Dragon Press Open 2012 - ve zlatém odlesku

Když už je jednou za sto let možnost zvýšit si nad nějakým vlastním výkonem ego, asi bych ji měla využít. Zacpěte si tedy nosy, říká se, že samochvála smrdí. Ale znáte to, když vás nikdo jiný nepochválí, musíte to zkrátka udělat sami. Dovolte mi tedy pokusit se s více než dvoutýdenním odkladem o střízlivé hodnocení Dragon Press Openu 2012!

Desetiletá tradice tohoto turnaje pod taktovkou manželů Majerových, každoroční účast té absolutní pošumavské golfové špičky a skvělé ceny, kam až oko dohlédne – to vše udělalo z turnaje nesoucího název svého hlavního sponzora, klatovské tiskárny, jeden z nejprestižnějších turnajů sezony a asi nejprestižnější „nehořehledské“ (čti: nepořádané vedením GC Hořehledy) klání.

Musím říct, že přestože mívám většinou problém se správným načasováním formy na vrchol sezony, jak je možno vidět téměř rok co rok na Mistrovství klubu, na „Dragonu“ se mi zatím snad pokaždé dařilo. Když už jsem se neumístila, případně neukořistila nějakou tu vloženou soutěž, získala jsem jednou parádní „cenu útěchy“ - digitální foťák Kodak – o který jsme museli soupeřit před (na naše poměry) obrovským počtem diváků. Kdo mě ale zná, tomu je jasné, že i přes mírný třes v rukách jsem si takové bytí ve středu pozornosti náležitě užila, jak navíc dokazuje fotka.

Letos to ovšem hned ze startu na nějaké extrémní oslavy vůbec nevypadalo. Po paru na jedničce a bogey na dvojce přišel pokažený bunker shot na jamce číslo tři, následné doublebogey a s výsledkem +3 po třech jamkách se zdálo, že je po nadějích. Říká se, že v takových chvílí podvědomí nabyde dojmu, že už není o co hrát, člověk se uklidní a tím právě dosahuje dobrých výsledků na dalších jamkách. Já tedy musím říct, že nic z toho na mě nikdy nefungovalo, protože já, beznadějný optimista a snílek, mám naději pořád! Spíš bych celý obrat vývoje připsala následnému birdie na čtvrté jamce, které mě, jak se říká, vrátilo do hry.

Je až neuvěřitelné, že první devítku jsem došla s výsledkem +6, který by při stejné druhé devítce dokonce ani nestačil na obhajobu mého tehdejšího HCP 10,6. Nějakým naprostým zázrakem a zásahem vyšší moci jsem ale na desáté jamce zahrála birdie a zbytek došla v paru, tudíž jsem druhou devítkou za -1 výsledné skóre smrskla na +5.

Pro mě osobně byl určitě nejcennější fakt, že jsem konečně po dlouhých měsících opět zlepšovala. A tentokrát už konečně na ten kýžený SINGLE hendikep. Vítězství v naší kategorii, kterou soutěžní výbor vyslal hrát na stableford body, bylo sice nečekané, ale příjemné. Celkové vítězství (o 2 rány nad Evženem Sosnou) bylo už třešinkou na dortu a fakt, že jsme oba tak byli prvními, komu se kdy za celou historii Dragon Press Open podařilo obhájit titul, ten už nám nikdo jen tak nevezme!

Co z toho pro mě plyne?

1. Nikdy není nic ztraceno. Ani když po třech jamkách máš +3 :)
2. Musím už SAKRA začít trénovat, protože nehodlám o ten single zase hned přijít.
3. Změnit držení u puttování byl velmi dobrý tah!
4. Mám další poukaz na vyhlídkový let, který díky mé klaustrofobii a neschopnosti kohokoliv z rodiny využít jej místo mě zůstane opět nevyužit
5. Příští rok útočím na hattrick! :)
   
   Díky Frantovi Šálkovi za věnované poukazy na trička (viz foto). 
   
   
   Podrobný výsledek.
   
   
   Příště už se podíváme na 3. a 4. kolo III. ligy, tentokrát v Alfrédově. 

První letošní jamkovka = první bod!

