Házlov - Cvičné kolo a první komplikace

Hlásím se z pokoje v pensionu Seedberg nedaleko golfového hřiště v Házlově. Tento víkend se tu totiž pokusíme postoupit ze III. ligy družstev Západ A. Než se zítra pustíme do bojů, je třeba ujasnit si pár věcí.

Co je důležité, přestože jsem věkově z týmu žen nejmladší, hlavně díky nejnižšímu hendikepu jsem dostala tu důvěru a jsem pro tenhle víkend kapitán. Co si budeme povídat, kromě toho, že jsem odevzdala nominaci se svým podpisem a zítra si musím vyzvednou visačku „Kapitán GC Hořehledy“, to zas tak významná funkce není. Nicméně já, přestože mám za sebou už nějakých 6 let florbalu a 5 let golfu, jsem nikdy kapitánem nebyla, a tak tomu hodlám sama připsat patřičný význam!

Do dnešního cvičného kola jsem vyrazila s ambicemi potvrdit papírové předpoklady a donést číslo hodné mého hendikepu. Společně se sestrou, s El Presidente a talentovaným Ondrou Zdrhou jsme vyladili formu na driving range, a přestože ne všechny jamky nám vyšly tak, jak jsme si představovali, za sebe musím říct, že jsem spokojená. Hendikep jsem si obhájila, což pro mě, jakožto veli krátkou hráčku, je na tomto poměrně dlouhém hřišti úspěch.

Hned večer se naskytla první komplikace. Jedné člence našeho týmu nebylo povoleno startovat, protože její členství v klubu nesplňovalo požadované podmínky. Reprezentant klubu musí být členem dříve než v dubnu. Teď to tedy znamená, že budeme hrát 3 a všechny 3 výsledky se budou počítat, nemáme koho „škrtnout“. Je to velká nepříjemnost, ale i tak věřím, že se nám podaří zítra zahrát kvalitní výsledky.

Důkaz o tom, že dolaďujeme formu u sledování Golf Channelu, a zítra držte palce! :)  

Pro sledování našich výsledků klikněte na štítek III. ligy.

První letošní jamkovka = první bod!

Konečně jsem se pustila do těch dlouhodobějších bojů a včera jsem rozehrála první jamkovku. Hra na jamky, neboli jamkovka, je asi můj vůbec nejoblíbenější formát hry, kdy hrajete jen proti jednomu soupeři a počítáte si body za každou jamku, na které jste měli lepší výsledek. Proto je jedno, jestli na jednom odpališti pošlete do outu jeden míček nebo rovnou tři. Můžete jamku vzdát, darovat tak sice bod soupeři, ale máte čas na to se uklidnit a od dalšího týčka můžete začít s čistou hlavou, aniž by vás trápily předchozí rány. To v klasickém turnaji na brutto rány, případně na stableford body dost dobře nejde, protože v podvědomí víte, že to tripley bogey z předchozí jamky někde musíte dohnat a tlačíte se do birdie.

Taky strategie je při jamkové hře poněkud rozmanitější. Nesnažíte se celých 18 jamek zahrát tak nějak konzistentně dobře, konzervativně a bez rizik. Musíte reagovat na to, jak hraje váš soupeř. Pokud se mu daří, je třeba trochu zariskovat a pokusit se zahrát lépe, pokud ale zahrál například první ráno do outu, stačí hrát na jistotu.

Další, co je na jamkovce nedocenitelné, je takové to zdravé hecování, v čemž mohu směle doporučit borce z PGL. Právě s jedním z této party jsem včera sehrála, jak jinak než napínavý, souboj. Už podruhé byl mým soupeřem Franta „Feri“ Šálek.

„To bude ještě hodně golfu“ ironicky oceňoval moje nepovedené přibližovací putty.

„Tyhle já umim“ vracela jsem mu to, když jsem se připravovala na delší put, jehož proměnění by znamenalo bod pro mě.

