Liga, Jäger, liga - III.liga, Hluboká nad Vltavou

- „Pet minut zpozdeni, jsme na ceste.
- „V klidu, Celda jeste ani nevylez' :-)“

     Klasika. Plánovaný odjezd v půl desáté se změnil na bláznivé prohledávání skladu ve třičvrtě na deset ve snaze najít dvě reprezentační trička alespoň přibližně v požadované velikosti. V deset hodin a pět minut po jedné rychlé lekci tetrisu nasedáme já, ségra, Onďa a pan Č do jeho luxusního volva. Takhle nějak začal další výlet za mým nejoblíbenějším golfovým víkendem roku – III.liga družstev, západ A!

     Jízda na hřiště v Hluboké nad Vltavou byla sama o sobě zážitkem. Kromě toho, že zadním sedačkám poskytovaly komfort dvě televize s nefunkčními sluchátky, my jeli rychlostí 120km/h v místě omezení na 60km/h a pan Č nás celou cestu bavil jeho nikdy nekončícími historkami, nutno dodat, že do kufru se nám podařilo naskládat všechny 4 bagy, vozíky a tašky na celý víkend.

     Klasický ročník ligy se skládá ze čtyř soutěžních kol rozdělených do dvou hracích víkendů, kdy hraje vždy 6 mužů a 4 ženy v jednom týmu, přičemž nejhorší výsledek za každé pohlaví se škrtá a ženy a muži hrají zvlášť. Já jsem bohužel musela místo prvního víkendu dát přednost absolvování povinného školního kurzu a průběžné výsledky nedávaly příliš velké naděje na postup, ale i tak jsme se vydali především si to klasicky užít.

     Náš tým bych mohla docela stručně představit, aby bylo čtenářům jasno:

Já – už druhý rok hrdou kapitánkou. Vzhledem k tomu, že jsme zase nepostoupily, se už začínám bát, jestli vůbec dostanu ještě jednu šanci. Pro jistotu jsem si ukradla kapitánskou visačku, přestože se rozdává jenom proti podpisu. Ale p-š-t.

Ségra – klubová longest drive-ařka... Musim uznat, že když zrovna na hřišti nekouká po klukách, tak jí to občas docela i slušně lítá...

Eva – přijede, zahraje, odjede. Spolehlivý článek našeho řetězu

Manželé Majerovi – vždy usměvaví, vždy milí a pozitivní. A vo-vo-vo vo tom to přece je! "Hlavně že je hezky"

Onďa – náš špíler. Těžko při pohledu na jeho rány hádat, že hraje teprv dva roky. Neskutečný dříč, který není nikdy s žádným výsledkem spokojený. Když dospěláci seděli v hospodě a my u filmu, on si šel zaběhat. Věřím mu a moc ráda budu sledovat, jak to jednou někam dotáhne.

Viki – moc mě těší, že to i v jeho věku pořád někdo hraje jenom pro radost a ne pro výsledky.

Pan Č – řečený Čelda nebo Čéčko. El Presidente. Mazák. Náš šéf a velitel výpravy. V občance přes 55, po nocích 18. Nepochopitelně moudrý člověk se smyslem pro humor a dobrým srdcem. Těžko ho popisovat, pokud ho neznáte. Tím jest řečeno vše podstatné.

Tomáš – Forrest, letos se taaak zlepšil, až si vysloužil místo v repre týmu!

Pan Adamec – stálice. Nikdy nezklame, nikdy nevyhoří, občas příjemně překvapí. Například když v půl druhý vytáhne z auta flašku slivovice a přijde k nám na pokoj s: „Tak bude něco ještě?“

Zbytek týmu se buď tak nějak průběžně mění, nebo si ho z nějakého nepochopitelného důvodu nepamatuju...

     Podstatné je, že nás všechny tři dny doprovázelo nesnesitelné vedro, až jsme si chvílema říkali, co jsme to za magory, že se radši někde neválíme u bazénu. Hřiště na Hluboké je sice velmi kvalitní, každopádně jak nedávné povodně, tak současná sucha mu daly znatelně zabrat, což bylo znát především na fairwayích, kde bylo povoleno stavění. Za co ovšem počasí nemohlo, to byla jednotvárnost jamek, která mě neuvěřitelně nudila a způsobila, že bych teď už jen stěží vyjmenovala, jak jdou jednotlivé jamky po sobě.