Konečně jsem se pustila do těch dlouhodobějších bojů a včera jsem rozehrála první jamkovku. Hra na jamky, neboli jamkovka, je asi můj vůbec nejoblíbenější formát hry, kdy hrajete jen proti jednomu soupeři a počítáte si body za každou jamku, na které jste měli lepší výsledek. Proto je jedno, jestli na jednom odpališti pošlete do outu jeden míček nebo rovnou tři. Můžete jamku vzdát, darovat tak sice bod soupeři, ale máte čas na to se uklidnit a od dalšího týčka můžete začít s čistou hlavou, aniž by vás trápily předchozí rány. To v klasickém turnaji na brutto rány, případně na stableford body dost dobře nejde, protože v podvědomí víte, že to tripley bogey z předchozí jamky někde musíte dohnat a tlačíte se do birdie.

Taky strategie je při jamkové hře poněkud rozmanitější. Nesnažíte se celých 18 jamek zahrát tak nějak konzistentně dobře, konzervativně a bez rizik. Musíte reagovat na to, jak hraje váš soupeř. Pokud se mu daří, je třeba trochu zariskovat a pokusit se zahrát lépe, pokud ale zahrál například první ráno do outu, stačí hrát na jistotu.

Další, co je na jamkovce nedocenitelné, je takové to zdravé hecování, v čemž mohu směle doporučit borce z PGL. Právě s jedním z této party jsem včera sehrála, jak jinak než napínavý, souboj. Už podruhé byl mým soupeřem Franta „Feri“ Šálek.

„To bude ještě hodně golfu“ ironicky oceňoval moje nepovedené přibližovací putty.

„Tyhle já umim“ vracela jsem mu to, když jsem se připravovala na delší put, jehož proměnění by znamenalo bod pro mě.

„Těžkej put, těžkej... Ten bych nechtěl hrát“ zkoušel mě rozhodit, když už na to jeho herní schopnosti nestačily. Zpočátku to vypadalo, že to bude tuhý boj. Oba jsme hráli velmi dobře, vše nasvědčovalo tomu, že dnes rozhodne proměňování puttů. Ve střední pasáži hry jsme oba, pravděpodobně rozhozeni zprávou o Pepíkově hole-in-one (foto by M. Kopčák), začali přiměřeně kazit a vedení se přelévalo ze strany na stranu. Franta si pak vybral svou dávku smůly a já se tři jamky před koncem s veděním o tři rány už už viděla s vítězství v kapse. Jak se ale říká, neměla jsem chválit dne před večerem, protože další dvě jamky jsem ukázkově pokazila, na sedmnáctce jsem si navíc při švihu doslova vstřelila hlínu do oka, a tak jsem na poslední jamku vstupovala už s pouhým jedním bodem navrch a slzícím okem jako bonusem. Stačilo mi tak jamku „půlit“ (= oba soupeři zahrají stejný výsledek), což se mi nakonec po zkažené druhé ráně, ale luxusní příhře a jednoputtu nakonec povedlo a mohla jsem si už podruhé ve své „kariéře“ připsat Františkův skalp!   

Pošumavský sněhulák skoro s hattrickem!

Na samém konci února jsem letos podruhé vzala do ruky hůl a opět to nebylo k tréninku. Tak teda nevím, jak zase dopadnu! :)

V Příbrami totiž PGL za výrazného přispění majitele indooru pořádala turnaj s názvem Pošumavský sněhulák a já ve flightu se ségrou a starým známým kamarádem Danem alias Tigerem jsem od kola nedělního odpoledne očekávala hlavně příjemně strávených pár hodin.

Prvním předpokladem úspěchu bylo na místo vůbec dorazit. Sestra totiž řídila, a když asi v polovině cesty začalo hustě sněžit, musela jsem chvílemi zavírat oči a modlit se... Ale Bůh se tentokrát slitoval...

Představa o poklidné hře s přáteli se rozplynula ve chvíli, kdy jsem viděla prozatimní výsledky. Vzhledem k tomu, že jsme byli až úplně poslední flight a žádná větší konkurence se do té doby nedostavila, z mírumilovného nedělního odpoledne se stal sestrovražedný souboj na život a na smrt. Ostatně jako vždy, když nám jde o to porazit jedna druhou.

