Tábor pro malé teroristy

Zatímco všech zbylých sedm dětí (dvě odjely na víkend za jinými povinnostmi, ztráty na životech nulové) se mohlo zábavou potrhat u hraní Wii-čka (technika mě přemáhá, je možný, že s tím umí mnohem líp než já?), já jsem se alespoň na chvíli schovala za monitor notebooku, abych uplynulých pár dní zhodnotila.

Je pochopitelné, že každý den se člověk probudí do jiné nálady. A byť můžu teď mít (plna dojmů z Pinďa Cupu 2013) růžové brýle, nerada bych pak jednou v nějaké vzteklejší chvilce četla tento článek a říkala si: „Co to tady melu? Vždyť to nejsou děti, to jsou malý teroristi!!!“

Inu začnu radši negativním pohledem na věc. Pravdou je, že tenhle týden byl tou nejúčinnější antikoncepcí, jaké se mi kdy mohlo dostat. Ještě mi zbývá jeden den a jsem unavená, naprosto vyždímaná,a to jak psychicky, tak fyzicky. Po pár hodinách jsem ztratila pojem o tom, co je normální dětská nerozvážnost a co úlety rozmazlených harantů. Nerozeznám od sebe jejich roztomilou nevědomost od lenosti a neschopnosti dávat deset vteřin při rozdávání pokynů pozor. Mnohdy jsem je seřvala za maličkosti, zatímco spoustu jiných přečinů jsem vyčerpáním přehlížela.

Ty děti jsou všude. Když je zrovna nevidíte, tak je zaručeně slyšíte, nebo alespoň cítíte jejich přítomnost (nemůžu jim přece zakazovat prdět). Baví je v podstatě všechno kromě golfu (což je na golfovym táboře docela prekérka), na všechno mají tisíc odpovědí a všechno si umí dokonale zdůvodnit.

Všechno jim musíme říkat stokrát, ale stejně se zaručeně vždycky najde z těch devíti aspoň jeden záškodník, co to udělá jinak, něco si nepřinese, zapomene... Stačily i ty tři dny a já už na sto procent vím, kdo konkrétně – naprosto pokaždé přijde pozdě (Kája), bude vždy v opozici (Marek), odpoví zásadně na to, na co se ho nikdo neptá (Dejv), si neuklidí boty (Martin), bude kecat, když budeme něco vysvětlovat (Tomáš s Jirkou), nikdy nepozdraví (Honzík), nikdy nedojí žádné jídlo (David) a nikdy se neusměje, ani kdyby se člověk rozthal (Filip).

Jenže protože zrovna teď mám náladu dobrou, je třeba se na to dívat taky trochu pozitivně. I když nám to dalo hodně práce, můžu téměř s klidem tvrdit, že jsme si ty prcky docela vychovaly. Pokoje jsou téměř neustále uklizený, nikde není bordel, špinavé prádlo po zemi ani neustlané postele. Nikdo nic nerozbil, nikdo si neublížil, brečelo se jenom párkrát a jenom chvilku. Na všech je vidět obrovský posun od loňského roku, všichni se snaží, ale (většinou) se navzájem i dokážou podpořit a pochválit. Mají radost ze hry a golf je zajímá i mimo hřiště – golfovým filmem jsme docela zabodovaly :).

Jenže jak řekl klasik – svět není černobílý, a tak nejspíš všichni pochopili, že pravda je někde uprostřed. Teroristi to jsou a teroristama zůstanou, ale nic moc to nemění na tom, že je mám ráda, a i když nadávám (někdy i nahlas), tak se těším na příští rok! :)  

Ale pojďme si říct, že usadit prcky po večeři k telce a vyrazit za zapadajícího slunce oběhnout (objet) si devět jamek, to není atmoška úplně k zahození! :)

P.S. Pinďa Cup bude jako samostatný článek, jen co budou nějaký fotky :) 

Liga, Jäger, liga - III.liga, Hluboká nad Vltavou

- „Pet minut zpozdeni, jsme na ceste.
- „V klidu, Celda jeste ani nevylez' :-)“

     Klasika. Plánovaný odjezd v půl desáté se změnil na bláznivé prohledávání skladu ve třičvrtě na deset ve snaze najít dvě reprezentační trička alespoň přibližně v požadované velikosti. V deset hodin a pět minut po jedné rychlé lekci tetrisu nasedáme já, ségra, Onďa a pan Č do jeho luxusního volva. Takhle nějak začal další výlet za mým nejoblíbenějším golfovým víkendem roku – III.liga družstev, západ A!

     Jízda na hřiště v Hluboké nad Vltavou byla sama o sobě zážitkem. Kromě toho, že zadním sedačkám poskytovaly komfort dvě televize s nefunkčními sluchátky, my jeli rychlostí 120km/h v místě omezení na 60km/h a pan Č nás celou cestu bavil jeho nikdy nekončícími historkami, nutno dodat, že do kufru se nám podařilo naskládat všechny 4 bagy, vozíky a tašky na celý víkend.

     Klasický ročník ligy se skládá ze čtyř soutěžních kol rozdělených do dvou hracích víkendů, kdy hraje vždy 6 mužů a 4 ženy v jednom týmu, přičemž nejhorší výsledek za každé pohlaví se škrtá a ženy a muži hrají zvlášť. Já jsem bohužel musela místo prvního víkendu dát přednost absolvování povinného školního kurzu a průběžné výsledky nedávaly příliš velké naděje na postup, ale i tak jsme se vydali především si to klasicky užít.

     Náš tým bych mohla docela stručně představit, aby bylo čtenářům jasno:

Já – už druhý rok hrdou kapitánkou. Vzhledem k tomu, že jsme zase nepostoupily, se už začínám bát, jestli vůbec dostanu ještě jednu šanci. Pro jistotu jsem si ukradla kapitánskou visačku, přestože se rozdává jenom proti podpisu. Ale p-š-t.

Ségra – klubová longest drive-ařka... Musim uznat, že když zrovna na hřišti nekouká po klukách, tak jí to občas docela i slušně lítá...

Eva – přijede, zahraje, odjede. Spolehlivý článek našeho řetězu

Manželé Majerovi – vždy usměvaví, vždy milí a pozitivní. A vo-vo-vo vo tom to přece je! "Hlavně že je hezky"

Onďa – náš špíler. Těžko při pohledu na jeho rány hádat, že hraje teprv dva roky. Neskutečný dříč, který není nikdy s žádným výsledkem spokojený. Když dospěláci seděli v hospodě a my u filmu, on si šel zaběhat. Věřím mu a moc ráda budu sledovat, jak to jednou někam dotáhne.

Viki – moc mě těší, že to i v jeho věku pořád někdo hraje jenom pro radost a ne pro výsledky.

Pan Č – řečený Čelda nebo Čéčko. El Presidente. Mazák. Náš šéf a velitel výpravy. V občance přes 55, po nocích 18. Nepochopitelně moudrý člověk se smyslem pro humor a dobrým srdcem. Těžko ho popisovat, pokud ho neznáte. Tím jest řečeno vše podstatné.

Tomáš – Forrest, letos se taaak zlepšil, až si vysloužil místo v repre týmu!

Pan Adamec – stálice. Nikdy nezklame, nikdy nevyhoří, občas příjemně překvapí. Například když v půl druhý vytáhne z auta flašku slivovice a přijde k nám na pokoj s: „Tak bude něco ještě?“

Zbytek týmu se buď tak nějak průběžně mění, nebo si ho z nějakého nepochopitelného důvodu nepamatuju...

     Podstatné je, že nás všechny tři dny doprovázelo nesnesitelné vedro, až jsme si chvílema říkali, co jsme to za magory, že se radši někde neválíme u bazénu. Hřiště na Hluboké je sice velmi kvalitní, každopádně jak nedávné povodně, tak současná sucha mu daly znatelně zabrat, což bylo znát především na fairwayích, kde bylo povoleno stavění. Za co ovšem počasí nemohlo, to byla jednotvárnost jamek, která mě neuvěřitelně nudila a způsobila, že bych teď už jen stěží vyjmenovala, jak jdou jednotlivé jamky po sobě.