     Cvičné kolo se nám všem víceméně nadprůměrně podařilo, a tak jsme se po ubytování v „Domu hrůzy“ vydali náležitě oslavovat. Pivo sem, pivo tam, „jégr“ sem a dva „jégry tam“... Padlo pár předsevzetí a na pokoji dokonce padlo i pár chipů do odpadkového koše (ale absolutní většina mimo něj)... až na nás v jednu ráno vylítl pan domácí jestli nám „jako přijde normální hrát golf v pokoji? No to jsem teda ještě nezažil!“

     Největší radost mi na celé situaci pochopitelně udělal fakt, že přímo při činu byl přistižen právě pan Č., který rok co rok na lize zázračně omládne o několik desítek let a je z nás nakonec vždycky ten největší puberťák. A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč tyhle víkendy miluju!

     Nakonec se ukázalo, že alkohol nebyl zrovna nejlepší příprava. Tedy pro „staříky“ a Vikiho. Já, ségra i Ondra jsme zlepšovali. Týmové výsledky sice nikam kupředu příliš neposkočili, ale první místo v ženách i v mužích obsazené hráči z našeho klubu, to byl každopádně důvod k večerní oslavě! … No, důvod se zkrátka vždycky najde.

     Tentokrát jsme však zůstali daleko více při zemi (a hole zůstaly daleko více v bagu)... Na mém nedělním výkonu se to samozřejmě podepsalo, a protože jsem se oproti sobotě o sedm ran zhoršila, odteď mám prý chlastání před turnajem povinně. Ostatní se však povětšinou výrazně zlepšili, a tak v tom asi budu sama...

Shrnutí?

- Po několika nekonečných letech jsem se mohla téměř 100% spolehnou na putter a sebevědomě uklízela do jamky vše pod 5m.

- Po několika málo letech jsem se při každém kontaktu dřeva s míčkem se zavřenýma očima modlila, aby to dobře dopadlo. Neboť to mi přišlo jako jediný způsob, jak ovlivnit dráhu letu míče. Jinak si to doslova dělalo, co chtělo.
- Na štěstí pořád (už od TEHDY) nevěřím, ale když je na fairwayi 300x100m jedna půlmetrová strouha s vodní překážkou a já jí obě dvě kola trefím, není to asi úplně fér, ne?
- To, že jsem na jedné jamce zahrála v sobotu par, ještě nutně neznamená, že se tam druhý den nedá zahrát o pět ran navíc. Dá. Obráceně to ovšem až tak dobře nefunguje...

No nebudu vám lhát. Vracím se sice s nižším HCP, ale nasraná jak kýbl hoven (pardon za hrubší výrazy, chci být přesná) a navíc ještě spálená jak uhlík do vodnice. Ale už teď se těším na další výlet s touhle partou.

Klasický dovětek:

- reportáž z minulého roku ZDE
- fotky nejspíš žádné nevznikly (vím o jedné, kterou by u sebe měla mít Hanička. Otestujeme tímto alespoň její poctivý odběr tohoto blogu. Co, Haničko, pošleš mi naší týmovou fotku, prosím? :))
- video z našeho nočního chipování a následné návštěvy pana domácího by se mělo časem objevit na příslušných sociálních sítích

Tipsport Pohár mistrů - Konopiště

„Už abych byla doma“ bylo to jediné, na co jsem celý den myslela. Pár jamek před koncem mi došlo, že je to na postup. Tak jsem ten zbytek pro jistotu podělala...

Po čtrnáctidenní golfové pauze jsem nečekala, že mi to nějak extra půjde. Jenže když jsem k tomu přičetla jakési natažené součástky v levém zápěstí, rýmu a teplotu jakožto příznaky začínající nemoci, byl zázrak, že jsem to vůbec došla.