Nachystané pro nás bylo hřiště Wind Mill. Velmi příjemné, středně dlouhé jamky, především si cením toho, že krátká hra je v Příbrami mnohem srovnatelnější s realitou než před pár dny v Klatovech. I proto nejspíš celková hra vypadala o dost lépe.

Se sestrou to byl velmi nelítostný boj o každou ránu, přestože jsem si na začátku vypracovala lehký náskok, v druhé devítce využila mých chyb a dostala se mi na dostřel. Na předposlední jamce ovšem zaváhala z týčka a já až puttem na jamce poslední stvrdila vítězství.

Konečné skóre 86 je sice o ránu lepší než minule při jamkovce, pocit ze hry byl ale nesrovnatelně lepší, rány navíc jsem si připsala na svou zkažených jamkách, kde jsem se nemohla dostat z vysoké trávy.

Po drohraném kole jsme si na simulátoru ještě vyzkoušeli hru „Rozbíjení oken“, ale karma zapůsobila a ukázalo se, že jsem naprostý slušňáček, jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsem nevyhrála...

Naštěstí při tom opravdovém a následném vyhlašování jsem se dočkala. Kromě prvního místa jsem si odnesla i cenu za Nearest to the pin, jen o 5 cm netrefená fairway mě připravila o hattrick.

(foto: Ani jsem to neunesla! :) ... (c) Tomáš Petrů)

P.S.: Mezi cenami jsem objevila i voucher na dvě hodiny indooru zdarma, tak snad už konečně dostane slovo trénink v pravém smyslu slova! 

Už je čas

Věděla jsem, že to přijde. Ten okamžik, kdy, přestože jsem na podzim hole do garáže ukládala poměrně s úlevou, mě začnou svrbět ruce. O to spíš, když jsem od strejdy na rok dostala předplatné GolfDigestu.

Ač to letos bude hodně těžké vzhledem k maturitě, přijímačkám na VŠ a tak podobně, jsem rozhodnutá se golfu věnovat na 100%. No, to jsem každý rok na začátku sezony. Rok co rok si vykresluji, jak budu pracovat, trénovat, vydělávat na golfové hole, ... Už asi 5 let, co tak pamatuju... A v bagu stále ty stejné ošoupané Big Berthy.

A tak, aby snad už tentokráte nezůstalo jen u planých slibů, rozhodla jsem se zaznamenávat si jakýsi golfový deníček. Našla jsem si k tomu i vhodný bloček, ale pak mi došlo, že když si to budu psát jen tak do šuplíčku, nic mě nedonutí se tomu věnovat pořádně. A tak jsem ke svému osobnímu blogu vytvořila tento, čistě golfový.

Dnes jsem tedy vytáhla hole. Když jsem si z nich zahanbeně odrolovala blátíčko ještě z podzimu, libovala jsem si, že jsou tak staré, že už na nich nejsou pořádně vidět drážky, a tak je nemusím mýt. Špína se v nich vždycky fakt nepříjemně usazovala a nešla ven... Jsem zvědavá, jak mi budou vyleštěné, skoro snad i voňavé, hole sloužit ve středu, kdy se vydám na Indoor do Klatov.Pošumavská Golfová Liga, jejíž turnajů se účastním, když mi to čas dovolí, zde pořádá turnaj "Klatovy vs. Zbytek světa" ve stylu Ryder cupu, a tak jdu hájit po boku své sestry ten zbytek světa. Jamkovku jsem měla vždycky ráda, akorát na simulátoru jsem snad ještě nikdy nevyhrála. Holt jsem spíš na tu přírodu...

Inu, uvidíme, jak mi to půjde, když jsem to nedržela dobré 3 měsíce (né-li déle) v ruce. Ale tak v posledním čísle GolfDigestu je docela čtivý rozhovor s Davidem Procházkou a ten teď nehrál měsíc a velkou hlavu si z toho nedělá, tak třeba se poštěstí.

Kdyby už bylo hezky, nezlobila bych se...