PGM - Tři oříšky pro... feedback

Já upřímně doufám, že jsem svým zážitkům dala dostatečně velký odstup, aby jejich hodnocení nebylo zaujaté, bylo stručné, jasné a věcné. Zároveň mi zítra startuje další „zaznamenáníhodná“ událost – dětský golfový tábor v Hořehledech – a tak je třeba předchozí téma s grácií uzavřít. Dovolte mi tedy vrátit se k Honma Pilsen GolfMasters 2013.

Všechny zážitky jsem se snažila rozdělit přehledně do tří bodů, neboť psaní souvislých textů jsem jednak už vyčerpala (o turnaji jsem celkem odhadem napsala přes 20 stran - čtěte na webu, v časopisu Golf a Magazínu Dýšina), a jednak to usnadní přehlednost pro ty z vás, jež u toho nebyli, případně jsem je ještě neobtěžovala vyprávěním.

Kdykoliv se mě někdo po turnaji zeptal: „Tak co, jaký to bylo?“ Odpovídala jsem dlouhým mlčením, protože pro mě bylo nesmírně těžké vybrat si, čím začnu. Nikdy jsem nedokázala odvyprávět všechno, aniž bych nezapomněla na něco neméně úžasného, a nikdy jsem to nestihla odvyprávět do té doby, než to posluchače přestalo bavit. Takže vážení, ANO, užila jsem si to moc. V zásadě rozděluji zážitky na tři velké skupiny:

Melissa

Bylo by přinejmenším nelogické nezačít tou, kvůli které to všechno začalo. Vyhlížela jsem ji v podstatě už od pondělí, a když jsem se dozvěděla, že nebude na středeční Players party, najednou mě nelákalo na ni jít. Nicméně, dočkala jsem se. Ve čtvrtek jsem si jí „našla“ na Pro-Amu a vyfotila jsem se s ní. V pátek byla to první, co jsem ráno viděla – na chipping greenu před klubovnou. Když jsem se za ní vydávala na hřiště každý den, neuniklo to ani jí, ani caddymu Olliemu. Od sobotního odpoledne mě oba začali zdravit. A byť jsem byla nervózní jako pra*e, domluvila jsem si s ní nakonec i rozhovor.

- „Můžeme to udělat po hře?“ ptala se skoro starostlivě

- „Bude se končit docela pozdě, nebudete spěchat na hotel?“ přebíjela jsem to já
- „No... a nebo to můžeme udělat a hotelu?“ zněla mi ještě dlouho v hlavě věta, kvůli které si ze mě nejeden pozdější posluchač dělal srandu. No, rozhovor jsme sice udělaly až druhý den po finálovém kole, trochu ve spěchu, protože poslední flighty byly ještě na hřišti a Melissa spěchala na letiště. Ale i tak se mi stihla podepsat na notebook, usmála se, poděkovala a odešla... Já dopsala rozhovor, který vyjde v září, a chtělo se mi brečet! Jednak proto, že jsem si teda splnila ten sen, a jednak proto že jí zas uvidím až bůhví kdy!!!

Práce

Ať už jsou moje osobní zážitky a zápisky jakékoliv, je nepopiratelné, že na tenhle turnaj jsem jela především za prací. Jakožto pravá ruka dvorního novináře promotérské firmy jsem měla na zápěstí pásku, se kterou jsem se dostala prakticky kamkoliv. A tak jsem si od pondělí posedávala na nádvoří klubovny, kam normální novináři nemohli. Vzhledem k tomu, že prvních pár dní bylo pramálo co na práci, většinou jsem se tvářila, že něco důležitého kutím na svém PC a po očku jsem sledovala všechny ty golfistky, co se pomalu začínaly promenádovat areálem. Je k nevíře, jak OBYČEJNÉ ve skutečnosti jsou. Jasně, nikdo nečekal, že budou zářit jako by byly ze zlata, ale když třikrát projdete kolem maličké Japonky, a teprve potom s hrůzou zjistíte, že to byla Ai Miyazato, a hloubete v paměti, jestli jste před ní neměli padnout na kolena, tak to značí velký zážitek (nebo míru šílenství).

A tak jsem pila kafe ob jeden stůl od legendy všech legend Laury Davies, několik hodin jsem šmírovala evropskou jedničku Lee-Anne Pace se svými kamarádkami, nenápadně jsem pozorovala, co obědvá skotská kráska Carly Booth, a pokorně jsem ve frontě u bufetového stolu pouštěla před sebe Becky Brewerton.

Velkou kapitolou pro mě pak byl pobyt v Media Center. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí mě, mladý ucho, vzaly mezi sebe takové kapacity, jakými jsou pan Lorenz a Nikodým. Netrvalo dlouho a s většinou těch nejvýznamnějších lidí jsem si tam tykala, čímž se mi potvrdilo pouze to, že jejich sympatie z obrazovky nejsou dílem televizních kamer. Na rozdíl od toho nepříjemnou zkušeností bylo to, že i v tak malém světě, jako je ten golfový, se najdou média, která se mezi sebou nemohou vystát. Nicméně takové aférky nechť navždy zůstanou mezi zdmi „tiskáče“, stejně tak jako krycí jména: Miss golfistka, Kanibalka, „Ta Lesbička“, Orangutan, … Nebudu zapírat, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Ale jinak byly všechny dny, přestože mnohdy od půl sedmé ráno do deseti večer, strávené v klimatizovaném domečku s neustále čerstvým občerstvením a kávou velmi příjemné!

Anka a Luka

Do třetice všeho dobrého. Obrovský podíl na tom, proč pro mě tenhle týden byl tak nezapomenutelným zážitkem, byla německá slečna a její vtipálek caddy. Jen si to představte. Shodou náhod se na středeční players party seznámíte se sympatickou holkou. Hraje na tour teprve rok, nic se od ní neočekává, vždyť dokonce přespává u kamaráda a jiný kamarád jí zase nosí hole... No a tak jí přejete hodně štěstí, jste v kontaktu, chodíte na obědy, posloucháte drby – kdo, kde, s kým... A ona potom vyhraje! Zní to trochu jako scénář amerického sportovně-romantického filmu s průhledným happy endem a nebudu tvrdit, že mi po vítězném puttu nevyhrkly slzy do očí... Kromě toho, že jsem pak nemusela jako ostatní novináři nahánět Anku pro rozhovor, počkala jsem na večer a popovídala si s ní u jídla; … kromě toho, že pak i s Lukou byli oba tak moc hodní, že jeli navštívit děti a rodiče na námi pořádaný Pinďa Cup, … kromě toho, že jsem s nimi seděla dlouho do večera na dvoře klubovny, kde zůstali už jen promotéři a sami na nás vrhali podivné pohledy – jakto že ta nová mladá holka, co tu psala články, zná tu vítězku? … kromě toho, že jsme v neděli hrozně moc slavili, navíc ještě s dalšími caddies, mimo jiné i Olliem od Melissy... tak kromě toho všeho, jsem navíc našla dva přátele, dvě spřízněné duše, které jsem sice neměla možnost poznat delší dobu, ale přirostly mi k srdci tak, že jsem se při loučení neubránila slzám.

A jaké z toho týdne plyne ponaučení? Že mít sny se vyplatí. A přestože jsem dosud nikdy neuměla moc přesně odpovědět na otázku: Čím by ses jednou chtěla živit? Tak, ať je to jakkoliv absurdní, já chci teď pracovat na svém psaní, pracovat na svojí angličtině... a doufat, že jednoho dne budu moct jezdit po světě a sdílet se čtenáři to, co jsem si tak zamilovala...