Mistrovství klubu - Ondra přepisuje historii!

Odjakživa bytostně nesnáším, když musím jít ve flightu na turnaji se svou sestrou. Dokážete si asi představit, jak moc jsem se těšila na dnešní finálové kolo, když se startovalo v obráceném pořadí ze soboty a ségra je prakticky jediný člověk, který mě se svou ztrátou osmi ran mohl ohrozit.

Po včerejších šesti trojputtech bylo první místo, kam jsem ráno zamířila, cvičný green. Tráva byla oproti včerejšku podstatně pomalejší, takže mi netrvalo dlouho získat zpátky ztracenou jistotu. Na drivingu to sice nebyla žádná lambáda, ale to už není pěkných pár let...

Věděla jsem, že v podstatě klíčové bude, jak se chytnu na začátku. Zahájila jsem sice minelou greenu na první jamce a bogey, ale po pěti jamkách jsem měla +1. Jamka číslo šest – prostá záležitost.

Teorie: Železo, železo, železo, dva putty – je to tak těžký?

Praxe: Zatažený drive, vyklepnutí do roughu, out, příhra na green, dva putty – sněhulák.

Kdybych se měla za uplynulý víkend za něco pochválit, jsou to paradoxně asi dva velmi podobné kiksy – v sobotu tripley na pětce, v neděli na šestce, potažmo spíše to, jak jsem se s nimi vyrovnala. Oproti uplynulým letům, kdy pro mě jedna zkažená jamka zpravidla znamenala konec světa, jsem to tentokrát dokázala víceméně hodit za hlavu. To byl taky důvod, proč jsem dnes první devítku nakonec po zbytečném trojputtu na devítce došla za +5.

V tu chvíli bylo už víceméně rozhodnuto, o to hůř se mi hledá příčina toho, proč jsem tak strašně zkazila zbytek rundy. Donesla jsem nakonec s hodně hořkým šklebem 85 a svůj včera vylepšený hendikep jsem zase o desetinku navýšila.

Celkové výsledky žen:

3.místo – Majerová Hana (loňská mistryně)

2.místo – Blažková Bára (předpředloňská mistryně)

1.místo – JÁ (předloňská mistryně)

… tak mám pocit, že protlačit se na bednu, nebude pro ostatní dámy moc jednoduché ani v příštích letech! :)

Divácky mnohem atraktivnější boj se odehrával ve flightu za námi, tedy v elitním mužském ve složení Ondra Zdra, Pavel Adamec a Martin Obyt. Bez nadsázky by se dalo říct, že v jejich podání bylo nedělní kolo bojem „o co nejméně špatné skore“. I když to během dne několikrát vypadalo, že Ondra své vedení ze soboty neudrží, Pavla nakonec z trůnu po pětiletém kralování sesadil a poslal tak hlasitý vzkaz všem, kteří tvrdili, že tlak psychicky nezvládne.

S rozestupem dvou ran se nakonec seřadili v pořadí: Ondra, Pavel, Martin.

Takže, jak to shrnout?

Především čekám, až někdo z PilsnerGolf Resortu Hořehledy uveřejní jakékoliv fotografie, ať už ze soboty nebo neděle. Moje rodina má sice dohromady asi čtyři, ale ani jeden kupodivu nebyl nabitý nebo fotodokumentaceschopný.

Za další jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo zůstat nohama nazemi a s chladnou hlavou ustát pozici papírového favorita (ségra nechť mi promine) a splnit základní podmínku pro to, abych se dostala na mnou vytyčený vrchol sezony – Pohár mistrů na Konopišti.

A v neposlední řadě jsem ráda, že mým spolureprezentantem klubu bude právě Ondra. Tímto mu chci popřát hodně úspěchů do dalšího golfování, protože věřím tomu, že zatím urazil jen zlomek své cesty.  

První kolo Mistrovství klubu v Hořehledech - zkouška nervů

Nikdy jsem neměla moc času trénovat, vždycky jsem golf zkrátka jen hrála a nebo ho „učila“ jiné. Poslední dobou jsem ale trénovala více, než u mě bylo zvykem a včera večer jsem si popíjela Gambrinus a mnula si mastičkou puchýře na dlaních...

