Tisíc a jeden golfista

Jak si tak chodím zeleným světem, měla jsem už tu čest potkat stovky hráčů a hráček nejrůznějších věků, vzhledů i návyků. Někteří jsou milí, sympatičtí, jiní méně, ale o to více mě baví je sledovat... A pak o nich psát. Tady je pár takových těch hlavních typických golfistů, nad kterými mi převážně zůstává rozum stát. Pokud se v některém z popisů poznáte, vězte, že v tom není nic osobního. Berte to jako průzkum.

Kafíčkáři – Ty identifikujete snadno. Vzpomeňte si, kdy jste je viděli někde jinde, než na verandě klubovny nebo v restauraci. Jednou, dvakrát, nikdy? Tak to jsou oni, ti, co tráví více času pitím kávy a konverzací než hrou.

Věční „smolaři“ – Ať zahrají jakkoliv, nikdy nebudou dostatečně spokojení. Nebo alespoň Vám to nikdy neřeknou. Poznáte je podle toho, že ať zahráli sebelepší skore, v klubovně budou kroutit hlavou, jak jim to žalostně nešlo. Přesně ti pak nakonec většinou odvezou výhru.

Starostliví manžílci – Jedna z mých největších nočních můr. Jakmile na startovce v mém flightu vidím dvě jména v jasném příbuzenském vztahu, modlím se, aby to byli sourozenci. Nemyslím si, že mi kdy při hře něco vadilo víc, než když začínající manželský pár hraje každý dvanáctou ránu na tříparu, manželka je vzteklá, protože nesnese tu ostudu, a pan manžel se ze všech sil snaží ji pochválit, poradit, povzbudit... Je to sice samozřejmě od něj velmi milé. Ale upřímně, kdybych zahrála už potřetí za sebou do vody a někdo by mi za zadkem křičel: „Nevadí, ale moc hezká byla!“ asi bych byla docela nepříčetná.

Poslušné manželky – Měla jsem možnost potkat už spoustu takových žen. Hrají jamky přibližně na 10 ran, za celý den s vámi nepromluví, nesou si v jedné ruce svou sedmičku, druhou za sebou táhnou vozík a evidentně je to ohromně baví. Pravděpodobně hrají jen proto, že si to přeje jejich manžel.

„Profíci“ - Nehledě na svůj hendikep a výkonostní skupinu mají pocit, že výhra je otázka života a smrti. Dlouhé minuty se připravují na každou ránu, zkoumají terén, hází trávu do vzduchu, aby mohli předpokládat vliv větru, čtou green, vyměřují směr, vybírají hole... a pak to topnou. Sprostě zanadávají a začnou vyměřovat znovu.

Lovci dívčích sukní – Tyhle potkávám většinou na drivingu. Přijedou nablýskaným autem s hudbou ideálně na „plný koule“, přivedou si nějakou krásnou mladou slečnu a v nějakém, sice značkovém, neb negolfovém oblečení typu jeans se začnou před přítelkyní předvádět, případně se jí pokusí něco naučit. Většinou je velká zábava to poslouchat.

Povodníci – Tyhle „frajery“ jsem si nechala nakonec, protože jsem přesvědčená, že každý z vás už někdy na golfu potkal někoho, kdo si „neuměl“ spočítat rány. Měla jsem období, kdy jsem takové lidi nemohla vystát, ale bohudík (nebo bohužel) už mě to přešlo. Teď jsem ve fázi, kdy je mi to jedno, protože vím, že tímhle ubližuje člověk akorát tak sám sobě. Ale tohle je téma, na které bych se ráda trochu víc rozepsala, takže si to nechám na samostatný článek .

Tak co vy, koho potkáváte, když si jdete jen tak zahrát? A jaký typ hráčů vám vadí nejvíce na turnaji, když se chcete soustředit na hru?  

Test: Alkohol a jeho vliv na hru

Zdá se, že sezona už je víceméně v plném proudu. Počasí se konečně ustálilo v přijatelných teplotách, jamkovky jsou nalosované, turnaje probíhají, dokonce většina golfistů po zimě vyhrabala nejen hole z garáže, ale i zapomenutou formu, což teda já s jistotou prohlásit nemohu.

Zatímco se rozbíhala sezona golfová, ta florbalová dospěla svého vrcholu, a tak se stalo, že se mi v jeden víkend sešlo „Superfinále“ a hned po něm turnaj v Hořehledech. Nezbývá mi než podotknout, že na někoho sice může působit alkohol tak, že druhý den hraje uvolněně, a tudíž dobře. Na mě teda ne.

