Prague Golf Masters a já - 2012

Až potkám toho, kdo mi řekl, že po maturitě se budu ohromně nudit, asi na něj úplně milá nebudu. Co bych teď za nudu dala! Nicméně, konečně jsem si našla trochu času, abych Vám s lehkým zpožděním řekla o tom, jak jsem byla na Prague Golf Masters 2012.

Jen proto, že akce zorganizované na poslední chvíli bývají nejlepší, jsem ve čtvrtek večer narychlo vyplňovala akreditační formulář V.I.P. vstupenky na Prague Golf Masters na Albatrossu. Díky jedné známé jsme se tam s tátou vydali v pátek před polednem, a já navíc ještě v neděli odpoledne díky florbalové spoluhráčce Elišce, které tímto hluboce děkuji.

Vyprávění bych ráda přehledně shrnula do několika fází, kterými jsem za tyto dva (potažmo tři) dny prošla.

1. Snaha o zmizení
   Ano, nečekaně byl náš velkolepý příjezd samý trapas. Když pominu fakt, že jsme přijeli Berlingem, celou cestu jsme jeli na dvojku, protože nám blbne spojka... Na V.I.P. parkovišti, kde nám pan Securiťák poradil, že to máme píchnout „vedle toho Bavoráka“, se naše kraksnička skvěle vyjímala...
2. Snaha vypadat důležitě
   Když jsme se dostali dostatečně daleko od auta (čti na akreditaci), přišel moment, kterého jsme se nejvíc báli (hned po tom, že tam na tu dvojku nedojedeme). Na seznamu V.I.P. hostů jsme nebyli, a tak začala honička za neznámou známou, o níž jsme věděli sotva křestní jméno, natož kdo je její nadřízený. Ale má diplomatická povaha se opět projevila a my se nakonec dovnitř doopravdy dostali.
3. Hon na Angličanky
   Nebudu se přetvařovat. Před PGM jsem moc světových hráček, respektive evropských neznala, ale dobře jsem věděla, že ta největší špička půjde společně v jednom flightu. Melissa Reid a Laura Davies, o které jsem věděla spíš to, že si místo týčka vysekává na odpališti drn, na který pokládá míček, než to, že je doživotní držitelkou karty na LET.
   Bohužel jsme je samozřejmě k mé smůle nestihli...
4. Hon na Češky
   Když už jsme tam tedy byli, rozhodli jsme se přebíhat od jedné české hráčky ke druhé. S Klárou Spilkovou, která startovala chvilku po našem příjezdu, vyrazil dav lidí, a tak jsme to s nimi moc dlouho nevydrželi. Denisa Sobotková, která šla se slovenskou Zuzanou Kamasovou, zase nebyla ve zrovna excelentní formě, na to že je to její domácí hřiště, takže byla lehce vzteklá.
5. Vlna buranství
   Chtě nechtě, přepadl nás hlad a věděli jsme, že k V.I.P. vstupence je i celodenní catering, jen jsme nevěděli kde. Popravdě, nemohu si vybrat, jestli bylo trapnější to, když jsme u stánku s klobásama přesvědčovali pána, že máme právo na jednu zdarma, nebo když jsme se omylem dostali do jídelního stanu pro hráčky... Nebo když jsme pak konečně vešli do naprosto luxusní restaurace s nikdy nekončícím rautem a dokonalou kávou.
6. Vlna zděšení
   Jako vážně. Jak je možné, že přesně ten luxus, který jsme byli „nuceni“ využít my, je přesně pro lidi jako my, zatímco samotné hráčky jedly v tom STANU, do kterého jsme předtím omylem zapadli???
7. Vnitřní sebedestrukce
   Od pátku do neděle jsem byla mimo internet, a tak jsem neměla tušení, jak turnaj probíhá. Příště budu víc věřit svým věšteckým schopnostem a svůj prvotní výkřik do tmy: „Melissa vyhraje!“ vezmu v úvahu. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, jak bych příště přežila několik hodin v přítomnosti posledního, tedy vedoucího flightu, Melissy Reid a mé maličkosti - bez foťáku! Jedny z nejlepších hodin mého života tak zůstanou jen pouhou mlhavou vzpomínkou!
8. Absolutní propadnutí Melisse Reid
   Několik dní po jejím triumfálním vítězství jsem nedělala nic jiného, než že jsem gůglila různé informace, koukala na videa, rozhovory, stahovala fotky, stalkovala její Twitter a tak podobně.. Kromě tísícekrát opakovaného, že zvítězila měsíc poté, co jí při autonehodě zemřela matka, jsem se tak například dozvěděla, že golf začala hrát v 11 letech proto, že už nadále nemohla hrát fotbal s klukama... A rozhodla jsem se, že jestli mám mít důvod stát se někdy profesionální golfistkou, pak rozhodně proto, abych si s ní někdy zahrála!   
   