Uvědomila jsem si, že už dlouho jsem nebyla nervózní z nějakého golfového turnaje. Jenom velmi málokdy cítím lehké chvění při proměnování nějakého důležitého puttu, nebo před prvním odpalem na první jamce. Příčinou toho, že se mi teď vůbec nechce spát, přestože už touhle dobou mívám většinou půlnoc, může být více věcí. Jednou z nich je ale dost možná teorie o tom, že dokud jsem golf nebrala zas tak vážně, neměla jsem důvod strachovat se o svoje čísla. Jak jsem ale začala více trénovat, zlepšovat se a stlačovat výsledky pod 80, začala jsem i chtít víc sama od sebe.

Právě probíhající Mistrovství klubu v Hořehledech pro mě není vrcholem sezony, snad to nebude příliš troufalé tvrzení. Moje vize sahá na hřiště na Konopišti, na Pohár mistrů, kam se dá dostat pouze jednou cestou, a tou je výhra našeho Mistrovství.

Dnes ráno jsem přesvědčila sama sebe, že „To cesta nás dělá šťastnými, ne cíl“, nasadila jsem na hlavu čepici s rovným kšiltem směrem dozadu a na hřiště vyrazila hru si hlavně užít a přinést co nejlepší číslo. Co nejlepší na moje poměry, ne snažit se být lepší než někdo další...

I když se mi povedlo (za hlasitého nepublikovatelného audio doprovodu) šest trojputtů, nakonec to stačilo na 78 a náskok osmi ran na prvním místě. Dalo by se tedy říct, že jsem se víceméně vyrovnala s jakousi pozicí papírového favorita, ale zítra to bude ještě těžká prácička... Všichni dobře víme, že v Hořehledech umím vyčarovat i krásných DE-VA-DE-SÁT!

Kromě mě „přenocuje“ na prvním místě také Ondra Zdrha, jeden z horkých kandidátů na sesazení neporazitelného Pavla Adamce (5 vítězství v řadě). Ondra vede po dnešních 72 ranách o 5 před Pavlem. Vedoucí flight na chvostíku startovního pole doplní ještě Martin Obyt, který je o dvě rány za obhájcem loňského primátu.

„Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější!“

Foto: Čtvrteční cvičné kolo za slunečního svitu a deště zároveň. A pak nemáme ten golf tak milovat... 

Dragon Press Open 2012 - ve zlatém odlesku

Když už je jednou za sto let možnost zvýšit si nad nějakým vlastním výkonem ego, asi bych ji měla využít. Zacpěte si tedy nosy, říká se, že samochvála smrdí. Ale znáte to, když vás nikdo jiný nepochválí, musíte to zkrátka udělat sami. Dovolte mi tedy pokusit se s více než dvoutýdenním odkladem o střízlivé hodnocení Dragon Press Openu 2012!

Desetiletá tradice tohoto turnaje pod taktovkou manželů Majerových, každoroční účast té absolutní pošumavské golfové špičky a skvělé ceny, kam až oko dohlédne – to vše udělalo z turnaje nesoucího název svého hlavního sponzora, klatovské tiskárny, jeden z nejprestižnějších turnajů sezony a asi nejprestižnější „nehořehledské“ (čti: nepořádané vedením GC Hořehledy) klání.

Musím říct, že přestože mívám většinou problém se správným načasováním formy na vrchol sezony, jak je možno vidět téměř rok co rok na Mistrovství klubu, na „Dragonu“ se mi zatím snad pokaždé dařilo. Když už jsem se neumístila, případně neukořistila nějakou tu vloženou soutěž, získala jsem jednou parádní „cenu útěchy“ - digitální foťák Kodak – o který jsme museli soupeřit před (na naše poměry) obrovským počtem diváků. Kdo mě ale zná, tomu je jasné, že i přes mírný třes v rukách jsem si takové bytí ve středu pozornosti náležitě užila, jak navíc dokazuje fotka.

Letos to ovšem hned ze startu na nějaké extrémní oslavy vůbec nevypadalo. Po paru na jedničce a bogey na dvojce přišel pokažený bunker shot na jamce číslo tři, následné doublebogey a s výsledkem +3 po třech jamkách se zdálo, že je po nadějích. Říká se, že v takových chvílí podvědomí nabyde dojmu, že už není o co hrát, člověk se uklidní a tím právě dosahuje dobrých výsledků na dalších jamkách. Já tedy musím říct, že nic z toho na mě nikdy nefungovalo, protože já, beznadějný optimista a snílek, mám naději pořád! Spíš bych celý obrat vývoje připsala následnému birdie na čtvrté jamce, které mě, jak se říká, vrátilo do hry.

