"Holema to nebude..."

   Nepříjemný rachot a zatuchlý smrad našeho favorita. Oblíbené místo na parkovišti volné, radio na recepci naladěné na své běžné stanici, ze sekačky na mě mává stejný úsměv. Jako by to ani nebylo tak dlouho.

   Mám za sebou víc než půl roku namáhavého života v Praze, plného studia a tvrdé dřiny (nočního života a probdělých nocí), dramatických hádek, vztahových krizí, nervů u zkoušek, pár bitek a nejen florbalových zápasů. A konečně jsem se rozhodla zamknout všechen nepořádek, zmuchlané oblečení a neumyté nádobí v bytě, hodit bag na záda a vyrazit směr domov na celé 4 dny, které kromě rodiny hodlám věnovat především golfu.

   Za těch téměř 7 měsíců, kdy jsem nebyla na svém domovském golfovém hřišti, se toho vlastně změnilo podstatné množství. Předpokládám, že hlavně co se mého švihu týče.

   Z předposlední návštěvy v Hořehledech jsem si odnesla tablet za celkové vítězství ve čtyřturnajové tour.  Tablet jsem prodala, a když jsem tam byla loni naposledy, koupila jsem si od známého jednoho známého konečně po šesti letech nové hole. Po včerejších dvou hodinách na driving range vám můžu prozradit jedno – Holema to nebude!

   Dá se souhlasit s tvrzením, že golf je jako jízda na kole – to se nezapomíná! Ano, míček trefuju, švihem si nelámu zápěstí, rány dopadají v přijatelném rozptylu. Ale v přijatelném pro hendikep 36 (nechť mi průměrní hráči prominou). V neděli mám naplánovaný první letošní turnaj a už teď je jasné, že hendikep začínající osmičkou si domů neodnesu (momentálně mám 8,9).

   Byť je ještě brzo dělat nějaké závěry na letošní sezonu, mohla bych ji začít (uznávám, že lehce opožděně) vytyčením nějakých cílů, či chcete-li, vyřčením určitých předsevzetí.

   Už od nějakého hendikepu kolem 15 si neustále říkám, že takhle to přece dál nejde. Trenéra jsem měla někdy naposledy před 5 lety, sama dobře vím, jak hrubé chyby ve švihu mám, tak jak daleko to sakra ještě půjde? Těžko říct, jestli za to může štěstí, náhody, nebo jestli je to normální, jen já v tom hledám nějakou vědu, ale každopádně jsem se nějak dokopala až ke kýženému „single HCP“ a bylo by teď na čase tomu uzpůsobit i hru. (jo, většina lidí to dělá obráceně)

   Rozhodla jsem se tedy, že letošní sezonu se rozhodně nehodlám honit za zlepšováním hendikepu. Jsem ochotná věnovat rok svého času pilováním techniky, ráda bych do toho konečně zapojila i někoho dalšího (ideálně PRO trenéra). Po velmi dlouhém váhání jsem se konečně rozhodla slavnostně ukončit florbalovou kariéru, takže SNAD konečně budu mít čas, chuť a energii věnovat se golfování, a jsem konečně ochotná smířit se i s tím, že mě to bude stát i nějakou tu korunu (rozumování s kamarádama na drivingu je sice levné, ale kvalitu golfové lekce to evidentně nemá).

   Vzhledem k tomu, že (se tvářím, že) studuju v Praze, tedy vyzývám všechny, kdo hrají/hráli/znají/znali někoho, kdo hraje/hrál v našem hlavním městě, aby mi doporučili nějaké místo ideální pro chudé studenty – driving range bude pro začátek stačit.  

Trocha z minulosti

Mé golfové začátky byly poněkud kostrbaté a při vzpomínce na ně dodnes nechápu, jak je možné, že jsem je vůbec přežila ve zdraví.

Hůl jsem poprvé vzala do ruky snad někdy kolem roku 2004 na drivingu v Darovanském dvoře pod vedením pana Brtka. To bylo tenkrát z donucení, neboť golfu právě začala propadat babička a samotné se jí tam nechtělo. Nicméně, první pokus se jí nepovedl, tak se mě a moji sestru snažila ke golfu přitlačit znovu v roce 2006. To už bylo v Hořehledech (KDE? - na jih od Plzně), kde právě začínaly tréninky pro děti. Jak se mi tam nechtělo! Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ovšem v partě stejně starých dětí a pod vedením mladého trenéra Tomáše Rádla, se kterým jsme kromě golfu hrávali také fotbal a různé hry, se mi samozřejmě brzy zalíbilo.

Kamarádi začali tréninky opouštět, neboť golf nebyl pro jejich vrstevníky zřejmě tou dobou tak atraktivní, ale když jsem přestávala hrát kvůli kamarádům, začínaly se dostavovat první úspěchy. Hendikep 54 jsem získala přibližně v srpnu 2006, ještě toho roku si ho zlepšila, vyhrála svůj první pohár a odšťavňovač, který máme dodnes někde v kuchyni v šuplíku.

Nikdy jsem se netajila tím, že jsem golf nehrála ani tak proto, že by mě bavil, jako spíš pro ten pocit vítězství. Časy se změnily a i já si už dnes užívám pocit z povedené rány, ovšem stále neznám lepší uspokojení, než když po vydařeném turnaji zvedáte nad hlavu trofej.

Pár už jsem jich nad hlavu zvedla, zrovna se mi v novém pokoji vyjímají na poličce nad postelí tak, jak jsem si to vždycky přála. Mezi nimi i pár těch, které stojí za zmínku, jedna mistryně klubu z loňského roku. Téhož roku jsem se dopustila i jedné ze svých největších osobních proher, když jsem na následném Mistrovství mistrů klubů podcenila svou šanci a po velmi povedené první devítce zjistila, že mám velkou šanci na postup, zpanikařila a nepostoupila o ránu.

A před dvěma lety jsem začala hrát florbal v Praze. Hrála jsem ho sice i předtím, ale nemusela jsem dojíždět, a tak mi nebral tolik času. K tomu zvyšující se nároky ve škole a občas nějaká práce... A já na hraní golfu měla čím dál méně času. Loni už jsem byla jen na 5 turnajích. A to chci změnit.

Hodlám se golfu věnovat tak, abych měla na smrtelné posteli svědomí čisté. Tak přísahám!!!