     Cvičné kolo se nám všem víceméně nadprůměrně podařilo, a tak jsme se po ubytování v „Domu hrůzy“ vydali náležitě oslavovat. Pivo sem, pivo tam, „jégr“ sem a dva „jégry tam“... Padlo pár předsevzetí a na pokoji dokonce padlo i pár chipů do odpadkového koše (ale absolutní většina mimo něj)... až na nás v jednu ráno vylítl pan domácí jestli nám „jako přijde normální hrát golf v pokoji? No to jsem teda ještě nezažil!“

     Největší radost mi na celé situaci pochopitelně udělal fakt, že přímo při činu byl přistižen právě pan Č., který rok co rok na lize zázračně omládne o několik desítek let a je z nás nakonec vždycky ten největší puberťák. A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč tyhle víkendy miluju!

     Nakonec se ukázalo, že alkohol nebyl zrovna nejlepší příprava. Tedy pro „staříky“ a Vikiho. Já, ségra i Ondra jsme zlepšovali. Týmové výsledky sice nikam kupředu příliš neposkočili, ale první místo v ženách i v mužích obsazené hráči z našeho klubu, to byl každopádně důvod k večerní oslavě! … No, důvod se zkrátka vždycky najde.

     Tentokrát jsme však zůstali daleko více při zemi (a hole zůstaly daleko více v bagu)... Na mém nedělním výkonu se to samozřejmě podepsalo, a protože jsem se oproti sobotě o sedm ran zhoršila, odteď mám prý chlastání před turnajem povinně. Ostatní se však povětšinou výrazně zlepšili, a tak v tom asi budu sama...

Shrnutí?

- Po několika nekonečných letech jsem se mohla téměř 100% spolehnou na putter a sebevědomě uklízela do jamky vše pod 5m.

- Po několika málo letech jsem se při každém kontaktu dřeva s míčkem se zavřenýma očima modlila, aby to dobře dopadlo. Neboť to mi přišlo jako jediný způsob, jak ovlivnit dráhu letu míče. Jinak si to doslova dělalo, co chtělo.
- Na štěstí pořád (už od TEHDY) nevěřím, ale když je na fairwayi 300x100m jedna půlmetrová strouha s vodní překážkou a já jí obě dvě kola trefím, není to asi úplně fér, ne?
- To, že jsem na jedné jamce zahrála v sobotu par, ještě nutně neznamená, že se tam druhý den nedá zahrát o pět ran navíc. Dá. Obráceně to ovšem až tak dobře nefunguje...

No nebudu vám lhát. Vracím se sice s nižším HCP, ale nasraná jak kýbl hoven (pardon za hrubší výrazy, chci být přesná) a navíc ještě spálená jak uhlík do vodnice. Ale už teď se těším na další výlet s touhle partou.

Klasický dovětek:

- reportáž z minulého roku ZDE
- fotky nejspíš žádné nevznikly (vím o jedné, kterou by u sebe měla mít Hanička. Otestujeme tímto alespoň její poctivý odběr tohoto blogu. Co, Haničko, pošleš mi naší týmovou fotku, prosím? :))
- video z našeho nočního chipování a následné návštěvy pana domácího by se mělo časem objevit na příslušných sociálních sítích

Pinďa Tour 2013 - Darovanský dvůr

Musím se veřejně pokárat! V poslední době nemám moc času, který bych trávila s golfovou holí, a když už si nějaký najdu, rozhodně pak nemám čas o tom něco dlouze sepisovat. A tak se (zatím) bez mého komentáře obešel například jak Dragon Press Open 2013, tak i moje zatím první návštěva Golf Clubu Hodkovičky, nebo třeba rozhovor s promotéry turnajů Pilsen Golf Masters a Czech Challenge Open.

Co však rozhodně vynechat nemůžu, to je další ročník našeho oblíbeného turnaje Pinďa Cup! Přiznám se, že vzhledem k tomu, že protože už děti netrénuju, téměř vůbec se nevídáme, a tak jsem se na ně docela těšila!

První turnaj letošní sezony pro děti začal v Darovanském dvoře, kam se vždycky moc rádi vracíme, neboť lidé jsou tam příjemní a pokaždé nám tam vyjdou perfektně vstříc. Letos bude Tour složená pouze ze tří turnajů, neboť se nám neosvědčilo vyjíždět do velkých vzdáleností. Nejlepší účastí a nejpohodovější atmosférou vyhlášené turnaje tedy zachováváme – Darovanský dvůr, Alfrédov a klasické finále v Hořehledech.

Dětí se nám sešlo krásných 11, což je ideální počet, aby byla slušná konkurence, ale zároveň aby nebyl průběh příliš zdlouhavý. Mezi ostřílenými favority Davídkem s Honzíkem jsem spoustu dětí neznala, ale to se dalo samozřejmě čekat. S o to větším očekáváním jsem vyhlížela výsledky.

Davídek ani Honzík nezklamali, když obsadili první dvě místa (kdo loni sledoval výsledky, tomu snad ani nemusím připomínat, že Davídek byl zkrátka ZASE druhý!). Třetí místo na bedně obsadila právě jedna z (pro mě) nových tváří – Tomáš Rada.

Pořadí po prvním turnaji:

1. Honzík
2. David H.
3. Tomáš R.
4.-5. Terka
4.-5. Vojta
6. Filip V.
7. Tomáš Č.
8. Filip Č.
9. Anička
10. David Č.
11. Karolínka

… nebo... alespoň doufám. Protože na výsledkovou listinu se mi v bagu vylilo pití a není zrovna dvakrát čitelná. A tak, pokud byste náhodou někdo našel nějakou nesrovnalost, ráda opravím!

Golfu zdar a tomu dětskému obzvlášť! :)

P.S.
- Fotky dodám později.
- Na co se můžete těšit (snad):
     - Reportáž ze 3.a 4. kola III.ligy (reportáž z loňska ZDE)

     - Střípky z PGM, kam se letos podívám z pohledu PRESSu (jak jsem PGM propadla loni čtěte ZDE)
- Články z Pinďa Tour 2012 ZDE 

"Holema to nebude..."

   Nepříjemný rachot a zatuchlý smrad našeho favorita. Oblíbené místo na parkovišti volné, radio na recepci naladěné na své běžné stanici, ze sekačky na mě mává stejný úsměv. Jako by to ani nebylo tak dlouho.

   Mám za sebou víc než půl roku namáhavého života v Praze, plného studia a tvrdé dřiny (nočního života a probdělých nocí), dramatických hádek, vztahových krizí, nervů u zkoušek, pár bitek a nejen florbalových zápasů. A konečně jsem se rozhodla zamknout všechen nepořádek, zmuchlané oblečení a neumyté nádobí v bytě, hodit bag na záda a vyrazit směr domov na celé 4 dny, které kromě rodiny hodlám věnovat především golfu.

   Za těch téměř 7 měsíců, kdy jsem nebyla na svém domovském golfovém hřišti, se toho vlastně změnilo podstatné množství. Předpokládám, že hlavně co se mého švihu týče.

   Z předposlední návštěvy v Hořehledech jsem si odnesla tablet za celkové vítězství ve čtyřturnajové tour.  Tablet jsem prodala, a když jsem tam byla loni naposledy, koupila jsem si od známého jednoho známého konečně po šesti letech nové hole. Po včerejších dvou hodinách na driving range vám můžu prozradit jedno – Holema to nebude!

   Dá se souhlasit s tvrzením, že golf je jako jízda na kole – to se nezapomíná! Ano, míček trefuju, švihem si nelámu zápěstí, rány dopadají v přijatelném rozptylu. Ale v přijatelném pro hendikep 36 (nechť mi průměrní hráči prominou). V neděli mám naplánovaný první letošní turnaj a už teď je jasné, že hendikep začínající osmičkou si domů neodnesu (momentálně mám 8,9).

   Byť je ještě brzo dělat nějaké závěry na letošní sezonu, mohla bych ji začít (uznávám, že lehce opožděně) vytyčením nějakých cílů, či chcete-li, vyřčením určitých předsevzetí.