Je až neuvěřitelné, že první devítku jsem došla s výsledkem +6, který by při stejné druhé devítce dokonce ani nestačil na obhajobu mého tehdejšího HCP 10,6. Nějakým naprostým zázrakem a zásahem vyšší moci jsem ale na desáté jamce zahrála birdie a zbytek došla v paru, tudíž jsem druhou devítkou za -1 výsledné skóre smrskla na +5.

Pro mě osobně byl určitě nejcennější fakt, že jsem konečně po dlouhých měsících opět zlepšovala. A tentokrát už konečně na ten kýžený SINGLE hendikep. Vítězství v naší kategorii, kterou soutěžní výbor vyslal hrát na stableford body, bylo sice nečekané, ale příjemné. Celkové vítězství (o 2 rány nad Evženem Sosnou) bylo už třešinkou na dortu a fakt, že jsme oba tak byli prvními, komu se kdy za celou historii Dragon Press Open podařilo obhájit titul, ten už nám nikdo jen tak nevezme!

Co z toho pro mě plyne?

1. Nikdy není nic ztraceno. Ani když po třech jamkách máš +3 :)
2. Musím už SAKRA začít trénovat, protože nehodlám o ten single zase hned přijít.
3. Změnit držení u puttování byl velmi dobrý tah!
4. Mám další poukaz na vyhlídkový let, který díky mé klaustrofobii a neschopnosti kohokoliv z rodiny využít jej místo mě zůstane opět nevyužit
5. Příští rok útočím na hattrick! :)
   
   Díky Frantovi Šálkovi za věnované poukazy na trička (viz foto). 
   
   
   Podrobný výsledek.
   
   
   Příště už se podíváme na 3. a 4. kolo III. ligy, tentokrát v Alfrédově. 

Trocha z minulosti

Mé golfové začátky byly poněkud kostrbaté a při vzpomínce na ně dodnes nechápu, jak je možné, že jsem je vůbec přežila ve zdraví.

Hůl jsem poprvé vzala do ruky snad někdy kolem roku 2004 na drivingu v Darovanském dvoře pod vedením pana Brtka. To bylo tenkrát z donucení, neboť golfu právě začala propadat babička a samotné se jí tam nechtělo. Nicméně, první pokus se jí nepovedl, tak se mě a moji sestru snažila ke golfu přitlačit znovu v roce 2006. To už bylo v Hořehledech (KDE? - na jih od Plzně), kde právě začínaly tréninky pro děti. Jak se mi tam nechtělo! Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ovšem v partě stejně starých dětí a pod vedením mladého trenéra Tomáše Rádla, se kterým jsme kromě golfu hrávali také fotbal a různé hry, se mi samozřejmě brzy zalíbilo.

Kamarádi začali tréninky opouštět, neboť golf nebyl pro jejich vrstevníky zřejmě tou dobou tak atraktivní, ale když jsem přestávala hrát kvůli kamarádům, začínaly se dostavovat první úspěchy. Hendikep 54 jsem získala přibližně v srpnu 2006, ještě toho roku si ho zlepšila, vyhrála svůj první pohár a odšťavňovač, který máme dodnes někde v kuchyni v šuplíku.

Nikdy jsem se netajila tím, že jsem golf nehrála ani tak proto, že by mě bavil, jako spíš pro ten pocit vítězství. Časy se změnily a i já si už dnes užívám pocit z povedené rány, ovšem stále neznám lepší uspokojení, než když po vydařeném turnaji zvedáte nad hlavu trofej.

Pár už jsem jich nad hlavu zvedla, zrovna se mi v novém pokoji vyjímají na poličce nad postelí tak, jak jsem si to vždycky přála. Mezi nimi i pár těch, které stojí za zmínku, jedna mistryně klubu z loňského roku. Téhož roku jsem se dopustila i jedné ze svých největších osobních proher, když jsem na následném Mistrovství mistrů klubů podcenila svou šanci a po velmi povedené první devítce zjistila, že mám velkou šanci na postup, zpanikařila a nepostoupila o ránu.

A před dvěma lety jsem začala hrát florbal v Praze. Hrála jsem ho sice i předtím, ale nemusela jsem dojíždět, a tak mi nebral tolik času. K tomu zvyšující se nároky ve škole a občas nějaká práce... A já na hraní golfu měla čím dál méně času. Loni už jsem byla jen na 5 turnajích. A to chci změnit.

Hodlám se golfu věnovat tak, abych měla na smrtelné posteli svědomí čisté. Tak přísahám!!!