Zatímco všech zbylých sedm dětí
(dvě odjely na víkend za jinými povinnostmi, ztráty na životech
nulové) se mohlo zábavou potrhat u hraní Wii-čka (technika mě
přemáhá, je možný, že s tím umí mnohem líp než já?), já
jsem se alespoň na chvíli schovala za monitor notebooku, abych
uplynulých pár dní zhodnotila.
Je pochopitelné, že každý den se
člověk probudí do jiné nálady. A byť můžu teď mít (plna
dojmů z Pinďa Cupu 2013) růžové brýle, nerada bych pak jednou v
nějaké vzteklejší chvilce četla tento článek a říkala si:
„Co to tady melu? Vždyť to nejsou děti, to jsou malý
teroristi!!!“
Inu začnu radši negativním pohledem
na věc. Pravdou je, že tenhle týden byl tou nejúčinnější
antikoncepcí, jaké se mi kdy mohlo dostat. Ještě mi zbývá jeden
den a jsem unavená, naprosto vyždímaná,a to jak psychicky, tak
fyzicky. Po pár hodinách jsem ztratila pojem o tom, co je normální
dětská nerozvážnost a co úlety rozmazlených harantů.
Nerozeznám od sebe jejich roztomilou nevědomost od lenosti a
neschopnosti dávat deset vteřin při rozdávání pokynů pozor.
Mnohdy jsem je seřvala za maličkosti, zatímco spoustu jiných
přečinů jsem vyčerpáním přehlížela.
Ty děti jsou všude. Když je zrovna
nevidíte, tak je zaručeně slyšíte, nebo alespoň cítíte jejich
přítomnost (nemůžu jim přece zakazovat prdět). Baví je v
podstatě všechno kromě golfu (což je na golfovym táboře docela
prekérka), na všechno mají tisíc odpovědí a všechno si umí
dokonale zdůvodnit.
Všechno jim musíme říkat stokrát,
ale stejně se zaručeně vždycky najde z těch devíti aspoň jeden
záškodník, co to udělá jinak, něco si nepřinese, zapomene...
Stačily i ty tři dny a já už na sto procent vím, kdo konkrétně
– naprosto pokaždé přijde pozdě (Kája), bude vždy v opozici
(Marek), odpoví zásadně na to, na co se ho nikdo neptá (Dejv), si
neuklidí boty (Martin), bude kecat, když budeme něco vysvětlovat
(Tomáš s Jirkou), nikdy nepozdraví (Honzík), nikdy nedojí žádné
jídlo (David) a nikdy se neusměje, ani kdyby se člověk rozthal
(Filip).
Jenže protože zrovna teď mám náladu
dobrou, je třeba se na to dívat taky trochu pozitivně. I když nám
to dalo hodně práce, můžu téměř s klidem tvrdit, že jsme si
ty prcky docela vychovaly. Pokoje jsou téměř neustále uklizený,
nikde není bordel, špinavé prádlo po zemi ani neustlané postele.
Nikdo nic nerozbil, nikdo si neublížil, brečelo se jenom párkrát
a jenom chvilku. Na všech je vidět obrovský posun od loňského
roku, všichni se snaží, ale (většinou) se navzájem i dokážou
podpořit a pochválit. Mají radost ze hry a golf je zajímá i mimo
hřiště – golfovým filmem jsme docela zabodovaly :).
Jenže jak řekl klasik – svět není
černobílý, a tak nejspíš všichni pochopili, že pravda je někde
uprostřed. Teroristi to jsou a teroristama zůstanou, ale nic moc to
nemění na tom, že je mám ráda, a i když nadávám (někdy i
nahlas), tak se těším na příští rok! :)
Ale pojďme si říct, že usadit prcky po večeři k telce a vyrazit za zapadajícího slunce oběhnout (objet) si devět jamek, to není atmoška úplně k zahození! :)
P.S. Pinďa Cup bude jako samostatný článek, jen co budou nějaký fotky :)
Žádné komentáře:
Okomentovat