Opravdu mě mrzí, že jsem do toho nemohla dát víc, vždyť jsem měla téměř profesionální podmínky – osobního řidiče, kedíka, vlastní kuchařku a diváka v jednom. Ehm, no, dobře. Ségra tlačila vozík s bagem jenom po rovině, když jsem něco podělala, tak se mi vysmála a s puttováním mi nepomohla, protože prý neumí číst greeny. Babi s tátou tvořili skvělý tým – vyrazili jsme ráno směle bez mapy, protože babi „tam přece už několikrát byla, tak si tu cestu pamatuje!“ Nikoho tedy nejspíš nepřekvapí, že jsme lehce bloudili. Babi navíc celých osmnáct jamek dělala „přední voj“, což nejen že znervózňovalo mé spoluhráčky z flightu, ale také způsobilo, že jsme téměř každou jamkou řvali zběsilé FOOOR jen proto, že babi nám „šla napřed sledovat míčky“. Co jí odepřít nemůžu, je trvalý přísun řízků a muffinů. Jen bych ocenila, kdyby tomu neříkala doslova „mufínka“ a já s tím řízkem nevypadala jak českej turista...

Před poslední jamkou jsem věděla, že „jdu na svůj“... Velkohubé prohlášení, že teda na osmnáctce zahraju par, bylo potrestáno ušmudlaným tripláčem a já můžu být vlastně ráda – tentokrát mi postup neutekl o jednu ránu, jako před dvěma lety. Tentokrát mi utekl o tři – tedy víceméně o tu jednu jamku...

No nic, musím vyléčit zranění, rýmičku a zlomené srdíčko … a pustit se do toho znovu!

Ovšem, závěrem nemohu opomenout mého klubového kolegu – Ondra Zdrha zahrál oba dny famózně, umístil se nakonec na 9.příčce a zlepšil si konečně hendikep pod vytoužených 6! Gratuluju, kamaráde! :)   

První kolo Mistrovství klubu v Hořehledech - zkouška nervů

Nikdy jsem neměla moc času trénovat, vždycky jsem golf zkrátka jen hrála a nebo ho „učila“ jiné. Poslední dobou jsem ale trénovala více, než u mě bylo zvykem a včera večer jsem si popíjela Gambrinus a mnula si mastičkou puchýře na dlaních...

Uvědomila jsem si, že už dlouho jsem nebyla nervózní z nějakého golfového turnaje. Jenom velmi málokdy cítím lehké chvění při proměnování nějakého důležitého puttu, nebo před prvním odpalem na první jamce. Příčinou toho, že se mi teď vůbec nechce spát, přestože už touhle dobou mívám většinou půlnoc, může být více věcí. Jednou z nich je ale dost možná teorie o tom, že dokud jsem golf nebrala zas tak vážně, neměla jsem důvod strachovat se o svoje čísla. Jak jsem ale začala více trénovat, zlepšovat se a stlačovat výsledky pod 80, začala jsem i chtít víc sama od sebe.

Právě probíhající Mistrovství klubu v Hořehledech pro mě není vrcholem sezony, snad to nebude příliš troufalé tvrzení. Moje vize sahá na hřiště na Konopišti, na Pohár mistrů, kam se dá dostat pouze jednou cestou, a tou je výhra našeho Mistrovství.

Dnes ráno jsem přesvědčila sama sebe, že „To cesta nás dělá šťastnými, ne cíl“, nasadila jsem na hlavu čepici s rovným kšiltem směrem dozadu a na hřiště vyrazila hru si hlavně užít a přinést co nejlepší číslo. Co nejlepší na moje poměry, ne snažit se být lepší než někdo další...

I když se mi povedlo (za hlasitého nepublikovatelného audio doprovodu) šest trojputtů, nakonec to stačilo na 78 a náskok osmi ran na prvním místě. Dalo by se tedy říct, že jsem se víceméně vyrovnala s jakousi pozicí papírového favorita, ale zítra to bude ještě těžká prácička... Všichni dobře víme, že v Hořehledech umím vyčarovat i krásných DE-VA-DE-SÁT!

Kromě mě „přenocuje“ na prvním místě také Ondra Zdrha, jeden z horkých kandidátů na sesazení neporazitelného Pavla Adamce (5 vítězství v řadě). Ondra vede po dnešních 72 ranách o 5 před Pavlem. Vedoucí flight na chvostíku startovního pole doplní ještě Martin Obyt, který je o dvě rány za obhájcem loňského primátu.

„Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější!“

Foto: Čtvrteční cvičné kolo za slunečního svitu a deště zároveň. A pak nemáme ten golf tak milovat... 

