"Holema to nebude..."

   Nepříjemný rachot a zatuchlý smrad našeho favorita. Oblíbené místo na parkovišti volné, radio na recepci naladěné na své běžné stanici, ze sekačky na mě mává stejný úsměv. Jako by to ani nebylo tak dlouho.

   Mám za sebou víc než půl roku namáhavého života v Praze, plného studia a tvrdé dřiny (nočního života a probdělých nocí), dramatických hádek, vztahových krizí, nervů u zkoušek, pár bitek a nejen florbalových zápasů. A konečně jsem se rozhodla zamknout všechen nepořádek, zmuchlané oblečení a neumyté nádobí v bytě, hodit bag na záda a vyrazit směr domov na celé 4 dny, které kromě rodiny hodlám věnovat především golfu.

   Za těch téměř 7 měsíců, kdy jsem nebyla na svém domovském golfovém hřišti, se toho vlastně změnilo podstatné množství. Předpokládám, že hlavně co se mého švihu týče.

   Z předposlední návštěvy v Hořehledech jsem si odnesla tablet za celkové vítězství ve čtyřturnajové tour.  Tablet jsem prodala, a když jsem tam byla loni naposledy, koupila jsem si od známého jednoho známého konečně po šesti letech nové hole. Po včerejších dvou hodinách na driving range vám můžu prozradit jedno – Holema to nebude!

   Dá se souhlasit s tvrzením, že golf je jako jízda na kole – to se nezapomíná! Ano, míček trefuju, švihem si nelámu zápěstí, rány dopadají v přijatelném rozptylu. Ale v přijatelném pro hendikep 36 (nechť mi průměrní hráči prominou). V neděli mám naplánovaný první letošní turnaj a už teď je jasné, že hendikep začínající osmičkou si domů neodnesu (momentálně mám 8,9).

   Byť je ještě brzo dělat nějaké závěry na letošní sezonu, mohla bych ji začít (uznávám, že lehce opožděně) vytyčením nějakých cílů, či chcete-li, vyřčením určitých předsevzetí.

   Už od nějakého hendikepu kolem 15 si neustále říkám, že takhle to přece dál nejde. Trenéra jsem měla někdy naposledy před 5 lety, sama dobře vím, jak hrubé chyby ve švihu mám, tak jak daleko to sakra ještě půjde? Těžko říct, jestli za to může štěstí, náhody, nebo jestli je to normální, jen já v tom hledám nějakou vědu, ale každopádně jsem se nějak dokopala až ke kýženému „single HCP“ a bylo by teď na čase tomu uzpůsobit i hru. (jo, většina lidí to dělá obráceně)

   Rozhodla jsem se tedy, že letošní sezonu se rozhodně nehodlám honit za zlepšováním hendikepu. Jsem ochotná věnovat rok svého času pilováním techniky, ráda bych do toho konečně zapojila i někoho dalšího (ideálně PRO trenéra). Po velmi dlouhém váhání jsem se konečně rozhodla slavnostně ukončit florbalovou kariéru, takže SNAD konečně budu mít čas, chuť a energii věnovat se golfování, a jsem konečně ochotná smířit se i s tím, že mě to bude stát i nějakou tu korunu (rozumování s kamarádama na drivingu je sice levné, ale kvalitu golfové lekce to evidentně nemá).

   Vzhledem k tomu, že (se tvářím, že) studuju v Praze, tedy vyzývám všechny, kdo hrají/hráli/znají/znali někoho, kdo hraje/hrál v našem hlavním městě, aby mi doporučili nějaké místo ideální pro chudé studenty – driving range bude pro začátek stačit.  

Prague Golf Masters a já - 2012

Až potkám toho, kdo mi řekl, že po maturitě se budu ohromně nudit, asi na něj úplně milá nebudu. Co bych teď za nudu dala! Nicméně, konečně jsem si našla trochu času, abych Vám s lehkým zpožděním řekla o tom, jak jsem byla na Prague Golf Masters 2012.

Jen proto, že akce zorganizované na poslední chvíli bývají nejlepší, jsem ve čtvrtek večer narychlo vyplňovala akreditační formulář V.I.P. vstupenky na Prague Golf Masters na Albatrossu. Díky jedné známé jsme se tam s tátou vydali v pátek před polednem, a já navíc ještě v neděli odpoledne díky florbalové spoluhráčce Elišce, které tímto hluboce děkuji.

Vyprávění bych ráda přehledně shrnula do několika fází, kterými jsem za tyto dva (potažmo tři) dny prošla.