V sobotu 21.4. jsem měla tu čest být součástí historicky prvního Superfinále Florbalu, kde jsme s naším týmem Bohemians sice prohráli a odnesli si stříbrné medaile. Ovšem druhé místo z extraligy a navíc tak jedinečný zážitek, jako je zahrát si v O2 Aréně, kam si cestu našlo přes 5 tisíc diváků (na mužské finále to bylo necelých 8 tisíc), to k večeru navodí více než dobrou atmosféru. Když k tomu přidám fakt, že následující den (jinými slovy pár vteřin po půlnoci) byly důvodem k oslavám také moje devatenácté narozeniny, není divu, že po přibližně dvou hodinách spánku jsem v neděli kolem osmé ráno rozlámaná nasedala na vlak, abych mohla pár hodin na to sama experimentovat s tím, jaký má na můj výsledek vliv alkohol. V Hořehledech se totiž hrál Hořehledský drive, jeden ze 4 „majorů“, jež jsou vypsány do Kokšínské tour o čest, slávu a hlavně zajímavé ceny.

Hnána ještě teplým řidičákem jsem hned na první jamce zaútočila na vypsanou odměnu za hole-in-one, jakési moc hezké auto na víkend. Z metru jsem sebejistě zavěsila do birdie a zahájila tak -1 a dobrým pocitem. Ten mě bohužel opustil už na jamce třetí, kde jsem zahrála něco hrozně nad, myslím, že to bylo osm, a od té doby už to šlo jen z kopce. Respektive, cesta vedla i do kopce, jen s mými výsledky to šlo od desíti k pěti. Od páté jamky jsem se víceméně jen modlila, aby byl konec...

V celkovém součtu to bylo 14. místo ze 40 zúčastněných, ale jak já říkám, není každý den posvícení...

Nedá se svítit, musí se trénovat! Ale v jednom mám jasno... alkohol mi čísla nezmenší!  

Zelené sako pro třetího leváka

Dny plynou, maturita se blíží, stejně tak jako vrchol florbalové sezony, a tak se ani nemůžu divit, že se na golf zatím moc nedostávám.

Mou nepřítomností se samozřejmě čas nezastavil, a tak Pošumavská golfová liga stihla snad už dva turnaje a Bubba Watson stihl vyhrát Masters.

Ano, přiznávám, že jsem věřila Tigerovi, a klidně i Rorymu. Ale abych pravdu řekla, nedovedu si asi představit o moc lepšího kandidáta, který by si měl zelené sako obléknout, v případě že favorité takhle vyhoří. Mladý sympaťák, kterého jsem si poprvé všimla před několika lety v golfovém časopise, kde o něm psali, že sice umí téměř jakoukoliv ránu vytvarovat přesně podle jeho představ, ale především kvůli jeho slabší psychice nikdy nevyhrál nic významného. Inu, nevím, jestli mu úplně nedocházelo, co se děje, když hrál play-off The Masters, ale ten téměř 40 metrovýhook, kterým se zachraňoval z lesa přímo k jamce, o nějaké slabině nedal ani náznak.

Bubba Watson o sobě dal znát i mimo golfový svět, když s kolegy Fowlerem, Mahanem a Cranem natočil videoklip a „nazpíval“ píseň Oh Oh Oh pod pseudonymem Golf Boys. Málokdo však ví, že tento projekt je zacílen na charitu. Darovaná částka se odvíjí od počtu zhlédnutí, takže jinými slovy, pokud chcete nějak pomoci, stačí v podstatě sledovat tohle bláznivé video pořád dokola. I když upřímně, mně to stačilo asi dvakrát.

Nezbývá mi, než Bubbovi od srdce gratulovat. Pro anglicky mluvící doporučuji předávání zeleného saka a Bubbův projev. A kapesníček k tomu.

Sázka na Tigera

Trvalo to. Fanoušci se dočkali a kritici, kteří předpovídali definitivní konec Tigerova kouzla, se teď tváří, jako že tu nejsou. Tiger Woods vyhrál Arnold Palmer Invitational.

Já se zrovna nebudu tvářit, bůhví jak jsem věděla, že to Tiger zvládne. Já mu totiž fandím turnaj co turnaj a rozhodně se za to nestydím. Jsem ráda, že konečně vyslyšel mé úpěnlivé Go Tiger, Go!, se kterým jsem k nevoli svých facebookovských přátel vytrvale sdílela rekapitulace odehraných kol, během nichž Tiger zazářil a měl značnou šanci vyhrát celý turnaj.