Pinďa Cup - Finále v Hořehledech

   Ať chci nebo ne, jedno musím sportovně uznat. Ti naši prckové mě opět dostali. Snad se nikdo nebude zlobit, když začnu trochu zeširoka...
   Je to něco málo přes 4 roky, co jsem poprvé, lehce nervózní a se sestrou po boku přišla na pravidelný pondělní trénink v roli trenérky. Za tu dobu se toho hodně změnilo, troufám si tvrdit, že všechny změny dopadly dobře, nebo alespoň měly původně dobrý záměr. 

   Od obyčejných tréninků, patovacích soutěží o lízátko, přes první pořádný turnaj na pořádném hřišti, až po monstrózní tour po Západních Čechách a ceny nemalých hodnot. To všechno byly zkušenosti, které nám pomohly vykrystalizovat takovou podobu, kterou u nás měl mládežnický golf letos. Tréninky se sice lehce zpoplatnily, ale i bez hlavního sponzora loňského roku se nám povedlo dát dětem možnost zahrát si na hřištích špičkové úrovně – Alfrédov, Darovanský dvůr i Mariánské Lázně.
   Ať jsem sebevíc neustále tvrdila, že mít na starost tyhle špunty je ta nejlepší antikoncepce, za ta léta mi všichni přirostli k srdci. Nevím, jestli je nějaký lepší pocit, než sledovat jejich radosti, nebo jestli mám nějaké lepší historky než z těchto tréninků, ale o tom třeba jindy..

  Celou sezónu všichni pilně trénovali (někteří více), ale všichni se dočkali toho dne, kdy se v Hořehledech hrál finálový turnaj celé tour, a tak se zároveň rozdávaly ty největší ceny.
   Bohužel, snad jediný deštivý den celého srpna nám vyšel zrovna na pátek a malé naděje nám trochu zmokly. Nicméně, když se přes všech 9 jamek všichni prokousali až do restaurace, čekala tam na ně porce hranolek, kuřecí řízečky a palačinky se zmrzlinou, takže na nějaké promoklé ponožky bylo brzy zapomenuto.
   Než se začalo vyhlašovat, ségry Bára a Simča, kterým se povedlo téměř nemožné – za předchozí turnaje nasbíraly stejný celkový počet bodů –, se ještě jednou utkaly v patovací soutěži, která rozhodla jednak o úspěšnější golfistce ze sesterské dvojice a zároveň o vítězce mezi dívkami.
   Jak už jsem naznačovala v předchozích článcích, na celkového vítěze měl skvěle našlápnuto Davídek. I tentokrát zaujal druhé místo dne, což mu v celkovém součtu stačilo na náskok čtyř bodů před druhým Honzíkem. Ten byl kromě celkového stříbra oceněn také odměnou za nejpilnější docházku na trénincích. Nejlepší trojku a místa „na bedně“ doplnila Simča, která v rozstřelu porazila sestru Báru. Do první pětky se ještě vešla Kája, ale ceny byly samozřejmě připraveny pro každého.

   Většina potřebných informací padla už mezi vyhlášením a následným překvapením – ohňostrojem, ale já bych přeci jen ještě jednou ráda poděkovala všem, kteří se podíleli na těch krásných vzpomínkách, které si ze společných dní strávených na greenu odnesu.
   Co se čistých faktů týče, tréninky nadále pokračují každé pondělí od 15:30 do 17:00, do konce září ještě pod naším vedením, dále do konce sezony pod vedením Martina Kopčáka, který se prý už moc těší! :)
   O případných změnách budou všichni zúčastnění včas informováni!

   Já, vzhledem k tomu, že netuším, jak mi dopadne rozvrh na vysoké škole a těžko odhadovat, jestli se někdy utrhnu, abych dál trávila čas s našimi nejmenšími golfisty, bych ráda ještě jednou poděkovala:

- Panu Čelikovskému za to, že nám před čtyřmi lety dal důvěru a vložil budoucnost mládežnického golfu v Hořehledech do našich rukou.
- Všem rodičům za to, že se nebáli svěřit nám svoje ratolesti a trpělivě je vozili na tréninky, i když třeba sami golf nehrají
- Všem sponzorům za to, že pochopili, že dětem stačí maličkosti a že my bychom sami dohromady moc cen nedali
- Všem golfovým klubům a hřištím, kde jsme si mohli ZADARMO uspořádat nějaký ten turnájek
- PilsnerGolf Resortu Hořehledy, všem zaměstnancům, greenkeeperům za skvělé hřiště a za to, že trpělivě snášeli, když se jim děti strefovaly do autíčka na sbírání míčků, kuchařovi za skvělé palačinky, …
- Jmenovitě Martinu Kopčákovi za to, že se snažil urvat pro nás vždycky z rozpočtu maximum. A taky za to, že měl nakonec dojemnou řeč, díky které mám na všech fotkách rudé oči...
- Svým rodičům a babičce za to, že nás už více než čtyři roky týden co týden vozili na tréninky, přestože se jim to né vždy úplně hodilo
- A v neposlední řadě dětem samotným. Za to, že je golf baví... (Prosím rodiče, kteří si tento článek přečtou, aby to vyřídili! Díky)

Celkové pořadí Pinďa Tour 2012:
1. Davídek Hasman
2. Honzík Fiala
3. Simča Hofmanová
4. Bára Hofmanová
5. Kája Foldová
6. Tomáš Salfický
7. Anička Vacková
8. Patrik Nový
9. Marek Pytlík
10. Verča Nová
11. Martin Pytlík

Články z ostatních turnajů ZDE!

Náměty, připomínky, fotky, nebo pouhé pozdravy i nadále můžete posílat na blazkovat@email.cz
 Díky!


Poznámka pod čarou: Fotky budou v brzké době.

III. liga družstev Západ A - Alfrédov - Cvičné kolo

Dalo by se říct, že bych vlastně měla být spokojená. I přesto, že jsem dnes hrála šrot, bych při vzpomínce na cvičné kolo v Házlově neměla klesat na mysli. Tam jsem totiž zahrála cvičné kolo podstatně lépe než obě soutěžní.

Dnes vážně nevyšlo téměř nic. Drivy nechodily tam, kam měly, všechna železa o deset až dvacet metrů kratší a převážně vyhozená doprava, počasí pod psa a hřiště ve stavu, o jehož způsobilosti k ligovému turnaji by se dalo dlouze polemizovat.  

Není však nač se vymlouvat, pokud nechci hned zase přijít o svůj single HCP, budu muset zítra zahrát pořádně! 

Náš ženský tým má v současnosti ztrátu 60 ran, což už reálně nejde dotáhnou, přesto se ve složení: Já - Ségra - Hanka Majerová - Karolína Vosátková, budeme snažit zahrát co nejlépe. 

Pánové mají ztrátu podobnou a o její stažení se budou pokoušet v sestavě: Viktor Horner - Ondra Zdrha - Václav Kuna - Pepa Majer - Pavel Adamec a Tomáš Krkoška. 

Tak nám držte palce!

Odkazy, kde se dají sledovat výsledky:

Česká golfová federace

GC Hořehledy na Facebooku

Štítek III. liga

Prezidentský pohár 2012

Jsem si vědoma toho, že k dosahování co nejlepších výsledků vedou dvě cesty, ideálně jejich kombinace. První je zdokonalování švihu, respektive oprava chyb v něm, a druhou jsou kvatilní hole určené mojí výkonnostní kategorii. Respektive v podstatě asi jakékoliv jiné, než mám já, protože 5 let staré dámské modely Big Berthy od Callaway nejsou tou správnou volbou pro můj poměrně silový, sportovní švih. Vzhledem k tomu, že na nové hole však nemám v současnostni dostatek peněz, začala jsem hned po odmaturování intenzovně pracovat na odstranění těch největších chyb. Bez trenéra to samozřejmě nejspíš dlouho nepůjde, ale zatím jsem ve fázi, kdy vím, co dělám špatně. Jen nevím, jak se toho zbavit.

Co se nějakých prokazatelných výsledků týče, můžu nahlásit jednoznačný posun. V neděli se totiž v Hořehledech konal Prezidenský pohár ku příležitosti 55. narozenin našeho El Presidente, majitele klubu.

Od začátku sezony se mi podařilo rány lehce prodloužit (což ovšem bude asi ještě nejvíc práce), hlavně je také ale zpřesnit. Proto jsem zapsala velké množství nejen zasažených fervejí, ale i greenů v regulaci. Objektivně tak mohu říci, že výsledek jsem si víceméně propatovala. Dva putty jsou sice v pořádku v případě, že jamka skončí parem, ale často se mi stalo, že jsem se krátkou přihrávkou nedostala dostatečně blízko k jamce, abych pak zachránila jednoputtem. I tak jsem ale až do 13. jamky šla solidní výsledek někde kolem +5. Pak jsem ovšem zahrála aut, rozhodila se triple bogey a pak už to nestálo za nic.