1. Snaha o zmizení
   Ano, nečekaně byl náš velkolepý příjezd samý trapas. Když pominu fakt, že jsme přijeli Berlingem, celou cestu jsme jeli na dvojku, protože nám blbne spojka... Na V.I.P. parkovišti, kde nám pan Securiťák poradil, že to máme píchnout „vedle toho Bavoráka“, se naše kraksnička skvěle vyjímala...
2. Snaha vypadat důležitě
   Když jsme se dostali dostatečně daleko od auta (čti na akreditaci), přišel moment, kterého jsme se nejvíc báli (hned po tom, že tam na tu dvojku nedojedeme). Na seznamu V.I.P. hostů jsme nebyli, a tak začala honička za neznámou známou, o níž jsme věděli sotva křestní jméno, natož kdo je její nadřízený. Ale má diplomatická povaha se opět projevila a my se nakonec dovnitř doopravdy dostali.
3. Hon na Angličanky
   Nebudu se přetvařovat. Před PGM jsem moc světových hráček, respektive evropských neznala, ale dobře jsem věděla, že ta největší špička půjde společně v jednom flightu. Melissa Reid a Laura Davies, o které jsem věděla spíš to, že si místo týčka vysekává na odpališti drn, na který pokládá míček, než to, že je doživotní držitelkou karty na LET.
   Bohužel jsme je samozřejmě k mé smůle nestihli...
4. Hon na Češky
   Když už jsme tam tedy byli, rozhodli jsme se přebíhat od jedné české hráčky ke druhé. S Klárou Spilkovou, která startovala chvilku po našem příjezdu, vyrazil dav lidí, a tak jsme to s nimi moc dlouho nevydrželi. Denisa Sobotková, která šla se slovenskou Zuzanou Kamasovou, zase nebyla ve zrovna excelentní formě, na to že je to její domácí hřiště, takže byla lehce vzteklá.
5. Vlna buranství
   Chtě nechtě, přepadl nás hlad a věděli jsme, že k V.I.P. vstupence je i celodenní catering, jen jsme nevěděli kde. Popravdě, nemohu si vybrat, jestli bylo trapnější to, když jsme u stánku s klobásama přesvědčovali pána, že máme právo na jednu zdarma, nebo když jsme se omylem dostali do jídelního stanu pro hráčky... Nebo když jsme pak konečně vešli do naprosto luxusní restaurace s nikdy nekončícím rautem a dokonalou kávou.
6. Vlna zděšení
   Jako vážně. Jak je možné, že přesně ten luxus, který jsme byli „nuceni“ využít my, je přesně pro lidi jako my, zatímco samotné hráčky jedly v tom STANU, do kterého jsme předtím omylem zapadli???
7. Vnitřní sebedestrukce
   Od pátku do neděle jsem byla mimo internet, a tak jsem neměla tušení, jak turnaj probíhá. Příště budu víc věřit svým věšteckým schopnostem a svůj prvotní výkřik do tmy: „Melissa vyhraje!“ vezmu v úvahu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak bych příště přežila několik hodin v přítomnosti posledního, tedy vedoucího flightu, Melissy Reid a mé maličkosti - bez foťáku! Jedny z nejlepších hodin mého života tak zůstanou jen pouhou mlhavou vzpomínkou!
8. Absolutní propadnutí Melisse Reid
   Několik dní po jejím triumfálním vítězství jsem nedělala nic jiného, než že jsem gůglila různé informace, koukala na videa, rozhovory, stahovala fotky, stalkovala její Twitter a tak podobně.. Kromě tísícekrát opakovaného, že zvítězila měsíc poté, co jí při autonehodě zemřela matka, jsem se tak například dozvěděla, že golf začala hrát v 11 letech proto, že už nadále nemohla hrát fotbal s klukama... A rozhodla jsem se, že jestli mám mít důvod stát se někdy profesionální golfistkou, pak rozhodně proto, abych si s ní někdy zahrála!   
   
   Melissa Reid s Laurou Davies.
   
   
   
   Melissa Reid s trofejí na Prague Golf Masters.

Trocha z minulosti

Mé golfové začátky byly poněkud kostrbaté a při vzpomínce na ně dodnes nechápu, jak je možné, že jsem je vůbec přežila ve zdraví.

Hůl jsem poprvé vzala do ruky snad někdy kolem roku 2004 na drivingu v Darovanském dvoře pod vedením pana Brtka. To bylo tenkrát z donucení, neboť golfu právě začala propadat babička a samotné se jí tam nechtělo. Nicméně, první pokus se jí nepovedl, tak se mě a moji sestru snažila ke golfu přitlačit znovu v roce 2006. To už bylo v Hořehledech (KDE? - na jih od Plzně), kde právě začínaly tréninky pro děti. Jak se mi tam nechtělo! Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ovšem v partě stejně starých dětí a pod vedením mladého trenéra Tomáše Rádla, se kterým jsme kromě golfu hrávali také fotbal a různé hry, se mi samozřejmě brzy zalíbilo.

Kamarádi začali tréninky opouštět, neboť golf nebyl pro jejich vrstevníky zřejmě tou dobou tak atraktivní, ale když jsem přestávala hrát kvůli kamarádům, začínaly se dostavovat první úspěchy. Hendikep 54 jsem získala přibližně v srpnu 2006, ještě toho roku si ho zlepšila, vyhrála svůj první pohár a odšťavňovač, který máme dodnes někde v kuchyni v šuplíku.

Nikdy jsem se netajila tím, že jsem golf nehrála ani tak proto, že by mě bavil, jako spíš pro ten pocit vítězství. Časy se změnily a i já si už dnes užívám pocit z povedené rány, ovšem stále neznám lepší uspokojení, než když po vydařeném turnaji zvedáte nad hlavu trofej.

Pár už jsem jich nad hlavu zvedla, zrovna se mi v novém pokoji vyjímají na poličce nad postelí tak, jak jsem si to vždycky přála. Mezi nimi i pár těch, které stojí za zmínku, jedna mistryně klubu z loňského roku. Téhož roku jsem se dopustila i jedné ze svých největších osobních proher, když jsem na následném Mistrovství mistrů klubů podcenila svou šanci a po velmi povedené první devítce zjistila, že mám velkou šanci na postup, zpanikařila a nepostoupila o ránu.

A před dvěma lety jsem začala hrát florbal v Praze. Hrála jsem ho sice i předtím, ale nemusela jsem dojíždět, a tak mi nebral tolik času. K tomu zvyšující se nároky ve škole a občas nějaká práce... A já na hraní golfu měla čím dál méně času. Loni už jsem byla jen na 5 turnajích. A to chci změnit.

Hodlám se golfu věnovat tak, abych měla na smrtelné posteli svědomí čisté. Tak přísahám!!!