   Už od nějakého hendikepu kolem 15 si neustále říkám, že takhle to přece dál nejde. Trenéra jsem měla někdy naposledy před 5 lety, sama dobře vím, jak hrubé chyby ve švihu mám, tak jak daleko to sakra ještě půjde? Těžko říct, jestli za to může štěstí, náhody, nebo jestli je to normální, jen já v tom hledám nějakou vědu, ale každopádně jsem se nějak dokopala až ke kýženému „single HCP“ a bylo by teď na čase tomu uzpůsobit i hru. (jo, většina lidí to dělá obráceně)

   Rozhodla jsem se tedy, že letošní sezonu se rozhodně nehodlám honit za zlepšováním hendikepu. Jsem ochotná věnovat rok svého času pilováním techniky, ráda bych do toho konečně zapojila i někoho dalšího (ideálně PRO trenéra). Po velmi dlouhém váhání jsem se konečně rozhodla slavnostně ukončit florbalovou kariéru, takže SNAD konečně budu mít čas, chuť a energii věnovat se golfování, a jsem konečně ochotná smířit se i s tím, že mě to bude stát i nějakou tu korunu (rozumování s kamarádama na drivingu je sice levné, ale kvalitu golfové lekce to evidentně nemá).

   Vzhledem k tomu, že (se tvářím, že) studuju v Praze, tedy vyzývám všechny, kdo hrají/hráli/znají/znali někoho, kdo hraje/hrál v našem hlavním městě, aby mi doporučili nějaké místo ideální pro chudé studenty – driving range bude pro začátek stačit.  

Kde je mi (nakonec) konec?

Je to smutné, ale moje neaktivita tady na blogu nepramení z toho, že bych na své občasné čtenáře „prděla“, ale zkrátka se na golf vůbec nedostávám. Což s blížícím se Pohárem Mistrů značí katastrofu... Inu, dovolte mi alespoň zhodnotit události posledních dní, týkající se zeleného světa.

Zatímco na recepci v Hořehledech přibyl jeden štítek s mým jménem, zabydlovala jsem se v Praze a zahájila svá studentská léta na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. V rámci hledání přivýdělku jsem oslovila měsíčník Golf, nejstarší český golfový časopis, což se ukázalo jako víc než dobrý tah. Počínaje říjnovým číslem tak můžete sosat moje věty jednu po druhé nejen tady, ale na stránkách tohoto časopisu, stejně tak jako i na stránkách GolfInfo.

Zdroj fotografií: FB PilsnerGolf Resort Hořehledy

V zájmu vlastní bezpečnosti doufám, že s předpovědí počasí na víkend se tentokrát sakra sekli, jinak bych se z toho Konopiště taky nemusela vrátit živá. Držte mi palce, dám vědět.  

P.S. Plánuji, že pro jednodušší sledování novinek založím blogu příslušnou fanouškovskou stránku na facebooku, ale jednak zatím pochybuji o fanouškovské základně a jednak na to stejně zatím nemám čas! 

Mistrovství klubu - Ondra přepisuje historii!

Odjakživa bytostně nesnáším, když musím jít ve flightu na turnaji se svou sestrou. Dokážete si asi představit, jak moc jsem se těšila na dnešní finálové kolo, když se startovalo v obráceném pořadí ze soboty a ségra je prakticky jediný člověk, který mě se svou ztrátou osmi ran mohl ohrozit.

Po včerejších šesti trojputtech bylo první místo, kam jsem ráno zamířila, cvičný green. Tráva byla oproti včerejšku podstatně pomalejší, takže mi netrvalo dlouho získat zpátky ztracenou jistotu. Na drivingu to sice nebyla žádná lambáda, ale to už není pěkných pár let...

Věděla jsem, že v podstatě klíčové bude, jak se chytnu na začátku. Zahájila jsem sice minelou greenu na první jamce a bogey, ale po pěti jamkách jsem měla +1. Jamka číslo šest – prostá záležitost.

Teorie: Železo, železo, železo, dva putty – je to tak těžký?

Praxe: Zatažený drive, vyklepnutí do roughu, out, příhra na green, dva putty – sněhulák.

Kdybych se měla za uplynulý víkend za něco pochválit, jsou to paradoxně asi dva velmi podobné kiksy – v sobotu tripley na pětce, v neděli na šestce, potažmo spíše to, jak jsem se s nimi vyrovnala. Oproti uplynulým letům, kdy pro mě jedna zkažená jamka zpravidla znamenala konec světa, jsem to tentokrát dokázala víceméně hodit za hlavu. To byl taky důvod, proč jsem dnes první devítku nakonec po zbytečném trojputtu na devítce došla za +5.

V tu chvíli bylo už víceméně rozhodnuto, o to hůř se mi hledá příčina toho, proč jsem tak strašně zkazila zbytek rundy. Donesla jsem nakonec s hodně hořkým šklebem 85 a svůj včera vylepšený hendikep jsem zase o desetinku navýšila.

Celkové výsledky žen:

3.místo – Majerová Hana (loňská mistryně)

2.místo – Blažková Bára (předpředloňská mistryně)

1.místo – JÁ (předloňská mistryně)

… tak mám pocit, že protlačit se na bednu, nebude pro ostatní dámy moc jednoduché ani v příštích letech! :)

Divácky mnohem atraktivnější boj se odehrával ve flightu za námi, tedy v elitním mužském ve složení Ondra Zdra, Pavel Adamec a Martin Obyt. Bez nadsázky by se dalo říct, že v jejich podání bylo nedělní kolo bojem „o co nejméně špatné skore“. I když to během dne několikrát vypadalo, že Ondra své vedení ze soboty neudrží, Pavla nakonec z trůnu po pětiletém kralování sesadil a poslal tak hlasitý vzkaz všem, kteří tvrdili, že tlak psychicky nezvládne.

S rozestupem dvou ran se nakonec seřadili v pořadí: Ondra, Pavel, Martin.

Takže, jak to shrnout?

Především čekám, až někdo z PilsnerGolf Resortu Hořehledy uveřejní jakékoliv fotografie, ať už ze soboty nebo neděle. Moje rodina má sice dohromady asi čtyři, ale ani jeden kupodivu nebyl nabitý nebo fotodokumentaceschopný.

Za další jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo zůstat nohama nazemi a s chladnou hlavou ustát pozici papírového favorita (ségra nechť mi promine) a splnit základní podmínku pro to, abych se dostala na mnou vytyčený vrchol sezony – Pohár mistrů na Konopišti.

A v neposlední řadě jsem ráda, že mým spolureprezentantem klubu bude právě Ondra. Tímto mu chci popřát hodně úspěchů do dalšího golfování, protože věřím tomu, že zatím urazil jen zlomek své cesty.  

První kolo Mistrovství klubu v Hořehledech - zkouška nervů

Nikdy jsem neměla moc času trénovat, vždycky jsem golf zkrátka jen hrála a nebo ho „učila“ jiné. Poslední dobou jsem ale trénovala více, než u mě bylo zvykem a včera večer jsem si popíjela Gambrinus a mnula si mastičkou puchýře na dlaních...

Uvědomila jsem si, že už dlouho jsem nebyla nervózní z nějakého golfového turnaje. Jenom velmi málokdy cítím lehké chvění při proměnování nějakého důležitého puttu, nebo před prvním odpalem na první jamce. Příčinou toho, že se mi teď vůbec nechce spát, přestože už touhle dobou mívám většinou půlnoc, může být více věcí. Jednou z nich je ale dost možná teorie o tom, že dokud jsem golf nebrala zas tak vážně, neměla jsem důvod strachovat se o svoje čísla. Jak jsem ale začala více trénovat, zlepšovat se a stlačovat výsledky pod 80, začala jsem i chtít víc sama od sebe.

Právě probíhající Mistrovství klubu v Hořehledech pro mě není vrcholem sezony, snad to nebude příliš troufalé tvrzení. Moje vize sahá na hřiště na Konopišti, na Pohár mistrů, kam se dá dostat pouze jednou cestou, a tou je výhra našeho Mistrovství.

Dnes ráno jsem přesvědčila sama sebe, že „To cesta nás dělá šťastnými, ne cíl“, nasadila jsem na hlavu čepici s rovným kšiltem směrem dozadu a na hřiště vyrazila hru si hlavně užít a přinést co nejlepší číslo. Co nejlepší na moje poměry, ne snažit se být lepší než někdo další...

