"Holema to nebude..."

   Nepříjemný rachot a zatuchlý smrad našeho favorita. Oblíbené místo na parkovišti volné, radio na recepci naladěné na své běžné stanici, ze sekačky na mě mává stejný úsměv. Jako by to ani nebylo tak dlouho.

   Mám za sebou víc než půl roku namáhavého života v Praze, plného studia a tvrdé dřiny (nočního života a probdělých nocí), dramatických hádek, vztahových krizí, nervů u zkoušek, pár bitek a nejen florbalových zápasů. A konečně jsem se rozhodla zamknout všechen nepořádek, zmuchlané oblečení a neumyté nádobí v bytě, hodit bag na záda a vyrazit směr domov na celé 4 dny, které kromě rodiny hodlám věnovat především golfu.

   Za těch téměř 7 měsíců, kdy jsem nebyla na svém domovském golfovém hřišti, se toho vlastně změnilo podstatné množství. Předpokládám, že hlavně co se mého švihu týče.

   Z předposlední návštěvy v Hořehledech jsem si odnesla tablet za celkové vítězství ve čtyřturnajové tour.  Tablet jsem prodala, a když jsem tam byla loni naposledy, koupila jsem si od známého jednoho známého konečně po šesti letech nové hole. Po včerejších dvou hodinách na driving range vám můžu prozradit jedno – Holema to nebude!

   Dá se souhlasit s tvrzením, že golf je jako jízda na kole – to se nezapomíná! Ano, míček trefuju, švihem si nelámu zápěstí, rány dopadají v přijatelném rozptylu. Ale v přijatelném pro hendikep 36 (nechť mi průměrní hráči prominou). V neděli mám naplánovaný první letošní turnaj a už teď je jasné, že hendikep začínající osmičkou si domů neodnesu (momentálně mám 8,9).

   Byť je ještě brzo dělat nějaké závěry na letošní sezonu, mohla bych ji začít (uznávám, že lehce opožděně) vytyčením nějakých cílů, či chcete-li, vyřčením určitých předsevzetí.

   Už od nějakého hendikepu kolem 15 si neustále říkám, že takhle to přece dál nejde. Trenéra jsem měla někdy naposledy před 5 lety, sama dobře vím, jak hrubé chyby ve švihu mám, tak jak daleko to sakra ještě půjde? Těžko říct, jestli za to může štěstí, náhody, nebo jestli je to normální, jen já v tom hledám nějakou vědu, ale každopádně jsem se nějak dokopala až ke kýženému „single HCP“ a bylo by teď na čase tomu uzpůsobit i hru. (jo, většina lidí to dělá obráceně)

   Rozhodla jsem se tedy, že letošní sezonu se rozhodně nehodlám honit za zlepšováním hendikepu. Jsem ochotná věnovat rok svého času pilováním techniky, ráda bych do toho konečně zapojila i někoho dalšího (ideálně PRO trenéra). Po velmi dlouhém váhání jsem se konečně rozhodla slavnostně ukončit florbalovou kariéru, takže SNAD konečně budu mít čas, chuť a energii věnovat se golfování, a jsem konečně ochotná smířit se i s tím, že mě to bude stát i nějakou tu korunu (rozumování s kamarádama na drivingu je sice levné, ale kvalitu golfové lekce to evidentně nemá).

   Vzhledem k tomu, že (se tvářím, že) studuju v Praze, tedy vyzývám všechny, kdo hrají/hráli/znají/znali někoho, kdo hraje/hrál v našem hlavním městě, aby mi doporučili nějaké místo ideální pro chudé studenty – driving range bude pro začátek stačit.  

Tipsport Pohár mistrů - Konopiště

„Už abych byla doma“ bylo to jediné, na co jsem celý den myslela. Pár jamek před koncem mi došlo, že je to na postup. Tak jsem ten zbytek pro jistotu podělala...

Po čtrnáctidenní golfové pauze jsem nečekala, že mi to nějak extra půjde. Jenže když jsem k tomu přičetla jakési natažené součástky v levém zápěstí, rýmu a teplotu jakožto příznaky začínající nemoci, byl zázrak, že jsem to vůbec došla.

