro „staříky“ a Vikiho. Já, ségra i Ondra jsme zlepšovali. Týmové výsledky sice nikam kupředu příliš neposkočili, ale první místo v ženách i v mužích obsazené hráči z našeho klubu, to byl každopádně důvod k večerní oslavě! … No, důvod se zkrátka vždycky najde.
     Tentokrát jsme však zůstali daleko více při zemi (a hole zůstaly daleko více v bagu)... Na mém nedělním výkonu se to samozřejmě podepsalo, a protože jsem se oproti sobotě o sedm ran zhoršila, odteď mám prý chlastání před turnajem povinně. Ostatní se však povětšinou výrazně zlepšili, a tak v tom asi budu sama...


Shrnutí?

- Po několika nekonečných letech jsem se mohla téměř 100% spolehnou na putter a sebevědomě uklízela do jamky vše pod 5m.
- Po několika málo letech jsem se při každém kontaktu dřeva s míčkem se zavřenýma očima modlila, aby to dobře dopadlo. Neboť to mi přišlo jako jediný způsob, jak ovlivnit dráhu letu míče. Jinak si to doslova dělalo, co chtělo.
- Na štěstí pořád (už od TEHDY) nevěřím, ale když je na fairwayi 300x100m jedna půlmetrová strouha s vodní překážkou a já jí obě dvě kola trefím, není to asi úplně fér, ne?
- To, že jsem na jedné jamce zahrála v sobotu par, ještě nutně neznamená, že se tam druhý den nedá zahrát o pět ran navíc. Dá. Obráceně to ovšem až tak dobře nefunguje...

No nebudu vám lhát. Vracím se sice s nižším HCP, ale nasraná jak kýbl hoven (pardon za hrubší výrazy, chci být přesná) a navíc ještě spálená jak uhlík do vodnice. Ale už teď se těším na další výlet s touhle partou.

Klasický dovětek:
- reportáž z minulého roku ZDE
- fotky nejspíš žádné nevznikly (vím o jedné, kterou by u sebe měla mít Hanička. Otestujeme tímto alespoň její poctivý odběr tohoto blogu. Co, Haničko, pošleš mi naší týmovou fotku, prosím? :))
- video z našeho nočního chipování a následné návštěvy pana domácího by se mělo časem objevit na příslušných sociálních sítích


pondělí 15. července 2013

Pinďa Tour 2013 - Darovanský dvůr

Musím se veřejně pokárat! V poslední době nemám moc času, který bych trávila s golfovou holí, a když už si nějaký najdu, rozhodně pak nemám čas o tom něco dlouze sepisovat. A tak se (zatím) bez mého komentáře obešel například jak Dragon Press Open 2013, tak i moje zatím první návštěva Golf Clubu Hodkovičky, nebo třeba rozhovor s promotéry turnajů Pilsen Golf Masters a Czech Challenge Open.

Co však rozhodně vynechat nemůžu, to je další ročník našeho oblíbeného turnaje Pinďa Cup! Přiznám se, že vzhledem k tomu, že protože už děti netrénuju, téměř vůbec se nevídáme, a tak jsem se na ně docela těšila!

První turnaj letošní sezony pro děti začal v Darovanském dvoře, kam se vždycky moc rádi vracíme, neboť lidé jsou tam příjemní a pokaždé nám tam vyjdou perfektně vstříc. Letos bude Tour složená pouze ze tří turnajů, neboť se nám neosvědčilo vyjíždět do velkých vzdáleností. Nejlepší účastí a nejpohodovější atmosférou vyhlášené turnaje tedy zachováváme – Darovanský dvůr, Alfrédov a klasické finále v Hořehledech.

Dětí se nám sešlo krásných 11, což je ideální počet, aby byla slušná konkurence, ale zároveň aby nebyl průběh příliš zdlouhavý. Mezi ostřílenými favority Davídkem s Honzíkem jsem spoustu dětí neznala, ale to se dalo samozřejmě čekat. S o to větším očekáváním jsem vyhlížela výsledky.

Davídek ani Honzík nezklamali, když obsadili první dvě místa (kdo loni sledoval výsledky, tomu snad ani nemusím připomínat, že Davídek byl zkrátka ZASE druhý!). Třetí místo na bedně obsadila právě jedna z (pro mě) nových tváří – Tomáš Rada.