I když se mi povedlo (za hlasitého nepublikovatelného audio doprovodu) šest trojputtů, nakonec to stačilo na 78 a náskok osmi ran na prvním místě. Dalo by se tedy říct, že jsem se víceméně vyrovnala s jakousi pozicí papírového favorita, ale zítra to bude ještě těžká prácička... Všichni dobře víme, že v Hořehledech umím vyčarovat i krásných DE-VA-DE-SÁT!

Kromě mě „přenocuje“ na prvním místě také Ondra Zdrha, jeden z horkých kandidátů na sesazení neporazitelného Pavla Adamce (5 vítězství v řadě). Ondra vede po dnešních 72 ranách o 5 před Pavlem. Vedoucí flight na chvostíku startovního pole doplní ještě Martin Obyt, který je o dvě rány za obhájcem loňského primátu.

„Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější!“

Foto: Čtvrteční cvičné kolo za slunečního svitu a deště zároveň. A pak nemáme ten golf tak milovat... 

# 2 - Štěstí

Jedna názorná situace, která předesílá, o čem si asi tak dneska budeme povídat:

Babička mine putt z relativně krátké vzdálenosti – míček obkrouží jamku a vrátí se jí zpět pod nohy. Babička naštvaně plácne rukou do stehna a vyčítavě se podívá na svoje vnučky, které ji doprovází: „Vidíte? A takovouhle smůlu já mám pořád!“

Vnučky na to sice nic neřeknou, ale podívají se na sebe a oběma je jim jasné, že vduchu se shodly: „Ne, babi, to nebyla smůla, to jsi prostě jen špatně zahrála...“

Nemám potřebu se tu hanlivě vyjadřovat o lidech, kteří věří na štěstí, nebo o těch, co se vymluvají na smůlu (což je o poznání horší...). Vždycky, když přijde řeč na tohle téma, vybavím si jeden dost zajímavý zážitek.

Asi dva roky zpátky se hrála III.liga u nás v Hořehledech. Jeden ze zúčastněných týmu byli i věčně nespokojení pánové se Sokolova, kteří na drivingu den před prvním kolem dávali hlasitě najevo, proč jim naše hřiště není dost dobré. K jejich smůle jsme u toho byly my se sestrou, které si ani jedna nejdeme pro hádku daleko, a tak z toho byla tkaová delší výměna názorů obsahující argumenty typu:

„Vaše fairwaye jsou moc úzké“

„Ne, to vaše rány jsou moc křivé...“

Druhý den ráno jsem jednoho ze zmíněných hráčů potkala ještě před startem. Seděl na terase u kafe a kouřil. Když mě viděl, trochu se pousmál nad vzpomínkou na předchozí den, vzal míček, který ležel na stole a pohrdavě ho po mně hodil se slovy: „Tady máš něco pro štěstí...“ Znělo to spíš jako „Ber to jako charitativní příspěvek, pochybuju, že hráčka klubu, jako je tenhle, by měla na to, koupit si provéčka...“, ale toho tónu jsem si nevšímala. Vzala jsem Titleist a utrousila:

„Díky, ale já na štěstí nevěřím...“

Ačkoliv jsem chvíli váhala, jestli mám hrát s „dárkem od nepřítele“, nakonec jsem inkriminovaný míček na prvním odpališti doopravdy posadila na týčko. Pravdou je, že jsem s tím míčkem obešla všech 18 jamek a zahrála jsem 73 ran, což byl daleko nejlepší výsledek z žen a druhý nejlepší mezi muži...

Toho pána už jsem bohužel nezastihla, ale po krátké úvaze, jestli si míček nenechám na památku, jsem mu ho poslala po jednom kolegovi s ironickým vzkazem, že „s trochou toho ŠTĚSTÍ by zítra nemusel hrát tak mizerně jako dnes...“ Dodnes nevím, jestli se k němu míček nakonec dostal, natož ten drzý vzkaz. Podstatné je, že jsem ten den hrála zkrátka dobře, těžko to byla zásluha onoho „šťastného“ míčku...  

Pinďa Cup - Finále v Hořehledech

   Ať chci nebo ne, jedno musím sportovně uznat. Ti naši prckové mě opět dostali. Snad se nikdo nebude zlobit, když začnu trochu zeširoka...
   Je to něco málo přes 4 roky, co jsem poprvé, lehce nervózní a se sestrou po boku přišla na pravidelný pondělní trénink v roli trenérky. Za tu dobu se toho hodně změnilo, troufám si tvrdit, že všechny změny dopadly dobře, nebo alespoň měly původně dobrý záměr. 

   Od obyčejných tréninků, patovacích soutěží o lízátko, přes první pořádný turnaj na pořádném hřišti, až po monstrózní tour po Západních Čechách a ceny nemalých hodnot. To všechno byly zkušenosti, které nám pomohly vykrystalizovat takovou podobu, kterou u nás měl mládežnický golf letos. Tréninky se sice lehce zpoplatnily, ale i bez hlavního sponzora loňského roku se nám povedlo dát dětem možnost zahrát si na hřištích špičkové úrovně – Alfrédov, Darovanský dvůr i Mariánské Lázně.
   Ať jsem sebevíc neustále tvrdila, že mít na starost tyhle špunty je ta nejlepší antikoncepce, za ta léta mi všichni přirostli k srdci. Nevím, jestli je nějaký lepší pocit, než sledovat jejich radosti, nebo jestli mám nějaké lepší historky než z těchto tréninků, ale o tom třeba jindy..

  Celou sezónu všichni pilně trénovali (někteří více), ale všichni se dočkali toho dne, kdy se v Hořehledech hrál finálový turnaj celé tour, a tak se zároveň rozdávaly ty největší ceny.
   Bohužel, snad jediný deštivý den celého srpna nám vyšel zrovna na pátek a malé naděje nám trochu zmokly. Nicméně, když se přes všech 9 jamek všichni prokousali až do restaurace, čekala tam na ně porce hranolek, kuřecí řízečky a palačinky se zmrzlinou, takže na nějaké promoklé ponožky bylo brzy zapomenuto.
   Než se začalo vyhlašovat, ségry Bára a Simča, kterým se povedlo téměř nemožné – za předchozí turnaje nasbíraly stejný celkový počet bodů –, se ještě jednou utkaly v patovací soutěži, která rozhodla jednak o úspěšnější golfistce ze sesterské dvojice a zároveň o vítězce mezi dívkami.
   Jak už jsem naznačovala v předchozích článcích, na celkového vítěze měl skvěle našlápnuto Davídek. I tentokrát zaujal druhé místo dne, což mu v celkovém součtu stačilo na náskok čtyř bodů před druhým Honzíkem. Ten byl kromě celkového stříbra oceněn také odměnou za nejpilnější docházku na trénincích. Nejlepší trojku a místa „na bedně“ doplnila Simča, která v rozstřelu porazila sestru Báru. Do první pětky se ještě vešla Kája, ale ceny byly samozřejmě připraveny pro každého.

   Většina potřebných informací padla už mezi vyhlášením a následným překvapením – ohňostrojem, ale já bych přeci jen ještě jednou ráda poděkovala všem, kteří se podíleli na těch krásných vzpomínkách, které si ze společných dní strávených na greenu odnesu.
   Co se čistých faktů týče, tréninky nadále pokračují každé pondělí od 15:30 do 17:00, do konce září ještě pod naším vedením, dále do konce sezony pod vedením Martina Kopčáka, který se prý už moc těší! :)
   O případných změnách budou všichni zúčastnění včas informováni!