Upřímně, nemohl si zvolit lepší dobu a jediné, co ho mohlo trápit, byl fakt, že mu sám Arnold Palmer nemohl osobně gratulovat. Byl totiž jen pár minut před vyhlášením hospitalizován z důvodu vysokého tlaku. Ten byl pravděpodobně reakcí na nové léky a Arnie, kterému Tiger alespoň prostřednictvím Twitteru popřál brzké uzdravení, se už cítí lépe.

(zdroj: golf.cz)

Už za týden touhle dobrou nejen Tiger, ale i další účastníci The Masters, budou hrát cvičné kolo na hřišti v Augustě. Hrozně ráda bych tu teď předpověděla Tigerovo další vítězství. Jasně, v neděli vyhrál po dlouhých 30 měsících a možná by udělal lépe, kdyby se s tím spokojil a nechtěl od sebe moc. Jenže každý zkušený golfista ví, že většina výkonu se ovlivněná hlavou. Tiger je teď víc než jen v pohodě, sice je na něj znovu stržená absolutní pozornost, ale v posledním kole z něj jen sršelo sebevědomí a sám po výhře prohlásil, že se na Masters už moc těší.

Takže kdybych měla, co vsadit, vsadila bych to na Tigera. Držím palce!  

(zdroj: golf.cz)

Hořehledy v novém - aneb Jak to vidím já

   Zapojila jsem všechny své morální síly a přemluvila své lenivé tělo, aby se po osmi dnech volna (čti osmi rán vstávání bez budíku) donutilo zvednout z postele v 8:00. A to jen proto, abych vyrazila na první letošní tréninkové kolo v Hořehledech.

   Driving jsem otestovala dvackou míčků, nějak extra jsem to nepřeháněla, protože proti sluníčku bylo stejně prd vidět, kam to letí, a vydala se na hřiště.

   Můj výkon komentovat nebudu, neboť bych nerada spadla do vulgárních vrstev českého jazyka. Nehledě na to, že jsem hned od první jamky šla +2, na dalších to nebylo o moc lepší. Kromě pár ztracených balonů jsem ze všech písků hrála PW, protože SW zkrátka nemám (těžko říct, kde ji teď budu hledat) a na odpališti šesté jamky jsem navíc zjistila, že postrádám rukavici, tu úplně novou, poslední, černou, perfektně padnoucí a s magnetickým markovátkem.

   Kromě výše zmiňovaných předmětů jsem během devíti jamek a velkého množství ran ztratila především iluze. Iluze, že letos bude sezóna přesně podle mých představ...

   Nebudu tedy zdržovat tím, kolikrát jsem hrála do outu, topla pitch nebo minula metrový pat. Jednou z výmluv, či příčin, mého výkonu by mohl být takzvaný course management. Tedy znalost hřiště, která byla oproti minulým letům poněkud omezená jeho novou podobou.

   Jamce číslo jedna dávám palec nahoru, protože je to jamka hezká, líbí se mi nerovné okolí greenu, které je v Hořehledech spíše výjimkou. Bude mi asi scházet atmosféra zvučných drivů za doprovodu potlesku přihlížejících diváků při důležitých turnajích, ale případné pokusy o nearest to the pin budou taky jistě mít své kouzlo.

   Dvojka staronově z vyvýšeného odpaliště je mnohem hezčí a zároveň o něco jednodušší, což dokazuje fakt, že přízemní rány nepotřebují žabku o vodní hladinu, aby doskákaly až ke greenu. Odzkoušeno mou vlastní babičkou! Trochu problematičtější bude možná pro lepší hráče odhad vzdálenosti vzhledem k výškovému rozdílu tee a greenu.

   Prodloužená jamka číslo 6, kde se ze skórujícího čtyřparu stal pětipar, který bude rozhodovat o dobrém nebo špatném výsledku. Ranaři nebudou mít problém první ranou přehrát síť a lesní školku, což jim zajistí dostatečně pohodlnou pozici pro útok na green druhou ranou. Naopak kratší hráče čeká nelehká cesta úzkou fervejí lemovanou autem na obou stranách.

   Další jamky zaznamenaly změny především v odstranění různých křovinek, rozšíření fervejí a podobně, což by mělo urychlit hledání míčků a zjednodušit hru.

   Ve finále jsou změny především příjemným osvěžením pro hráče, kteří v Hořehledech znají už každý kout. Podle mého, i když se pokusím odprostit od toho, že mi to v neděli prostě nešlo, jde o změny, které hru dělají o něco těžší, co se týče obtížnsti a snahy o dobrá čísla. Mě to snad konečně donutí zapracovat na délce mých ran. A za to píšu jedno velké plus. Bezvýznamné, bohužel.  

A mimochodem, u klubovny visí nově štítky všech předchozích mistrů a mistryň klubu. Je možné, že je tam moje jméno jen jednou? ... Ne na dlouho! 

