Konečně jsem se pustila do těch
dlouhodobějších bojů a včera jsem rozehrála první jamkovku.
Hra na jamky, neboli jamkovka, je asi můj vůbec nejoblíbenější
formát hry, kdy hrajete jen proti jednomu soupeři a počítáte si
body za každou jamku, na které jste měli lepší výsledek. Proto
je jedno, jestli na jednom odpališti pošlete do outu jeden míček
nebo rovnou tři. Můžete jamku vzdát, darovat tak sice bod
soupeři, ale máte čas na to se uklidnit a od dalšího týčka
můžete začít s čistou hlavou, aniž by vás trápily předchozí
rány. To v klasickém turnaji na brutto rány, případně na
stableford body dost dobře nejde, protože v podvědomí víte, že
to tripley bogey z předchozí jamky někde musíte dohnat a tlačíte
se do birdie.
Taky strategie je při jamkové hře
poněkud rozmanitější. Nesnažíte se celých 18 jamek zahrát tak
nějak konzistentně dobře, konzervativně a bez rizik. Musíte
reagovat na to, jak hraje váš soupeř. Pokud se mu daří, je třeba
trochu zariskovat a pokusit se zahrát lépe, pokud ale zahrál
například první ráno do outu, stačí hrát na jistotu.
Další, co je na jamkovce
nedocenitelné, je takové to zdravé hecování, v čemž mohu směle
doporučit borce z PGL. Právě s jedním z této party jsem včera
sehrála, jak jinak než napínavý, souboj. Už podruhé byl mým
soupeřem Franta „Feri“ Šálek.
„To bude ještě hodně golfu“
ironicky oceňoval moje nepovedené přibližovací putty.
„Tyhle já umim“ vracela jsem mu
to, když jsem se připravovala na delší put, jehož proměnění
by znamenalo bod pro mě.
„Těžkej put, těžkej... Ten bych
nechtěl hrát“ zkoušel mě rozhodit, když už na to jeho herní
schopnosti nestačily. Zpočátku to vypadalo, že to bude tuhý boj.
Oba jsme hráli velmi dobře, vše nasvědčovalo tomu, že dnes
rozhodne proměňování puttů. Ve střední pasáži hry jsme oba,
pravděpodobně rozhozeni zprávou o Pepíkově hole-in-one (foto by M. Kopčák),
začali přiměřeně kazit a vedení se přelévalo ze strany na
stranu. Franta si pak vybral svou dávku smůly a já se tři jamky
před koncem s veděním o tři rány už už viděla s vítězství
v kapse. Jak se ale říká, neměla jsem chválit dne před večerem,
protože další dvě jamky jsem ukázkově pokazila, na sedmnáctce
jsem si navíc při švihu doslova vstřelila hlínu do oka, a tak
jsem na poslední jamku vstupovala už s pouhým jedním bodem navrch
a slzícím okem jako bonusem. Stačilo mi tak jamku „půlit“ (=
oba soupeři zahrají stejný výsledek), což se mi nakonec po
zkažené druhé ráně, ale luxusní příhře a jednoputtu nakonec
povedlo a mohla jsem si už podruhé ve své „kariéře“ připsat
Františkův skalp!