   Já, vzhledem k tomu, že netuším, jak mi dopadne rozvrh na vysoké škole a těžko odhadovat, jestli se někdy utrhnu, abych dál trávila čas s našimi nejmenšími golfisty, bych ráda ještě jednou poděkovala:

- Panu Čelikovskému za to, že nám před čtyřmi lety dal důvěru a vložil budoucnost mládežnického golfu v Hořehledech do našich rukou.
- Všem rodičům za to, že se nebáli svěřit nám svoje ratolesti a trpělivě je vozili na tréninky, i když třeba sami golf nehrají
- Všem sponzorům za to, že pochopili, že dětem stačí maličkosti a že my bychom sami dohromady moc cen nedali
- Všem golfovým klubům a hřištím, kde jsme si mohli ZADARMO uspořádat nějaký ten turnájek
- PilsnerGolf Resortu Hořehledy, všem zaměstnancům, greenkeeperům za skvělé hřiště a za to, že trpělivě snášeli, když se jim děti strefovaly do autíčka na sbírání míčků, kuchařovi za skvělé palačinky, …
- Jmenovitě Martinu Kopčákovi za to, že se snažil urvat pro nás vždycky z rozpočtu maximum. A taky za to, že měl nakonec dojemnou řeč, díky které mám na všech fotkách rudé oči...
- Svým rodičům a babičce za to, že nás už více než čtyři roky týden co týden vozili na tréninky, přestože se jim to né vždy úplně hodilo
- A v neposlední řadě dětem samotným. Za to, že je golf baví... (Prosím rodiče, kteří si tento článek přečtou, aby to vyřídili! Díky)

Celkové pořadí Pinďa Tour 2012:
1. Davídek Hasman
2. Honzík Fiala
3. Simča Hofmanová
4. Bára Hofmanová
5. Kája Foldová
6. Tomáš Salfický
7. Anička Vacková
8. Patrik Nový
9. Marek Pytlík
10. Verča Nová
11. Martin Pytlík

Články z ostatních turnajů ZDE!

Náměty, připomínky, fotky, nebo pouhé pozdravy i nadále můžete posílat na blazkovat@email.cz
 Díky!


Poznámka pod čarou: Fotky budou v brzké době.

# 1 - Nedopalky

Včerejším dnem jsem byla donucena začít si tu takový malý seriálek: Golfové nešvary aneb Co mě dokonale na*ere. Díl první...

Jsem z té skupiny golfistů, na kterých poznáte, když jsou nespokojení. Jsem z té skupiny, která se umí ozvat, občas mi upadne hůl, nebo vyklouzne nějaký ten peprnější výraz. Jsem cholerik. Ale co mě dokáže vytočt zaručeně nejvíc, to kupodivu ani tak není moje forma.

To je to, co po sobě nechávají ostatní. Jako osobní stopu, jako by to snad museli vědět všichni. Jako by chtěli dát všem najevo. Podpis. „Byl jsem tady. Fantomas.“

Gratuluju, sobě ničíš zdraví a mně nervy... říkám já.

Hádáte pravděpodobně správně. Nemám nic proti kuřákům, mám jich mezi svými blízkými hodně. Mám něco proti tomu, když přijdu ke svýmu míčku na fairwayi a hned vedle něj leží nedopalek.

Opravte mě, jestli se pletu. Ale u KAŽDÉHO odpaliště je odpadkový koš. Když je VÁM, kuřákům, zatěžko vyhodit nedopalky tam, snad na každé jamce je, u nás v Hořehledech, nějaké to křoví, do kterého můžete při nejhorším pozůstatek po vašem abstinenčním záchvatu a pokusu o uklidnění ukrýt.

Za tu dobu, co golf hraju, jsem se setkala s nejrůznějšími názory na kouření. Někteří tvrdí, že právě proto, že se u golfu může kouřit, ho nehodlají počítat mezi ty „pravé“ sporty. Jiní by zase, právě pro uchování statutu sportu s velkým S, kouření zakázali. „U jiných sportů se přece taky nekouří!!!“

Rozhodně si nemyslím, že by se mělo kouření zakazovat. Kdo by si dokázal představit Miguela Angela Jiméneze bez svého doutníku? :)

Jsem dokonce ochotná smířit se s tím, že budu na nedopalky narážět v kyblíčkách na zlomená týčka. Přestože tam často sahám a již zlomená týčka ještě využiju... Jen už LASKAVĚ nedělejte bordel na tom hřišti!!!

Nedělní III. liga v Alfrédově - Krok za krokem

Pokus o trochu netradiční pohled na soutěžní kolo v Alfrédově.

7:00

Zima. Na drivingu ani noha a mně šlajsuje i PW. Rána – nadávka - nový balon – nová nadávka... a takhle pořád dokola. Něco mi říká, že dneska to bude zlo...

8:10 – Tee no.1

Obyčejně si přítomnost diváků užívám. Ale po tom, co jsem předváděla na drivingu, je na prvním týčku na můj vkus těch lidí trochu moc. Podruhé snídám, okukuji flight č.1 a vyčkávám... První drive kupodivu pošlu 200m před sebe – rovně.

8:40 – Tee no. 4

Po paru na jedničce a trojputtu do bogey na dvojce se mi vracejí vzpomínky na včerejšek. Lámu to parem na trojce, kde jsem včera zahrála bogey a na odpaliště čtyřky jdu chtě-nechtě se vzpomínkou na včerejší aut... Osmičku železo jsem ale bezpečně posadila na střed greenu a dvěma putty jsem oproti sobotě stáhla už tři rány.

9:00 – Tee no. 6

Pět jamek a pět greenů v regulaci je slušná bilance a se skore +1 jsem schopná odpustit si i fakt, že žádný z delších puttů do birdie mi do jamky nespadl. Přiblížila se babička s foťákem a já posílám drive doprava ke stromům. Moje spoluhráčka z flightu, reprezentující Klášter Teplá, zlomila ve snaze napodobit Tigera Woodse odpalem blízko stromu hůl. Následuje velké focení s její ex-PW a moje bogey se tak obejde bez babiččiny pozornosti.

10:00 – Tee no.10

Po sérii bogey- double bogey – bogey – bogey jdu sice na druhou devítku s vědomím, že hraju na svůj hendikep, ale jsem lehce otrávená a dostávám hlad. Když hraju dobře, tak hlad nemívám! Od babičky dostávám poslední pokyny, jak hru zlepšit, vysílá mě vstříc dalšímu bogey a jde naproti ségře.

10:40 – Tee no. 13

Dva doglegy doprava + dva odpaly na fairway + dvě druhé rány do greenu + dva dvojputty = dva pary. Trochu nuda. Na třináctce přesvědčuji sama sebe, že budu spokojená s bogey. Drive ale posílám nebezpečně daleko a přihlížející pan rozhodčí skrytým komplimentem nadhodí, že to skoro bude na druhou ránu do greenu. Po vnitřní bitvě mého konzervativního a mého agresivního já vytahuji trojku dřevo a ránou, kterou jsem pasovala na nejlepší dne, posazuji míček na foregreen. A dobrá rána je po zásluze potrestána. Když mi na více než 350 metrech stačí dvě rány, tak proč bych pak na zbylých pěti metrech nemohla zahrát rány tři, že?

11:00 – Tee no. 15

Po nešťastném odskoku do vody po drivu na čtrnáctce a dalším bogey je nejvyšší čas na další par. Dnes skvěle fungující železo osmička posílá další míček na bezpečný dvojputt na tříparu. Čas se naplňuje, počet jamek do konce se ztenčuje a já začínám cítit to, co pokaždé, když nesu slušné číslo. Rána od rány je důležitější a já jsem čím dál nervóznější.

12:00 – Hole no. 19

Hotovo. Poslední čtyři jamky paru znamenají jediné – výsledek +9, 81 ran, 39 stblů a nový HCP 9,1. Za odměnu skvělá svíčková se šesti!

I celkový pohled na výsledkovou listinu byl pro Hořehledské "barvy" příjemný, neboť oba týmy se vyšplhaly až na bronzovou příčku. 

Za zmínku stojí výkon Ondry Zdrhy, který zahrál 78 ran a vylepšil si hendikep na 10,1! 

Je jasné, že do další sezony máme cíl jediný s tím je postup! 

Odkazy:

Celkové výsledky

Hořehledy na Facebooku

Štítek III. ligy

Fotografie, opět autorem babička - Marie Švíková:

 Na startu.

 Bára Blažková

Zlomená PW 

 Trable na sedmičce vyřešil putter.

 Viktor přemýšlí, jak svůj výkon vylepšit.