„Těžkej put, těžkej... Ten bych nechtěl hrát“ zkoušel mě rozhodit, když už na to jeho herní schopnosti nestačily. Zpočátku to vypadalo, že to bude tuhý boj. Oba jsme hráli velmi dobře, vše nasvědčovalo tomu, že dnes rozhodne proměňování puttů. Ve střední pasáži hry jsme oba, pravděpodobně rozhozeni zprávou o Pepíkově hole-in-one (foto by M. Kopčák), začali přiměřeně kazit a vedení se přelévalo ze strany na stranu. Franta si pak vybral svou dávku smůly a já se tři jamky před koncem s veděním o tři rány už už viděla s vítězství v kapse. Jak se ale říká, neměla jsem chválit dne před večerem, protože další dvě jamky jsem ukázkově pokazila, na sedmnáctce jsem si navíc při švihu doslova vstřelila hlínu do oka, a tak jsem na poslední jamku vstupovala už s pouhým jedním bodem navrch a slzícím okem jako bonusem. Stačilo mi tak jamku „půlit“ (= oba soupeři zahrají stejný výsledek), což se mi nakonec po zkažené druhé ráně, ale luxusní příhře a jednoputtu nakonec povedlo a mohla jsem si už podruhé ve své „kariéře“ připsat Františkův skalp!   

Den otevřených dveří a první fanoušek

Jako každý rok, i letos náš golfový klub v Hořehledech otevřel dveře všem potencionálním zájemcům o tento sport, kteří si tak dnes po celé odpoledne mohli přijít nejen golf vyzkoušet, poslechnout si něco zajímavého z jeho historie, ale také si odnesli slevu na případné členství.

Na driving range na ně čekal zkušený tým trenérů (včetně mě), dostatek míčků a holí k zapůjčení a navíc také nějaké to občerstvení.

Musím říci, že většina lidí dnešek pojala spíše jako nevšedně strávené odpoledne než jako první krok v cestě za novým koníčkem. I přesto se však našlo pár přirozených talentů, které jejich povedené odpaly uchvátily natolik, že jsme je v Hořehledech jistě neviděli naposled.

Mezi zásadní zjištění dne musím rozhodně zařadit následující. Mám svého prvního oficiálního fanouška! Jeden starší pán za mnou přivedl svého vnoučka, že prý abych si ho vzala do parády. Zatímco prcek pilně odpaloval, vyslechla jsem si pár velmi milých komplimentů... A musím říci, že na to by si člověk opravdu rychle zvykl. Nakonec jsem zjistila, že pán má pěkně v merku, kde jsem kdy hrála, věděl i o Prezidentském poháru z minulého týdne a příliš nadšený prý z mého výsledku nebyl!

A tak je to tady... Mám svého prvního fanouška, teď už vím, že mám kvůli komu hrát a proč se snažit. Zvláštní, ale příjemné…  

Prezidentský pohár 2012

Jsem si vědoma toho, že k dosahování co nejlepších výsledků vedou dvě cesty, ideálně jejich kombinace. První je zdokonalování švihu, respektive oprava chyb v něm, a druhou jsou kvatilní hole určené mojí výkonnostní kategorii. Respektive v podstatě asi jakékoliv jiné, než mám já, protože 5 let staré dámské modely Big Berthy od Callaway nejsou tou správnou volbou pro můj poměrně silový, sportovní švih. Vzhledem k tomu, že na nové hole však nemám v současnostni dostatek peněz, začala jsem hned po odmaturování intenzovně pracovat na odstranění těch největších chyb. Bez trenéra to samozřejmě nejspíš dlouho nepůjde, ale zatím jsem ve fázi, kdy vím, co dělám špatně. Jen nevím, jak se toho zbavit.

Co se nějakých prokazatelných výsledků týče, můžu nahlásit jednoznačný posun. V neděli se totiž v Hořehledech konal Prezidenský pohár ku příležitosti 55. narozenin našeho El Presidente, majitele klubu.

Od začátku sezony se mi podařilo rány lehce prodloužit (což ovšem bude asi ještě nejvíc práce), hlavně je také ale zpřesnit. Proto jsem zapsala velké množství nejen zasažených fervejí, ale i greenů v regulaci. Objektivně tak mohu říci, že výsledek jsem si víceméně propatovala. Dva putty jsou sice v pořádku v případě, že jamka skončí parem, ale často se mi stalo, že jsem se krátkou přihrávkou nedostala dostatečně blízko k jamce, abych pak zachránila jednoputtem. I tak jsem ale až do 13. jamky šla solidní výsledek někde kolem +5. Pak jsem ovšem zahrála aut, rozhodila se triple bogey a pak už to nestálo za nic.