Opravdu mě mrzí, že jsem do toho nemohla dát víc, vždyť jsem měla téměř profesionální podmínky – osobního řidiče, kedíka, vlastní kuchařku a diváka v jednom. Ehm, no, dobře. Ségra tlačila vozík s bagem jenom po rovině, když jsem něco podělala, tak se mi vysmála a s puttováním mi nepomohla, protože prý neumí číst greeny. Babi s tátou tvořili skvělý tým – vyrazili jsme ráno směle bez mapy, protože babi „tam přece už několikrát byla, tak si tu cestu pamatuje!“ Nikoho tedy nejspíš nepřekvapí, že jsme lehce bloudili. Babi navíc celých osmnáct jamek dělala „přední voj“, což nejen že znervózňovalo mé spoluhráčky z flightu, ale také způsobilo, že jsme téměř každou jamkou řvali zběsilé FOOOR jen proto, že babi nám „šla napřed sledovat míčky“. Co jí odepřít nemůžu, je trvalý přísun řízků a muffinů. Jen bych ocenila, kdyby tomu neříkala doslova „mufínka“ a já s tím řízkem nevypadala jak českej turista...

Před poslední jamkou jsem věděla, že „jdu na svůj“... Velkohubé prohlášení, že teda na osmnáctce zahraju par, bylo potrestáno ušmudlaným tripláčem a já můžu být vlastně ráda – tentokrát mi postup neutekl o jednu ránu, jako před dvěma lety. Tentokrát mi utekl o tři – tedy víceméně o tu jednu jamku...

No nic, musím vyléčit zranění, rýmičku a zlomené srdíčko … a pustit se do toho znovu!

Ovšem, závěrem nemohu opomenout mého klubového kolegu – Ondra Zdrha zahrál oba dny famózně, umístil se nakonec na 9.příčce a zlepšil si konečně hendikep pod vytoužených 6! Gratuluju, kamaráde! :)   

Kde je mi (nakonec) konec?

Je to smutné, ale moje neaktivita tady na blogu nepramení z toho, že bych na své občasné čtenáře „prděla“, ale zkrátka se na golf vůbec nedostávám. Což s blížícím se Pohárem Mistrů značí katastrofu... Inu, dovolte mi alespoň zhodnotit události posledních dní, týkající se zeleného světa.

Zatímco na recepci v Hořehledech přibyl jeden štítek s mým jménem, zabydlovala jsem se v Praze a zahájila svá studentská léta na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. V rámci hledání přivýdělku jsem oslovila měsíčník Golf, nejstarší český golfový časopis, což se ukázalo jako víc než dobrý tah. Počínaje říjnovým číslem tak můžete sosat moje věty jednu po druhé nejen tady, ale na stránkách tohoto časopisu, stejně tak jako i na stránkách GolfInfo.

Zdroj fotografií: FB PilsnerGolf Resort Hořehledy

V zájmu vlastní bezpečnosti doufám, že s předpovědí počasí na víkend se tentokrát sakra sekli, jinak bych se z toho Konopiště taky nemusela vrátit živá. Držte mi palce, dám vědět.  

P.S. Plánuji, že pro jednodušší sledování novinek založím blogu příslušnou fanouškovskou stránku na facebooku, ale jednak zatím pochybuji o fanouškovské základně a jednak na to stejně zatím nemám čas! 

Mistrovství klubu - fotogalerie

Všechny fotografie byly pořízeny v PilsnerGolf Resortu Hořehledy ve dnech 13.-14.října, jmenovitě panem inženýrem Jiřím Holcem a paní inženýrkou Helenou Kopčákovou. Díky!

O tohle jsme si to rozdali! 

Jeden z papírových favoritů - Viki Hörner. 

Příprava na putt. Bára Blažková.

Rutinní záležitost pro budoucího mistra. 

Nezbytná kontrola scorekarty.

El Presidente v akci. 

Úsměvy na tvářích těch, co se dostali na bednu. 

Mistr a mistryně klubu na rány! 

Mistrovství klubu - Ondra přepisuje historii!

Odjakživa bytostně nesnáším, když musím jít ve flightu na turnaji se svou sestrou. Dokážete si asi představit, jak moc jsem se těšila na dnešní finálové kolo, když se startovalo v obráceném pořadí ze soboty a ségra je prakticky jediný člověk, který mě se svou ztrátou osmi ran mohl ohrozit.

Po včerejších šesti trojputtech bylo první místo, kam jsem ráno zamířila, cvičný green. Tráva byla oproti včerejšku podstatně pomalejší, takže mi netrvalo dlouho získat zpátky ztracenou jistotu. Na drivingu to sice nebyla žádná lambáda, ale to už není pěkných pár let...