   Melissa Reid s Laurou Davies.
   
   
   
   Melissa Reid s trofejí na Prague Golf Masters.

Tisíc a jeden golfista

Jak si tak chodím zeleným světem, měla jsem už tu čest potkat stovky hráčů a hráček nejrůznějších věků, vzhledů i návyků. Někteří jsou milí, sympatičtí, jiní méně, ale o to více mě baví je sledovat... A pak o nich psát. Tady je pár takových těch hlavních typických golfistů, nad kterými mi převážně zůstává rozum stát. Pokud se v některém z popisů poznáte, vězte, že v tom není nic osobního. Berte to jako průzkum.

Kafíčkáři – Ty identifikujete snadno. Vzpomeňte si, kdy jste je viděli někde jinde, než na verandě klubovny nebo v restauraci. Jednou, dvakrát, nikdy? Tak to jsou oni, ti, co tráví více času pitím kávy a konverzací než hrou.

Věční „smolaři“ – Ať zahrají jakkoliv, nikdy nebudou dostatečně spokojení. Nebo alespoň Vám to nikdy neřeknou. Poznáte je podle toho, že ať zahráli sebelepší skore, v klubovně budou kroutit hlavou, jak jim to žalostně nešlo. Přesně ti pak nakonec většinou odvezou výhru.

Starostliví manžílci – Jedna z mých největších nočních můr. Jakmile na startovce v mém flightu vidím dvě jména v jasném příbuzenském vztahu, modlím se, aby to byli sourozenci. Nemyslím si, že mi kdy při hře něco vadilo víc, než když začínající manželský pár hraje každý dvanáctou ránu na tříparu, manželka je vzteklá, protože nesnese tu ostudu, a pan manžel se ze všech sil snaží ji pochválit, poradit, povzbudit... Je to sice samozřejmě od něj velmi milé. Ale upřímně, kdybych zahrála už potřetí za sebou do vody a někdo by mi za zadkem křičel: „Nevadí, ale moc hezká byla!“ asi bych byla docela nepříčetná.

Poslušné manželky – Měla jsem možnost potkat už spoustu takových žen. Hrají jamky přibližně na 10 ran, za celý den s vámi nepromluví, nesou si v jedné ruce svou sedmičku, druhou za sebou táhnou vozík a evidentně je to ohromně baví. Pravděpodobně hrají jen proto, že si to přeje jejich manžel.

„Profíci“ - Nehledě na svůj hendikep a výkonostní skupinu mají pocit, že výhra je otázka života a smrti. Dlouhé minuty se připravují na každou ránu, zkoumají terén, hází trávu do vzduchu, aby mohli předpokládat vliv větru, čtou green, vyměřují směr, vybírají hole... a pak to topnou. Sprostě zanadávají a začnou vyměřovat znovu.

Lovci dívčích sukní – Tyhle potkávám většinou na drivingu. Přijedou nablýskaným autem s hudbou ideálně na „plný koule“, přivedou si nějakou krásnou mladou slečnu a v nějakém, sice značkovém, neb negolfovém oblečení typu jeans se začnou před přítelkyní předvádět, případně se jí pokusí něco naučit. Většinou je velká zábava to poslouchat.

Povodníci – Tyhle „frajery“ jsem si nechala nakonec, protože jsem přesvědčená, že každý z vás už někdy na golfu potkal někoho, kdo si „neuměl“ spočítat rány. Měla jsem období, kdy jsem takové lidi nemohla vystát, ale bohudík (nebo bohužel) už mě to přešlo. Teď jsem ve fázi, kdy je mi to jedno, protože vím, že tímhle ubližuje člověk akorát tak sám sobě. Ale tohle je téma, na které bych se ráda trochu víc rozepsala, takže si to nechám na samostatný článek .

Tak co vy, koho potkáváte, když si jdete jen tak zahrát? A jaký typ hráčů vám vadí nejvíce na turnaji, když se chcete soustředit na hru?