Ve výsledku z toho bylo páté místo, což vzhledem k účasti někdy kolem 55 hráčů není zas tak špatné, ale HCP zhoršen, a tak spokojená být nemůžu...

Kromě mozolů, bolavého lokte a nových puchýřů mám však konečně pocit, že se snad začínám někam posouvat. Alespoň lehce. Forma by se, upřímně, před blížící se III.ligou docela hodila...

Tisíc a jeden golfista

Jak si tak chodím zeleným světem, měla jsem už tu čest potkat stovky hráčů a hráček nejrůznějších věků, vzhledů i návyků. Někteří jsou milí, sympatičtí, jiní méně, ale o to více mě baví je sledovat... A pak o nich psát. Tady je pár takových těch hlavních typických golfistů, nad kterými mi převážně zůstává rozum stát. Pokud se v některém z popisů poznáte, vězte, že v tom není nic osobního. Berte to jako průzkum.

Kafíčkáři – Ty identifikujete snadno. Vzpomeňte si, kdy jste je viděli někde jinde, než na verandě klubovny nebo v restauraci. Jednou, dvakrát, nikdy? Tak to jsou oni, ti, co tráví více času pitím kávy a konverzací než hrou.

Věční „smolaři“ – Ať zahrají jakkoliv, nikdy nebudou dostatečně spokojení. Nebo alespoň Vám to nikdy neřeknou. Poznáte je podle toho, že ať zahráli sebelepší skore, v klubovně budou kroutit hlavou, jak jim to žalostně nešlo. Přesně ti pak nakonec většinou odvezou výhru.

Starostliví manžílci – Jedna z mých největších nočních můr. Jakmile na startovce v mém flightu vidím dvě jména v jasném příbuzenském vztahu, modlím se, aby to byli sourozenci. Nemyslím si, že mi kdy při hře něco vadilo víc, než když začínající manželský pár hraje každý dvanáctou ránu na tříparu, manželka je vzteklá, protože nesnese tu ostudu, a pan manžel se ze všech sil snaží ji pochválit, poradit, povzbudit... Je to sice samozřejmě od něj velmi milé. Ale upřímně, kdybych zahrála už potřetí za sebou do vody a někdo by mi za zadkem křičel: „Nevadí, ale moc hezká byla!“ asi bych byla docela nepříčetná.

Poslušné manželky – Měla jsem možnost potkat už spoustu takových žen. Hrají jamky přibližně na 10 ran, za celý den s vámi nepromluví, nesou si v jedné ruce svou sedmičku, druhou za sebou táhnou vozík a evidentně je to ohromně baví. Pravděpodobně hrají jen proto, že si to přeje jejich manžel.

„Profíci“ - Nehledě na svůj hendikep a výkonostní skupinu mají pocit, že výhra je otázka života a smrti. Dlouhé minuty se připravují na každou ránu, zkoumají terén, hází trávu do vzduchu, aby mohli předpokládat vliv větru, čtou green, vyměřují směr, vybírají hole... a pak to topnou. Sprostě zanadávají a začnou vyměřovat znovu.

Lovci dívčích sukní – Tyhle potkávám většinou na drivingu. Přijedou nablýskaným autem s hudbou ideálně na „plný koule“, přivedou si nějakou krásnou mladou slečnu a v nějakém, sice značkovém, neb negolfovém oblečení typu jeans se začnou před přítelkyní předvádět, případně se jí pokusí něco naučit. Většinou je velká zábava to poslouchat.

Povodníci – Tyhle „frajery“ jsem si nechala nakonec, protože jsem přesvědčená, že každý z vás už někdy na golfu potkal někoho, kdo si „neuměl“ spočítat rány. Měla jsem období, kdy jsem takové lidi nemohla vystát, ale bohudík (nebo bohužel) už mě to přešlo. Teď jsem ve fázi, kdy je mi to jedno, protože vím, že tímhle ubližuje člověk akorát tak sám sobě. Ale tohle je téma, na které bych se ráda trochu víc rozepsala, takže si to nechám na samostatný článek .

Tak co vy, koho potkáváte, když si jdete jen tak zahrát? A jaký typ hráčů vám vadí nejvíce na turnaji, když se chcete soustředit na hru?  

Test: Alkohol a jeho vliv na hru

Zdá se, že sezona už je víceméně v plném proudu. Počasí se konečně ustálilo v přijatelných teplotách, jamkovky jsou nalosované, turnaje probíhají, dokonce většina golfistů po zimě vyhrabala nejen hole z garáže, ale i zapomenutou formu, což teda já s jistotou prohlásit nemohu.