 Hanka pěkně z vesela!

 El Presidente na start!

 Caroline zahloubaná do score karty. 

 Mistr klubu Pavel Adamec vyměřuje drive na desítce.

-"Tak co?" 

-"Bagdád!"

Třetí kolo, hodně ran a vody ještě víc

Včerejší 3. kolo mohlo mít klidně podtitul Potopa. A šrot... Upřímně mohu říci, že za svou dlouholetou golfovou kariéru (doufám, že to zní dostatečně důležitě) jsem horší počasí nezažila. O to hůř, že není ani podzim, ani apríl, ale polovina léta...

Když jsme se lehce po poledni vydaly na start a začalo pršet, brala jsem to s úsměvem jako lehkou provokaci a nespravedlnost. Škoda jen, že mě smích přešel už po dvou jamkách. Přibližně tou dobou jsem totiž (ten den poprvé, ale rozhodně né naposled) měla promočenou rukavici...

Podrobně reprodukovat celý průběh hry nebudu. Jednak by to vzhledem k celkovému počtu ran bylo zdlouhavé a jednak by to bylo lehce vulgární, bez sprostých slov jsem se totiž včera, uznávám, neobešla.

Moje třetí kolo v číslech

2 - Naše hra byla dvakrát přerušena kvůli bouřce. Smutným zjištěním bylo, že golfové zákony schválnosti v praxi fungují dokonale. Siréna svolávající hráče do klubovny nás zastihla samozřejmě v místech, odkud je to k ní úplně nejdál. Přičemž poprvé jsem se absolutně odmítala hnout z místa, zatímco v případě druhém, kdy jsem byla už třikrát promočená a zase usušená, třikrát ztuhlá a zase rozehraná a hodinu jsem stála v dešti mezi třináctým greenem a čtrnáctým odpalištěm na kraji lesa, jsem rezignovaně šla půl hodiny v tom největším dešti směr klubovna, aby nám tam pánové rozhodčí laskavě oznámili, že máme jít zpět a kolo dohrát.

7,5 – Slovy sedm a půl hodiny. Tolik jsme celkem strávily „na place“ od prvního týčka až po osmnáctou jamku. To už je slušná šichta.

91 – Tolik ran jsem nakonec zahrála. Nic moc k chlubení, nicméně podstatné je, že z celkem startujících 35 žen to v těch hororových podmínkách stačilo na třetí nejlepší výsledek.

A jak to vypadlo z pohledu týmu?

Jak už jsem avizovala nejen v pátek, ale i po prvních dvou kolech, naše šance na postup byly mizivé. A to jak v ženách, tak mezi muži. Oba týmy si sice v celkovém pořadí přilepšily, jenže propastný rozdíl vůči prvním místům se ještě prohloubil a nám už tak před nedělí nezbývalo než pokusit se o co nejlepší umístění.

Ještě třeba podotknout, že muži, kteří většinou celou osmnáctku stihli obejít „suchou nohou“, zahráli v sobotu skvěle. Důkazem budiž, že se škrtal výsledek Pepíka Majera, který zahrál slušných 90 ran. Nejlépe hrál náš mistr klubu Pavel Adamec – 79 ran.

Jak už bylo řečeno, mezi ženami to bylo v sobotu spíš tak trochu o přežití, a to bez nadsázky. Proto není divu, že celé tři čtvrtiny našeho týmu zahrály přes sto ran. Škrtaly jsme nakonec 108.

Když jsme se v sobotu večer, za soumraku, vracely domů, věděly jsme jediné. Že co se týče počasí, a doufejme i výsledků, horší už to nebude. Naším jediným cílem tak bylo co nejrychleji vysušit boty, umýt hole, napařit se ve vaně a namasírovat svaly. Od prvního odpalu „finálového“ dne nás totiž dělilo pouhých pár hodin...

Fotografie pořídila babička, která poctivě podporovala všechny členy týmu, na všechny výkony dohlížela a podávala nejčerstvější informace.

Pár odkazů na závěr:

Výsledky na ČGF

Hořehledy na Facebooku

Štítek III. ligy

Dragon Press Open 2012 - ve zlatém odlesku

Když už je jednou za sto let možnost zvýšit si nad nějakým vlastním výkonem ego, asi bych ji měla využít. Zacpěte si tedy nosy, říká se, že samochvála smrdí. Ale znáte to, když vás nikdo jiný nepochválí, musíte to zkrátka udělat sami. Dovolte mi tedy pokusit se s více než dvoutýdenním odkladem o střízlivé hodnocení Dragon Press Openu 2012!

Desetiletá tradice tohoto turnaje pod taktovkou manželů Majerových, každoroční účast té absolutní pošumavské golfové špičky a skvělé ceny, kam až oko dohlédne – to vše udělalo z turnaje nesoucího název svého hlavního sponzora, klatovské tiskárny, jeden z nejprestižnějších turnajů sezony a asi nejprestižnější „nehořehledské“ (čti: nepořádané vedením GC Hořehledy) klání.

Musím říct, že přestože mívám většinou problém se správným načasováním formy na vrchol sezony, jak je možno vidět téměř rok co rok na Mistrovství klubu, na „Dragonu“ se mi zatím snad pokaždé dařilo. Když už jsem se neumístila, případně neukořistila nějakou tu vloženou soutěž, získala jsem jednou parádní „cenu útěchy“ - digitální foťák Kodak – o který jsme museli soupeřit před (na naše poměry) obrovským počtem diváků. Kdo mě ale zná, tomu je jasné, že i přes mírný třes v rukách jsem si takové bytí ve středu pozornosti náležitě užila, jak navíc dokazuje fotka.

Letos to ovšem hned ze startu na nějaké extrémní oslavy vůbec nevypadalo. Po paru na jedničce a bogey na dvojce přišel pokažený bunker shot na jamce číslo tři, následné doublebogey a s výsledkem +3 po třech jamkách se zdálo, že je po nadějích. Říká se, že v takových chvílí podvědomí nabyde dojmu, že už není o co hrát, člověk se uklidní a tím právě dosahuje dobrých výsledků na dalších jamkách. Já tedy musím říct, že nic z toho na mě nikdy nefungovalo, protože já, beznadějný optimista a snílek, mám naději pořád! Spíš bych celý obrat vývoje připsala následnému birdie na čtvrté jamce, které mě, jak se říká, vrátilo do hry.

Je až neuvěřitelné, že první devítku jsem došla s výsledkem +6, který by při stejné druhé devítce dokonce ani nestačil na obhajobu mého tehdejšího HCP 10,6. Nějakým naprostým zázrakem a zásahem vyšší moci jsem ale na desáté jamce zahrála birdie a zbytek došla v paru, tudíž jsem druhou devítkou za -1 výsledné skóre smrskla na +5.

Pro mě osobně byl určitě nejcennější fakt, že jsem konečně po dlouhých měsících opět zlepšovala. A tentokrát už konečně na ten kýžený SINGLE hendikep. Vítězství v naší kategorii, kterou soutěžní výbor vyslal hrát na stableford body, bylo sice nečekané, ale příjemné. Celkové vítězství (o 2 rány nad Evženem Sosnou) bylo už třešinkou na dortu a fakt, že jsme oba tak byli prvními, komu se kdy za celou historii Dragon Press Open podařilo obhájit titul, ten už nám nikdo jen tak nevezme!

Co z toho pro mě plyne?

1. Nikdy není nic ztraceno. Ani když po třech jamkách máš +3 :)
2. Musím už SAKRA začít trénovat, protože nehodlám o ten single zase hned přijít.
3. Změnit držení u puttování byl velmi dobrý tah!
4. Mám další poukaz na vyhlídkový let, který díky mé klaustrofobii a neschopnosti kohokoliv z rodiny využít jej místo mě zůstane opět nevyužit
5. Příští rok útočím na hattrick! :)
   
   Díky Frantovi Šálkovi za věnované poukazy na trička (viz foto). 
   
   
   Podrobný výsledek.
   
   
   Příště už se podíváme na 3. a 4. kolo III. ligy, tentokrát v Alfrédově. 