(foto: archiv GC Hořehledy)

Hra o peněžní výhry

Jakožto úspěšná absolventka zkoušek na rozhodčího III. třídy jsem nikdy neměla žádný větší problém s výkladem golfových pravidel. Je tu však stále jedna věc, která mi nedá spát...

Na serveru golf.cz jsem narazila na článek, který vysvětloval, že pokud se po turnaji u klubovny hráči rozhodnou zahrát si soutěž Trouble shot s vkladem 50,-, neporušují tím pravidla Amatérského statutu, protože jde o sázku v přiměřené míře.

Pravidlo 3-1 Hra o peněžní výhry říká, že Amatérský golfista nesmí hrát golf (zápas, turnaj, exhibici) o peněžní výhry (nebo jejich ekvivalent). Není mi tedy úplně jasná hranice mezi případem, který je v pořádku a který už ne. Nejde tedy ve výsledku o to, co dotyčný vyhraje, ale způsob, jakým bude jeho výhra uvedena?

Samozřejmě, nebudu zastírat, že bych někdy nešla jamkovku o peníze, se ségrou se většinou motivujeme pětikorunou na jamku, občas je to deset. Ale upřímně, kdo tohle nikdy neudělal?

Kdo si kdy ve svém životě hlídal hodnoty svých cen během sezony, aby v součtu nepřekročil hranici, popřípadě pokud se tak stalo, kdo cenu vrátil, aby nepřišel o Amatérský status?

Spíš, než abych tu ronila slzy nad tím, jak nikdo nerespektuje čistotu tohoto sportu, nevím, proč toto pravidlo vůbec ještě existuje. Vůbec, vymezení vrstev českých golfistů je celé podivné, sama jsem loni jen tak tak unikla STOPu, který je mířen na lidi hrající za sezonu méně než 4 turnaje.

Pokud jsem však náznaky lidí zodpovědných za tyto otázky odhadla správně, především díky blížícím se olympijským hrám, kam byl golf znovu zařazen, se toto téma probírá a změny jsou nejspíš otázkou času. Uvidíme, jestli nebudou k horšímu...

Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější.

 Tímhle pokřikem jsme se kdysi dávno se spoluhráčkami s nadsázkou povzbuzovaly před florbalovým zápasem. Ladies European Tour ve spolupráci s Missions Hills ale toto heslo převedli do skutečnosti a pod jejich záštitou nedávno poběhla soutěž o titul Best Dressed Player (Nejlépe oblékaná hráčka). Golfoví fanoušci jistě zaznamenali kampaň, kterou česká sportovní média podnikala ve snaze zajistit pár hlasů pro českou účastnici Tour Kláru Spilkovou. Soutěž nakonec s více než 20 tisíci (z celkových 100 tisíc) hlasy vyhrála anglická kráska Danielle Montgomery

I když jsem velká fanynka módy, mí přátelé si mohou být stoprocentně jistí, že v podobném modelu, jaký Danielle v rámci snahy získat další hlasy předvedla, mě v nejbližších stovkách let nepotkají. Přestože vážně fandím všem emancipačním snahám a jakási relativní rovnoprávnost žen s muži je jedním z mých celoživotních bojů, musím uznat, že ženy mají v golfových sférách ještě hodně v čem přidat, co se týče módy. Vážně mi není zcela jasné, kam se poděla golfová etika, kdy muži mají stále zakázáno vyjít vůbec na hřiště v kraťasech, zatímco soutěž o nejlepší ženský model se proměnila v hon za nejkratší sukní. Nehledě na to, jak minisukýnky a krátké kalhoty musí být nepohodlné...

Když si vyjmenujeme pár hlavních zastánců extravagantní módy v mužské kategorii, nikoho nepřekvapí jmenování Johna Dalyho, který své výstřední chování doplňoval o výstřední vzhled, Iana Poultera, jehož módní hity většinou zdobil ještě originální účes, nebo mladého Rickyho Fowlera, kterému k dokonalému barevnému sladění lze vytknout snad jen čepice s rovným kšiltem, ze které se pomalu stává nevkusný fenomén.

Popravdě, jsou to právě oni, kdo z nudného snobského královského sportu dělají atraktivní podívanou, která přitahuje diváky a úměrně k nim také sponzory. Má-li ovšem se vzrůstající popularitou nepřímo úměrně ubývat látky na ženském oděvu, pak se snad raději vrátíme ke kravatám a košilím, ne? Ani Annika Sorenstam, největší golfová královna všech dob, nikdy neodhalila víc než kolena a kousek krku... když tedy nepočítám ty akty...

(zdrojem všech obrázků je images.google.com)