Zatímco se rozbíhala sezona golfová, ta florbalová dospěla svého vrcholu, a tak se stalo, že se mi v jeden víkend sešlo „Superfinále“ a hned po něm turnaj v Hořehledech. Nezbývá mi než podotknout, že na někoho sice může působit alkohol tak, že druhý den hraje uvolněně, a tudíž dobře. Na mě teda ne.

V sobotu 21.4. jsem měla tu čest být součástí historicky prvního Superfinále Florbalu, kde jsme s naším týmem Bohemians sice prohráli a odnesli si stříbrné medaile. Ovšem druhé místo z extraligy a navíc tak jedinečný zážitek, jako je zahrát si v O2 Aréně, kam si cestu našlo přes 5 tisíc diváků (na mužské finále to bylo necelých 8 tisíc), to k večeru navodí více než dobrou atmosféru. Když k tomu přidám fakt, že následující den (jinými slovy pár vteřin po půlnoci) byly důvodem k oslavám také moje devatenácté narozeniny, není divu, že po přibližně dvou hodinách spánku jsem v neděli kolem osmé ráno rozlámaná nasedala na vlak, abych mohla pár hodin na to sama experimentovat s tím, jaký má na můj výsledek vliv alkohol. V Hořehledech se totiž hrál Hořehledský drive, jeden ze 4 „majorů“, jež jsou vypsány do Kokšínské tour o čest, slávu a hlavně zajímavé ceny.

Hnána ještě teplým řidičákem jsem hned na první jamce zaútočila na vypsanou odměnu za hole-in-one, jakési moc hezké auto na víkend. Z metru jsem sebejistě zavěsila do birdie a zahájila tak -1 a dobrým pocitem. Ten mě bohužel opustil už na jamce třetí, kde jsem zahrála něco hrozně nad, myslím, že to bylo osm, a od té doby už to šlo jen z kopce. Respektive, cesta vedla i do kopce, jen s mými výsledky to šlo od desíti k pěti. Od páté jamky jsem se víceméně jen modlila, aby byl konec...

V celkovém součtu to bylo 14. místo ze 40 zúčastněných, ale jak já říkám, není každý den posvícení...

Nedá se svítit, musí se trénovat! Ale v jednom mám jasno... alkohol mi čísla nezmenší!  

Zelené sako pro třetího leváka

Dny plynou, maturita se blíží, stejně tak jako vrchol florbalové sezony, a tak se ani nemůžu divit, že se na golf zatím moc nedostávám.

Mou nepřítomností se samozřejmě čas nezastavil, a tak Pošumavská golfová liga stihla snad už dva turnaje a Bubba Watson stihl vyhrát Masters.

Ano, přiznávám, že jsem věřila Tigerovi, a klidně i Rorymu. Ale abych pravdu řekla, nedovedu si asi představit o moc lepšího kandidáta, který by si měl zelené sako obléknout, v případě že favorité takhle vyhoří. Mladý sympaťák, kterého jsem si poprvé všimla před několika lety v golfovém časopise, kde o něm psali, že sice umí téměř jakoukoliv ránu vytvarovat přesně podle jeho představ, ale především kvůli jeho slabší psychice nikdy nevyhrál nic významného. Inu, nevím, jestli mu úplně nedocházelo, co se děje, když hrál play-off The Masters, ale ten téměř 40 metrovýhook, kterým se zachraňoval z lesa přímo k jamce, o nějaké slabině nedal ani náznak.

Bubba Watson o sobě dal znát i mimo golfový svět, když s kolegy Fowlerem, Mahanem a Cranem natočil videoklip a „nazpíval“ píseň Oh Oh Oh pod pseudonymem Golf Boys. Málokdo však ví, že tento projekt je zacílen na charitu. Darovaná částka se odvíjí od počtu zhlédnutí, takže jinými slovy, pokud chcete nějak pomoci, stačí v podstatě sledovat tohle bláznivé video pořád dokola. I když upřímně, mně to stačilo asi dvakrát.

Nezbývá mi, než Bubbovi od srdce gratulovat. Pro anglicky mluvící doporučuji předávání zeleného saka a Bubbův projev. A kapesníček k tomu.