Já upřímně doufám, že jsem svým
zážitkům dala dostatečně velký odstup, aby jejich hodnocení
nebylo zaujaté, bylo stručné, jasné a věcné. Zároveň mi zítra
startuje další „zaznamenáníhodná“ událost –
dětský
golfový tábor v Hořehledech – a tak je třeba předchozí téma
s grácií uzavřít. Dovolte mi tedy vrátit se k
Honma Pilsen GolfMasters 2013.
Všechny zážitky jsem se snažila
rozdělit přehledně do tří bodů, neboť psaní souvislých
textů jsem jednak už vyčerpala (o turnaji jsem celkem odhadem
napsala přes 20 stran - čtěte na webu, v časopisu Golf a Magazínu Dýšina), a jednak to usnadní přehlednost pro ty z
vás, jež u toho nebyli, případně jsem je ještě neobtěžovala
vyprávěním.
Kdykoliv se mě někdo po turnaji
zeptal: „Tak co, jaký to bylo?“ Odpovídala jsem dlouhým
mlčením, protože pro mě bylo nesmírně těžké vybrat si, čím
začnu. Nikdy jsem nedokázala odvyprávět všechno, aniž bych
nezapomněla na něco neméně úžasného, a nikdy jsem to nestihla
odvyprávět do té doby, než to posluchače přestalo bavit. Takže
vážení, ANO, užila jsem si to moc. V zásadě rozděluji zážitky
na tři velké skupiny:
Melissa
Bylo by přinejmenším nelogické
nezačít tou,
kvůli které to všechno začalo. Vyhlížela
jsem ji v podstatě už od pondělí, a když jsem se dozvěděla, že
nebude na středeční Players party, najednou mě nelákalo na ni
jít. Nicméně, dočkala jsem se. Ve čtvrtek jsem si jí „našla“
na Pro-Amu a vyfotila jsem se s ní. V pátek byla to první, co jsem
ráno viděla – na chipping greenu před klubovnou. Když jsem se
za ní vydávala na hřiště každý den, neuniklo to ani jí, ani
caddymu Olliemu. Od sobotního odpoledne mě oba začali zdravit. A byť
jsem byla nervózní jako pra*e, domluvila jsem si s ní nakonec i
rozhovor.
- „Můžeme to udělat po hře?“
ptala se skoro starostlivě
- „Bude se končit docela pozdě,
nebudete spěchat na hotel?“ přebíjela jsem to já
- „No...
a nebo to můžeme udělat a hotelu?“ zněla mi ještě dlouho v
hlavě věta, kvůli které si ze mě nejeden pozdější posluchač dělal
srandu. No, rozhovor jsme sice udělaly až druhý den po finálovém
kole, trochu ve spěchu, protože poslední flighty byly ještě na
hřišti a Melissa spěchala na letiště. Ale i tak se mi stihla
podepsat na notebook, usmála se, poděkovala a odešla... Já
dopsala rozhovor, který vyjde v září, a chtělo
se mi brečet! Jednak proto, že jsem si teda splnila ten sen, a jednak proto
že jí zas uvidím až bůhví kdy!!!
Práce
Ať už jsou moje osobní zážitky a
zápisky jakékoliv, je nepopiratelné, že na tenhle turnaj jsem
jela především za prací. Jakožto pravá ruka dvorního novináře
promotérské firmy jsem měla na zápěstí pásku, se kterou jsem
se dostala prakticky kamkoliv. A tak jsem si od pondělí posedávala
na nádvoří klubovny, kam normální novináři nemohli. Vzhledem k
tomu, že prvních pár dní bylo pramálo co na práci, většinou
jsem se tvářila, že něco důležitého kutím na svém PC a po
očku jsem sledovala všechny ty golfistky, co se pomalu začínaly
promenádovat areálem. Je k nevíře, jak OBYČEJNÉ ve skutečnosti
jsou. Jasně, nikdo nečekal, že budou zářit jako by byly ze
zlata, ale když třikrát projdete kolem maličké Japonky, a teprve
potom s hrůzou zjistíte, že to byla Ai Miyazato, a hloubete v
paměti, jestli jste před ní neměli padnout na kolena, tak to
značí velký zážitek (nebo míru šílenství).