Věděla jsem, že v podstatě klíčové bude, jak se chytnu na začátku. Zahájila jsem sice minelou greenu na první jamce a bogey, ale po pěti jamkách jsem měla +1. Jamka číslo šest – prostá záležitost.

Teorie: Železo, železo, železo, dva putty – je to tak těžký?

Praxe: Zatažený drive, vyklepnutí do roughu, out, příhra na green, dva putty – sněhulák.

Kdybych se měla za uplynulý víkend za něco pochválit, jsou to paradoxně asi dva velmi podobné kiksy – v sobotu tripley na pětce, v neděli na šestce, potažmo spíše to, jak jsem se s nimi vyrovnala. Oproti uplynulým letům, kdy pro mě jedna zkažená jamka zpravidla znamenala konec světa, jsem to tentokrát dokázala víceméně hodit za hlavu. To byl taky důvod, proč jsem dnes první devítku nakonec po zbytečném trojputtu na devítce došla za +5.

V tu chvíli bylo už víceméně rozhodnuto, o to hůř se mi hledá příčina toho, proč jsem tak strašně zkazila zbytek rundy. Donesla jsem nakonec s hodně hořkým šklebem 85 a svůj včera vylepšený hendikep jsem zase o desetinku navýšila.

Celkové výsledky žen:

3.místo – Majerová Hana (loňská mistryně)

2.místo – Blažková Bára (předpředloňská mistryně)

1.místo – JÁ (předloňská mistryně)

… tak mám pocit, že protlačit se na bednu, nebude pro ostatní dámy moc jednoduché ani v příštích letech! :)

Divácky mnohem atraktivnější boj se odehrával ve flightu za námi, tedy v elitním mužském ve složení Ondra Zdra, Pavel Adamec a Martin Obyt. Bez nadsázky by se dalo říct, že v jejich podání bylo nedělní kolo bojem „o co nejméně špatné skore“. I když to během dne několikrát vypadalo, že Ondra své vedení ze soboty neudrží, Pavla nakonec z trůnu po pětiletém kralování sesadil a poslal tak hlasitý vzkaz všem, kteří tvrdili, že tlak psychicky nezvládne.

S rozestupem dvou ran se nakonec seřadili v pořadí: Ondra, Pavel, Martin.

Takže, jak to shrnout?

Především čekám, až někdo z PilsnerGolf Resortu Hořehledy uveřejní jakékoliv fotografie, ať už ze soboty nebo neděle. Moje rodina má sice dohromady asi čtyři, ale ani jeden kupodivu nebyl nabitý nebo fotodokumentaceschopný.

Za další jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo zůstat nohama nazemi a s chladnou hlavou ustát pozici papírového favorita (ségra nechť mi promine) a splnit základní podmínku pro to, abych se dostala na mnou vytyčený vrchol sezony – Pohár mistrů na Konopišti.

A v neposlední řadě jsem ráda, že mým spolureprezentantem klubu bude právě Ondra. Tímto mu chci popřát hodně úspěchů do dalšího golfování, protože věřím tomu, že zatím urazil jen zlomek své cesty.  

První kolo Mistrovství klubu v Hořehledech - zkouška nervů

Nikdy jsem neměla moc času trénovat, vždycky jsem golf zkrátka jen hrála a nebo ho „učila“ jiné. Poslední dobou jsem ale trénovala více, než u mě bylo zvykem a včera večer jsem si popíjela Gambrinus a mnula si mastičkou puchýře na dlaních...

Uvědomila jsem si, že už dlouho jsem nebyla nervózní z nějakého golfového turnaje. Jenom velmi málokdy cítím lehké chvění při proměnování nějakého důležitého puttu, nebo před prvním odpalem na první jamce. Příčinou toho, že se mi teď vůbec nechce spát, přestože už touhle dobou mívám většinou půlnoc, může být více věcí. Jednou z nich je ale dost možná teorie o tom, že dokud jsem golf nebrala zas tak vážně, neměla jsem důvod strachovat se o svoje čísla. Jak jsem ale začala více trénovat, zlepšovat se a stlačovat výsledky pod 80, začala jsem i chtít víc sama od sebe.

Právě probíhající Mistrovství klubu v Hořehledech pro mě není vrcholem sezony, snad to nebude příliš troufalé tvrzení. Moje vize sahá na hřiště na Konopišti, na Pohár mistrů, kam se dá dostat pouze jednou cestou, a tou je výhra našeho Mistrovství.