Pořadí po prvním turnaji:

1. Honzík
2. David H.
3. Tomáš R.
4.-5. Terka
4.-5. Vojta
6. Filip V.
7. Tomáš Č.
8. Filip Č.
9. Anička
10. David Č.
11. Karolínka

… nebo... alespoň doufám. Protože na výsledkovou listinu se mi v bagu vylilo pití a není zrovna dvakrát čitelná. A tak, pokud byste náhodou někdo našel nějakou nesrovnalost, ráda opravím!


Golfu zdar a tomu dětskému obzvlášť! :)

P.S.
- Fotky dodám později.
- Na co se můžete těšit (snad):
     - Reportáž ze 3.a 4. kola III.ligy (reportáž z loňska ZDE)
     - Střípky z PGM, kam se letos podívám z pohledu PRESSu (jak jsem PGM propadla loni čtěte ZDE)
- Články z Pinďa Tour 2012 ZDE 

pátek 19. dubna 2013

"Holema to nebude..."


   Nepříjemný rachot a zatuchlý smrad našeho favorita. Oblíbené místo na parkovišti volné, radio na recepci naladěné na své běžné stanici, ze sekačky na mě mává stejný úsměv. Jako by to ani nebylo tak dlouho.
   Mám za sebou víc než půl roku namáhavého života v Praze, plného studia a tvrdé dřiny (nočního života a probdělých nocí), dramatických hádek, vztahových krizí, nervů u zkoušek, pár bitek a nejen florbalových zápasů. A konečně jsem se rozhodla zamknout všechen nepořádek, zmuchlané oblečení a neumyté nádobí v bytě, hodit bag na záda a vyrazit směr domov na celé 4 dny, které kromě rodiny hodlám věnovat především golfu.

   Za těch téměř 7 měsíců, kdy jsem nebyla na svém domovském golfovém hřišti, se toho vlastně změnilo podstatné množství. Předpokládám, že hlavně co se mého švihu týče.
   Z předposlední návštěvy v Hořehledech jsem si odnesla tablet za celkové vítězství ve čtyřturnajové tour.  Tablet jsem prodala, a když jsem tam byla loni naposledy, koupila jsem si od známého jednoho známého konečně po šesti letech nové hole. Po včerejších dvou hodinách na driving range vám můžu prozradit jedno – Holema to nebude!

   Dá se souhlasit s tvrzením, že golf je jako jízda na kole – to se nezapomíná! Ano, míček trefuju, švihem si nelámu zápěstí, rány dopadají v přijatelném rozptylu. Ale v přijatelném pro hendikep 36 (nechť mi průměrní hráči prominou). V neděli mám naplánovaný první letošní turnaj a už teď je jasné, že hendikep začínající osmičkou si domů neodnesu (momentálně mám 8,9).

   Byť je ještě brzo dělat nějaké závěry na letošní sezonu, mohla bych ji začít (uznávám, že lehce opožděně) vytyčením nějakých cílů, či chcete-li, vyřčením určitých předsevzetí.
   Už od nějakého hendikepu kolem 15 si neustále říkám, že takhle to přece dál nejde. Trenéra jsem měla někdy naposledy před 5 lety, sama dobře vím, jak hrubé chyby ve švihu mám, tak jak daleko to sakra ještě půjde? Těžko říct, jestli za to může štěstí, náhody, nebo jestli je to normální, jen já v tom hledám nějakou vědu, ale každopádně jsem se nějak dokopala až ke kýženému „single HCP“ a bylo by teď na čase tomu uzpůsobit i hru. (jo, většina lidí to dělá obráceně)

   Rozhodla jsem se tedy, že letošní sezonu se rozhodně nehodlám honit za zlepšováním hendikepu. Jsem ochotná věnovat rok svého času pilováním techniky, ráda bych do toho konečně zapojila i někoho dalšího (ideálně PRO trenéra). Po velmi dlouhém váhání jsem se konečně rozhodla slavnostně ukončit florbalovou kariéru, takže SNAD konečně budu mít čas, chuť a energii věnovat se golfování, a jsem konečně ochotná smířit se i s tím, že mě to bude stát i nějakou tu korunu (rozumování s kamarádama na drivingu je sice levné, ale kvalitu golfové lekce to evidentně nemá).

   Vzhledem k tomu, že (se tvářím, že) studuju v Praze, tedy vyzývám všechny, kdo hrají/hráli/znají/znali někoho, kdo hraje/hrál v našem hlavním městě, aby mi doporučili nějaké místo ideální pro chudé studenty – driving range bude pro začátek stačit.