Pinďa Cup - Darovanský dvůr

Nad akademií v Darovanském dvoře se krátce přehnala sprška právě ve chvíli, kdy jsme přijížděli do areálu. Slunce, které však v zápětí vyšlo na oblohu, nám dalo jasně najevo, že dnešní den bude na golf jako stvořený.

Darovanský dvůr, potažmo jeho akademie, byla druhou zastávkou naší letošní Pinďa Tour. Účast sice nebyla tak vysoká jako na Alfrédově, ale to můžeme směle přičíst prázdninám, které jsou v plném proudu. Celkem se na drivingu pilně rozcvičilo a na hru připravilo 8 budoucích golfistů.

Zatímco se statečně prali s nástrahami všech devíti jamek, my jsme zatím připravily krásné ceny, a tak je namístě poděkovat všem, kteří se na nich podíleli, jmenovitě paní Stehlíkové.

Jak už je na turnajích Pinďa Tour zvykem, výsledky byly nejen skvělé, ale zároveň velmi těsné - o vítězství rozhodla jedna jediná rána. Davídek Hasman, který skončil na druhém místě, tak může jen zpytovat svědomí, kterou že ránu by si mohl příště ušetřit, a dohnat tak protentokrát vítězného Honzíka Fialu. Trojici medailových pozic uzavřel Marek, pro kterého to byl vůbec první turnaj v golfové kariéře.

Pro úplnost dodáváme celkové pořadí:

1. Honzík
2. Davídek
3. Marek
4. Kája, Tomáš
5. Pepa
6. Anička
7. Míša

Mezi startujícími byl i jeden místní borec – Pepa, kterému se v naší partě líbilo natolik, že zvažuje účast na našem letním golfovém táboře, který proběhne poslední týden v srpnu. Je tedy nejvyšší čas přihlásit se, pokud byste na něm také nechtěli chybět.

Na závěr je třeba poděkovat Resortu Darovanský dvůr, který byl na náš příjezd skvěle připraven, kromě skvělého zázemí nám nabídl i příjemnou atmosféru a vstřícný personál. Děkujeme!

Další turnaj Pinďa Tour se odehraje 8.8. na akademii v Mariánských Lázních. Pro přihlášky na turnaj, na tábor, nebo v případě zájmu o podílení se na cenách, ať už v jakékoliv podobě, se obraťte, prosím, na email: blazkovat@email.cz

 Osm statečných

 Míša pózovala víc, než hrála.

 Nováček Marek.

 Tady Honzík ještě nevěděl, že vyhraje!

Ceny pro každého.

Pinďa Cup - Alfrédov 18.6.

Rok se s rokem sešel a naši nejmenší golfisté se opět dočkali. Dnešním dnem jsme zahájili druhý ročník Pinďa Tour pořádaný tréninkovým centrem Golf Clubu Hořehledy.

Tour oproti loňsku zaznamenala pár změn, letos na naše hráče čekají pouze čtyři turnaje, ale naopak je může těšit, že tím pádem je na každém o něco větší konkurence. Hned první turnaj této sezony, který nám na svém hřišti umožnil pořádat Golf Club Alfrédov, přinesl rekordní počet účastníků, a to konkrétně osmnáct. Hráče jsme rozdělili na dvě kategorie podle pohlaví. Kluků se o vítězství popralo sedm, holek bylo, navzdory očekávání, o něco víc, celkem jedenáct.

Jednou ze zásadních věcí, které se od loňska změnily, bylo hlavně to, že letos nespolupracujeme se stejným sponzorem, což mohlo být znát především na cenách připravených na ocenění dětského snažení. I tak se ale samozřejmě dostalo na všechny, především ze sladkostí měly děti, na rozdíl od svých rodičů, velkou radost. Malí golfisté mohli vybírat také z triček, fixů, bločků, přívěšků na klíče, nealkoholických „rychlých špuntů“ a spoustu dalšího. Golfové příslušenství jako míčky a týčka nesmělo chybět a pro absolutního vítěze, potažmo vítězku byl připraven pohár.

I přes velké horko, které dnes na hřišti panovalo, děti za dohledu dospělých a za dodržování pitného režimu statečně obešly všech devět jamek a přinesly úctyhodné výsledky. Na rozdíl od loňska se nám na žádných medailových pozicích nesešly stejné výsledky, takže nebylo nutné dělat rozstřel, vyhrát ale mohl jen jeden. Nakonec za bouřlivého potlesku pohár převzala Terka, která o dvě rány přestřílela Vítka, vítěze chlapecké kategorie.

Na závěr je třeba podotknout, že příští turnaj bude ve středu 11.7. hostit Darovanský dvůr.

Případné dotazy, registrace, nebo připomínky směřujte na blazkovat@email.cz

S radostí uvítáme jakékoliv sponzorské dary.

Seznam účastníků podle umístění:

Holky: Terka Virtová, Kačka Tuháčková, Maruška Vašíčková, Simča Hofmanová, Kája Foldová, Bára Hofmanová, Anička Kovářová, Anička Vacková, Bára Virtová, Verča Nová, Míša Stehlíková.

Kluci: Vítek Kovář, Davídek Hasman, Matěj Rozmajzl, Honzík Fiala, Tomáš Salfický, Ivík Virt, Páťa Nový

Vítězka Terka v akci na první jamce!

Že bylo horko, o tom by mohl vyprávět i organizační tým!

Ceny, kam jen oko dohlédne!

Ivík - výškově nejmenší účastník Pinďa Tour - se už po pár metrech téměř ztrácel z dohledu!

Druhé kolo a golf o hlavě

Dalo by se říct, že pokud mě znáte osobně, můžete být vlastně rádi. Znáte totiž největšího blbce pod sluncem!

Může to znít trochu přehnaně, ale to, co jsem vyvedla ve druhém kole třetí ligy v Házlově, to se jen tak nevidí. Kdo se už stihl podívat na výsledky (odkaz), tak se asi diví, proč se tvářím nespokojeně s výsledkem 88 ran, což je jednu ránu přes můj hrací hendikep. To však pouze do chvíle, než rozklikne podrobné výsledky na každé jamce. Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Po deseti jamkách jsem šla +4 a na těch zbylých osmi jsem dokázala vykouzlit neskutečných dalších +12...

Ne, že bych informace o nedělním kole psala až teď proto, že bych to musela rozdýchávat... Trochu nesmyslně se tím veřejně „chlubím“ snad jen proto, abych se z toho co možná nejvíce do budoucna poučila. Golf je zkrátka o hlavě mnohem více, než jsem si doteď myslela. Každou odehranou ránu bych měla hodit za hlavu, nehledě na to, jak hloupě či dokonale provedená byla (nedohraný metrový put do birdie, …). Nic se s tím totiž už stejně nedá dělat, jakmile máte nahlodanou psychiku, tak jste ten den na hřišti zbytečně. Mohla bych vyprávět o tom, jak jsem se ze všech sil po naprosto zbytečném doublebogey snažila vrátit zpět do hry, přihodila další bogey a už jen bezmocně sledovala, jak na svých dalších dvou nejoblíbenějších jamkách připisuju ještě 4 rány navrch...

No, nicméně abych doplnila výsledky, v polovině ligy jsme momentálně stále na pátém místě, ovšem na první Týn nad Vltavou ztrácíme už 60 ran. Předposlední víkend v červenci nás čekají ještě dvě kola v Alfrédově, ale ztráta už je to velká.

Muži jsou sice na místě sedmém, ale na první místo ztrácí o čtyři rány méně a na Alfrédov si prý velmi věří.  

Stejně jako dosud, i další zprávy z dění III. ligy můžete sledovat podle štítku (odkaz).

III. liga - První kolo

Sedíme v restauraci po večeři a u piva rozebíráme naší dnešní hru.

„No a teď si vemte, že bychom to hráli všechno v paru. To bychom se pak asi museli bavit o počasí...“ A to přesně vystihuje minimálně mojí dnešní hru.

Ráno jsme vydatně posnídali a vyrazili časně, abychom se stačili pořádně rozcvičit. Po cestě jsme se stavili ještě v jednom místním obchodě a nakoupili dostatek jídla.