Dnes ráno jsem přesvědčila sama sebe, že „To cesta nás dělá šťastnými, ne cíl“, nasadila jsem na hlavu čepici s rovným kšiltem směrem dozadu a na hřiště vyrazila hru si hlavně užít a přinést co nejlepší číslo. Co nejlepší na moje poměry, ne snažit se být lepší než někdo další...

I když se mi povedlo (za hlasitého nepublikovatelného audio doprovodu) šest trojputtů, nakonec to stačilo na 78 a náskok osmi ran na prvním místě. Dalo by se tedy říct, že jsem se víceméně vyrovnala s jakousi pozicí papírového favorita, ale zítra to bude ještě těžká prácička... Všichni dobře víme, že v Hořehledech umím vyčarovat i krásných DE-VA-DE-SÁT!

Kromě mě „přenocuje“ na prvním místě také Ondra Zdrha, jeden z horkých kandidátů na sesazení neporazitelného Pavla Adamce (5 vítězství v řadě). Ondra vede po dnešních 72 ranách o 5 před Pavlem. Vedoucí flight na chvostíku startovního pole doplní ještě Martin Obyt, který je o dvě rány za obhájcem loňského primátu.

„Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější!“

Foto: Čtvrteční cvičné kolo za slunečního svitu a deště zároveň. A pak nemáme ten golf tak milovat... 

# 2 - Štěstí

Jedna názorná situace, která předesílá, o čem si asi tak dneska budeme povídat:

Babička mine putt z relativně krátké vzdálenosti – míček obkrouží jamku a vrátí se jí zpět pod nohy. Babička naštvaně plácne rukou do stehna a vyčítavě se podívá na svoje vnučky, které ji doprovází: „Vidíte? A takovouhle smůlu já mám pořád!“

Vnučky na to sice nic neřeknou, ale podívají se na sebe a oběma je jim jasné, že vduchu se shodly: „Ne, babi, to nebyla smůla, to jsi prostě jen špatně zahrála...“

Nemám potřebu se tu hanlivě vyjadřovat o lidech, kteří věří na štěstí, nebo o těch, co se vymluvají na smůlu (což je o poznání horší...). Vždycky, když přijde řeč na tohle téma, vybavím si jeden dost zajímavý zážitek.

Asi dva roky zpátky se hrála III.liga u nás v Hořehledech. Jeden ze zúčastněných týmu byli i věčně nespokojení pánové se Sokolova, kteří na drivingu den před prvním kolem dávali hlasitě najevo, proč jim naše hřiště není dost dobré. K jejich smůle jsme u toho byly my se sestrou, které si ani jedna nejdeme pro hádku daleko, a tak z toho byla tkaová delší výměna názorů obsahující argumenty typu:

„Vaše fairwaye jsou moc úzké“

„Ne, to vaše rány jsou moc křivé...“

Druhý den ráno jsem jednoho ze zmíněných hráčů potkala ještě před startem. Seděl na terase u kafe a kouřil. Když mě viděl, trochu se pousmál nad vzpomínkou na předchozí den, vzal míček, který ležel na stole a pohrdavě ho po mně hodil se slovy: „Tady máš něco pro štěstí...“ Znělo to spíš jako „Ber to jako charitativní příspěvek, pochybuju, že hráčka klubu, jako je tenhle, by měla na to, koupit si provéčka...“, ale toho tónu jsem si nevšímala. Vzala jsem Titleist a utrousila:

„Díky, ale já na štěstí nevěřím...“

Ačkoliv jsem chvíli váhala, jestli mám hrát s „dárkem od nepřítele“, nakonec jsem inkriminovaný míček na prvním odpališti doopravdy posadila na týčko. Pravdou je, že jsem s tím míčkem obešla všech 18 jamek a zahrála jsem 73 ran, což byl daleko nejlepší výsledek z žen a druhý nejlepší mezi muži...

Toho pána už jsem bohužel nezastihla, ale po krátké úvaze, jestli si míček nenechám na památku, jsem mu ho poslala po jednom kolegovi s ironickým vzkazem, že „s trochou toho ŠTĚSTÍ by zítra nemusel hrát tak mizerně jako dnes...“ Dodnes nevím, jestli se k němu míček nakonec dostal, natož ten drzý vzkaz. Podstatné je, že jsem ten den hrála zkrátka dobře, těžko to byla zásluha onoho „šťastného“ míčku...