A tak jsem pila kafe ob jeden stůl od
legendy všech legend Laury Davies, několik hodin jsem šmírovala
evropskou jedničku Lee-Anne Pace se svými kamarádkami, nenápadně jsem pozorovala, co obědvá skotská kráska Carly Booth, a pokorně
jsem ve frontě u bufetového stolu pouštěla před sebe Becky
Brewerton.
Velkou kapitolou pro mě pak byl pobyt
v Media Center. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí mě, mladý
ucho, vzaly mezi sebe takové kapacity, jakými jsou pan Lorenz a
Nikodým. Netrvalo dlouho a s většinou těch nejvýznamnějších
lidí jsem si tam tykala, čímž se mi potvrdilo pouze to, že
jejich sympatie z obrazovky nejsou dílem televizních kamer. Na
rozdíl od toho nepříjemnou zkušeností bylo to, že i v tak malém
světě, jako je ten golfový, se najdou média, která se mezi sebou
nemohou vystát. Nicméně takové aférky nechť navždy zůstanou
mezi zdmi „tiskáče“, stejně tak jako krycí jména: Miss
golfistka, Kanibalka, „Ta Lesbička“, Orangutan, … Nebudu
zapírat, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Ale jinak
byly všechny dny, přestože mnohdy od půl sedmé ráno do deseti
večer, strávené v klimatizovaném domečku s neustále čerstvým
občerstvením a kávou velmi příjemné!
Anka a Luka
Do třetice všeho dobrého. Obrovský
podíl na tom, proč pro mě tenhle týden byl tak nezapomenutelným
zážitkem, byla německá slečna a její vtipálek caddy. Jen si to
představte. Shodou náhod se na středeční players party seznámíte
se sympatickou holkou. Hraje na tour teprve rok, nic se od ní
neočekává, vždyť dokonce přespává u kamaráda a jiný kamarád
jí zase nosí hole... No a tak jí přejete hodně štěstí, jste v
kontaktu, chodíte na obědy, posloucháte drby – kdo, kde, s
kým... A ona potom vyhraje! Zní to trochu jako scénář amerického
sportovně-romantického filmu s průhledným happy endem a nebudu
tvrdit, že mi po vítězném puttu nevyhrkly slzy do očí... Kromě
toho, že jsem pak nemusela jako ostatní novináři nahánět Anku
pro rozhovor, počkala jsem na večer a popovídala si s ní u jídla;
… kromě toho, že pak i s Lukou byli oba tak moc hodní, že jeli
navštívit děti a rodiče na námi pořádaný Pinďa Cup, …
kromě toho, že jsem s nimi seděla dlouho do večera na dvoře
klubovny, kde zůstali už jen promotéři a sami na nás vrhali
podivné pohledy – jakto že ta nová mladá holka, co tu psala
články, zná tu vítězku? … kromě toho, že jsme v neděli
hrozně moc slavili, navíc ještě s dalšími caddies, mimo jiné i
Olliem od Melissy... tak kromě
toho všeho, jsem navíc našla dva přátele, dvě spřízněné
duše, které jsem sice neměla možnost poznat delší dobu, ale
přirostly mi k srdci tak, že jsem se při loučení neubránila
slzám.
A jaké z toho týdne plyne ponaučení?
Že mít sny se vyplatí. A přestože jsem dosud nikdy neuměla moc
přesně odpovědět na otázku: Čím by ses jednou chtěla živit?
Tak, ať je to jakkoliv absurdní, já chci teď pracovat na svém
psaní, pracovat na svojí angličtině... a doufat, že jednoho dne
budu moct jezdit po světě a sdílet se čtenáři to, co jsem si
tak zamilovala...