Ve výsledku z toho bylo páté místo, což vzhledem k účasti někdy kolem 55 hráčů není zas tak špatné, ale HCP zhoršen, a tak spokojená být nemůžu...

Kromě mozolů, bolavého lokte a nových puchýřů mám však konečně pocit, že se snad začínám někam posouvat. Alespoň lehce. Forma by se, upřímně, před blížící se III.ligou docela hodila...

Hořehledy v novém - aneb Jak to vidím já

   Zapojila jsem všechny své morální síly a přemluvila své lenivé tělo, aby se po osmi dnech volna (čti osmi rán vstávání bez budíku) donutilo zvednout z postele v 8:00. A to jen proto, abych vyrazila na první letošní tréninkové kolo v Hořehledech.

   Driving jsem otestovala dvackou míčků, nějak extra jsem to nepřeháněla, protože proti sluníčku bylo stejně prd vidět, kam to letí, a vydala se na hřiště.

   Můj výkon komentovat nebudu, neboť bych nerada spadla do vulgárních vrstev českého jazyka. Nehledě na to, že jsem hned od první jamky šla +2, na dalších to nebylo o moc lepší. Kromě pár ztracených balonů jsem ze všech písků hrála PW, protože SW zkrátka nemám (těžko říct, kde ji teď budu hledat) a na odpališti šesté jamky jsem navíc zjistila, že postrádám rukavici, tu úplně novou, poslední, černou, perfektně padnoucí a s magnetickým markovátkem.

   Kromě výše zmiňovaných předmětů jsem během devíti jamek a velkého množství ran ztratila především iluze. Iluze, že letos bude sezóna přesně podle mých představ...

   Nebudu tedy zdržovat tím, kolikrát jsem hrála do outu, topla pitch nebo minula metrový pat. Jednou z výmluv, či příčin, mého výkonu by mohl být takzvaný course management. Tedy znalost hřiště, která byla oproti minulým letům poněkud omezená jeho novou podobou.

   Jamce číslo jedna dávám palec nahoru, protože je to jamka hezká, líbí se mi nerovné okolí greenu, které je v Hořehledech spíše výjimkou. Bude mi asi scházet atmosféra zvučných drivů za doprovodu potlesku přihlížejících diváků při důležitých turnajích, ale případné pokusy o nearest to the pin budou taky jistě mít své kouzlo.

   Dvojka staronově z vyvýšeného odpaliště je mnohem hezčí a zároveň o něco jednodušší, což dokazuje fakt, že přízemní rány nepotřebují žabku o vodní hladinu, aby doskákaly až ke greenu. Odzkoušeno mou vlastní babičkou! Trochu problematičtější bude možná pro lepší hráče odhad vzdálenosti vzhledem k výškovému rozdílu tee a greenu.

   Prodloužená jamka číslo 6, kde se ze skórujícího čtyřparu stal pětipar, který bude rozhodovat o dobrém nebo špatném výsledku. Ranaři nebudou mít problém první ranou přehrát síť a lesní školku, což jim zajistí dostatečně pohodlnou pozici pro útok na green druhou ranou. Naopak kratší hráče čeká nelehká cesta úzkou fervejí lemovanou autem na obou stranách.

   Další jamky zaznamenaly změny především v odstranění různých křovinek, rozšíření fervejí a podobně, což by mělo urychlit hledání míčků a zjednodušit hru.

   Ve finále jsou změny především příjemným osvěžením pro hráče, kteří v Hořehledech znají už každý kout. Podle mého, i když se pokusím odprostit od toho, že mi to v neděli prostě nešlo, jde o změny, které hru dělají o něco těžší, co se týče obtížnsti a snahy o dobrá čísla. Mě to snad konečně donutí zapracovat na délce mých ran. A za to píšu jedno velké plus. Bezvýznamné, bohužel.  

A mimochodem, u klubovny visí nově štítky všech předchozích mistrů a mistryň klubu. Je možné, že je tam moje jméno jen jednou? ... Ne na dlouho! 

(foto: archiv GC Hořehledy)