ASIA MARKET

POTRAVINY - DOMACIMI - POTREPY v Hazlově 

Od včera jsem věděla, že na rány železem se mohu spolehnout, a tak jsem většinu času před startem strávila na putting greenu. Bohužel, na mém výsledku to nebylo absolutně znát. Celkem jsem donesla dokonce čtyři trojpaty a jeden čtyrřpat, takže hra jako taková nebyla moc špatná, ale ve výsledku to udělalo 90 ran.

Když se podívám na celkové výsledky prvního kola, nebyla jsem jediná, kdo nehrál podle svých představ.

My, aniž bychom škrtali, jsme mezi ženami zapsali 286, a přestože jsme na pátém místě, na vedoucí Týn nad Vltavou ztrácíme 19 ran.

Muži, kteří škrtli 94, zapsali nakonec 452, v dnešním kole našli stejný počet přemožitelů jako my, ale na první místo jim stačí o jednu ránu méně. Kromě toho jim do karet hraje i to, že výsledek skládají z 5 počítaných hráčů, kdežto my jen ze 3, tudíž bychom se za předpokladu, že ostatní zahrají přibližně stejně, musely zlepšit každá minimálně o šest ran. A to já teda v plánu mám!

El Presidente s dalšími členy týmu nadále ladí formu pomocí slivovice, my jakožto mládež a navíc já - zodpovědný kapitán – poctivě sledujeme PGA a fandíme Rorymu.

Jak se nám bude dařit zítra, to se samozřejmě dozvíte. Sledovat můžete po kliknutí na štítek III.ligy.

Házlov - Cvičné kolo a první komplikace

Hlásím se z pokoje v pensionu Seedberg nedaleko golfového hřiště v Házlově. Tento víkend se tu totiž pokusíme postoupit ze III. ligy družstev Západ A. Než se zítra pustíme do bojů, je třeba ujasnit si pár věcí.

Co je důležité, přestože jsem věkově z týmu žen nejmladší, hlavně díky nejnižšímu hendikepu jsem dostala tu důvěru a jsem pro tenhle víkend kapitán. Co si budeme povídat, kromě toho, že jsem odevzdala nominaci se svým podpisem a zítra si musím vyzvednou visačku „Kapitán GC Hořehledy“, to zas tak významná funkce není. Nicméně já, přestože mám za sebou už nějakých 6 let florbalu a 5 let golfu, jsem nikdy kapitánem nebyla, a tak tomu hodlám sama připsat patřičný význam!

Do dnešního cvičného kola jsem vyrazila s ambicemi potvrdit papírové předpoklady a donést číslo hodné mého hendikepu. Společně se sestrou, s El Presidente a talentovaným Ondrou Zdrhou jsme vyladili formu na driving range, a přestože ne všechny jamky nám vyšly tak, jak jsme si představovali, za sebe musím říct, že jsem spokojená. Hendikep jsem si obhájila, což pro mě, jakožto veli krátkou hráčku, je na tomto poměrně dlouhém hřišti úspěch.

Hned večer se naskytla první komplikace. Jedné člence našeho týmu nebylo povoleno startovat, protože její členství v klubu nesplňovalo požadované podmínky. Reprezentant klubu musí být členem dříve než v dubnu. Teď to tedy znamená, že budeme hrát 3 a všechny 3 výsledky se budou počítat, nemáme koho „škrtnout“. Je to velká nepříjemnost, ale i tak věřím, že se nám podaří zítra zahrát kvalitní výsledky.

Důkaz o tom, že dolaďujeme formu u sledování Golf Channelu, a zítra držte palce! :)  

Pro sledování našich výsledků klikněte na štítek III. ligy.

První letošní jamkovka = první bod!

Konečně jsem se pustila do těch dlouhodobějších bojů a včera jsem rozehrála první jamkovku. Hra na jamky, neboli jamkovka, je asi můj vůbec nejoblíbenější formát hry, kdy hrajete jen proti jednomu soupeři a počítáte si body za každou jamku, na které jste měli lepší výsledek. Proto je jedno, jestli na jednom odpališti pošlete do outu jeden míček nebo rovnou tři. Můžete jamku vzdát, darovat tak sice bod soupeři, ale máte čas na to se uklidnit a od dalšího týčka můžete začít s čistou hlavou, aniž by vás trápily předchozí rány. To v klasickém turnaji na brutto rány, případně na stableford body dost dobře nejde, protože v podvědomí víte, že to tripley bogey z předchozí jamky někde musíte dohnat a tlačíte se do birdie.

Taky strategie je při jamkové hře poněkud rozmanitější. Nesnažíte se celých 18 jamek zahrát tak nějak konzistentně dobře, konzervativně a bez rizik. Musíte reagovat na to, jak hraje váš soupeř. Pokud se mu daří, je třeba trochu zariskovat a pokusit se zahrát lépe, pokud ale zahrál například první ráno do outu, stačí hrát na jistotu.

Další, co je na jamkovce nedocenitelné, je takové to zdravé hecování, v čemž mohu směle doporučit borce z PGL. Právě s jedním z této party jsem včera sehrála, jak jinak než napínavý, souboj. Už podruhé byl mým soupeřem Franta „Feri“ Šálek.

„To bude ještě hodně golfu“ ironicky oceňoval moje nepovedené přibližovací putty.

„Tyhle já umim“ vracela jsem mu to, když jsem se připravovala na delší put, jehož proměnění by znamenalo bod pro mě.

„Těžkej put, těžkej... Ten bych nechtěl hrát“ zkoušel mě rozhodit, když už na to jeho herní schopnosti nestačily. Zpočátku to vypadalo, že to bude tuhý boj. Oba jsme hráli velmi dobře, vše nasvědčovalo tomu, že dnes rozhodne proměňování puttů. Ve střední pasáži hry jsme oba, pravděpodobně rozhozeni zprávou o Pepíkově hole-in-one (foto by M. Kopčák), začali přiměřeně kazit a vedení se přelévalo ze strany na stranu. Franta si pak vybral svou dávku smůly a já se tři jamky před koncem s veděním o tři rány už už viděla s vítězství v kapse. Jak se ale říká, neměla jsem chválit dne před večerem, protože další dvě jamky jsem ukázkově pokazila, na sedmnáctce jsem si navíc při švihu doslova vstřelila hlínu do oka, a tak jsem na poslední jamku vstupovala už s pouhým jedním bodem navrch a slzícím okem jako bonusem. Stačilo mi tak jamku „půlit“ (= oba soupeři zahrají stejný výsledek), což se mi nakonec po zkažené druhé ráně, ale luxusní příhře a jednoputtu nakonec povedlo a mohla jsem si už podruhé ve své „kariéře“ připsat Františkův skalp!   

Den otevřených dveří a první fanoušek

Jako každý rok, i letos náš golfový klub v Hořehledech otevřel dveře všem potencionálním zájemcům o tento sport, kteří si tak dnes po celé odpoledne mohli přijít nejen golf vyzkoušet, poslechnout si něco zajímavého z jeho historie, ale také si odnesli slevu na případné členství.

Na driving range na ně čekal zkušený tým trenérů (včetně mě), dostatek míčků a holí k zapůjčení a navíc také nějaké to občerstvení.

Musím říci, že většina lidí dnešek pojala spíše jako nevšedně strávené odpoledne než jako první krok v cestě za novým koníčkem. I přesto se však našlo pár přirozených talentů, které jejich povedené odpaly uchvátily natolik, že jsme je v Hořehledech jistě neviděli naposled.

Mezi zásadní zjištění dne musím rozhodně zařadit následující. Mám svého prvního oficiálního fanouška! Jeden starší pán za mnou přivedl svého vnoučka, že prý abych si ho vzala do parády. Zatímco prcek pilně odpaloval, vyslechla jsem si pár velmi milých komplimentů... A musím říci, že na to by si člověk opravdu rychle zvykl. Nakonec jsem zjistila, že pán má pěkně v merku, kde jsem kdy hrála, věděl i o Prezidentském poháru z minulého týdne a příliš nadšený prý z mého výsledku nebyl!

A tak je to tady... Mám svého prvního fanouška, teď už vím, že mám kvůli komu hrát a proč se snažit. Zvláštní, ale příjemné…