Tábor pro malé teroristy

Zatímco všech zbylých sedm dětí (dvě odjely na víkend za jinými povinnostmi, ztráty na životech nulové) se mohlo zábavou potrhat u hraní Wii-čka (technika mě přemáhá, je možný, že s tím umí mnohem líp než já?), já jsem se alespoň na chvíli schovala za monitor notebooku, abych uplynulých pár dní zhodnotila.

Je pochopitelné, že každý den se člověk probudí do jiné nálady. A byť můžu teď mít (plna dojmů z Pinďa Cupu 2013) růžové brýle, nerada bych pak jednou v nějaké vzteklejší chvilce četla tento článek a říkala si: „Co to tady melu? Vždyť to nejsou děti, to jsou malý teroristi!!!“

Inu začnu radši negativním pohledem na věc. Pravdou je, že tenhle týden byl tou nejúčinnější antikoncepcí, jaké se mi kdy mohlo dostat. Ještě mi zbývá jeden den a jsem unavená, naprosto vyždímaná,a to jak psychicky, tak fyzicky. Po pár hodinách jsem ztratila pojem o tom, co je normální dětská nerozvážnost a co úlety rozmazlených harantů. Nerozeznám od sebe jejich roztomilou nevědomost od lenosti a neschopnosti dávat deset vteřin při rozdávání pokynů pozor. Mnohdy jsem je seřvala za maličkosti, zatímco spoustu jiných přečinů jsem vyčerpáním přehlížela.

Ty děti jsou všude. Když je zrovna nevidíte, tak je zaručeně slyšíte, nebo alespoň cítíte jejich přítomnost (nemůžu jim přece zakazovat prdět). Baví je v podstatě všechno kromě golfu (což je na golfovym táboře docela prekérka), na všechno mají tisíc odpovědí a všechno si umí dokonale zdůvodnit.

Všechno jim musíme říkat stokrát, ale stejně se zaručeně vždycky najde z těch devíti aspoň jeden záškodník, co to udělá jinak, něco si nepřinese, zapomene... Stačily i ty tři dny a já už na sto procent vím, kdo konkrétně – naprosto pokaždé přijde pozdě (Kája), bude vždy v opozici (Marek), odpoví zásadně na to, na co se ho nikdo neptá (Dejv), si neuklidí boty (Martin), bude kecat, když budeme něco vysvětlovat (Tomáš s Jirkou), nikdy nepozdraví (Honzík), nikdy nedojí žádné jídlo (David) a nikdy se neusměje, ani kdyby se člověk rozthal (Filip).

Jenže protože zrovna teď mám náladu dobrou, je třeba se na to dívat taky trochu pozitivně. I když nám to dalo hodně práce, můžu téměř s klidem tvrdit, že jsme si ty prcky docela vychovaly. Pokoje jsou téměř neustále uklizený, nikde není bordel, špinavé prádlo po zemi ani neustlané postele. Nikdo nic nerozbil, nikdo si neublížil, brečelo se jenom párkrát a jenom chvilku. Na všech je vidět obrovský posun od loňského roku, všichni se snaží, ale (většinou) se navzájem i dokážou podpořit a pochválit. Mají radost ze hry a golf je zajímá i mimo hřiště – golfovým filmem jsme docela zabodovaly :).

Jenže jak řekl klasik – svět není černobílý, a tak nejspíš všichni pochopili, že pravda je někde uprostřed. Teroristi to jsou a teroristama zůstanou, ale nic moc to nemění na tom, že je mám ráda, a i když nadávám (někdy i nahlas), tak se těším na příští rok! :)  

Ale pojďme si říct, že usadit prcky po večeři k telce a vyrazit za zapadajícího slunce oběhnout (objet) si devět jamek, to není atmoška úplně k zahození! :)

P.S. Pinďa Cup bude jako samostatný článek, jen co budou nějaký fotky :) 

PGM - Tři oříšky pro... feedback

Já upřímně doufám, že jsem svým zážitkům dala dostatečně velký odstup, aby jejich hodnocení nebylo zaujaté, bylo stručné, jasné a věcné. Zároveň mi zítra startuje další „zaznamenáníhodná“ událost – dětský golfový tábor v Hořehledech – a tak je třeba předchozí téma s grácií uzavřít. Dovolte mi tedy vrátit se k Honma Pilsen GolfMasters 2013.

Všechny zážitky jsem se snažila rozdělit přehledně do tří bodů, neboť psaní souvislých textů jsem jednak už vyčerpala (o turnaji jsem celkem odhadem napsala přes 20 stran - čtěte na webu, v časopisu Golf a Magazínu Dýšina), a jednak to usnadní přehlednost pro ty z vás, jež u toho nebyli, případně jsem je ještě neobtěžovala vyprávěním.

Kdykoliv se mě někdo po turnaji zeptal: „Tak co, jaký to bylo?“ Odpovídala jsem dlouhým mlčením, protože pro mě bylo nesmírně těžké vybrat si, čím začnu. Nikdy jsem nedokázala odvyprávět všechno, aniž bych nezapomněla na něco neméně úžasného, a nikdy jsem to nestihla odvyprávět do té doby, než to posluchače přestalo bavit. Takže vážení, ANO, užila jsem si to moc. V zásadě rozděluji zážitky na tři velké skupiny:

Melissa

Bylo by přinejmenším nelogické nezačít tou, kvůli které to všechno začalo. Vyhlížela jsem ji v podstatě už od pondělí, a když jsem se dozvěděla, že nebude na středeční Players party, najednou mě nelákalo na ni jít. Nicméně, dočkala jsem se. Ve čtvrtek jsem si jí „našla“ na Pro-Amu a vyfotila jsem se s ní. V pátek byla to první, co jsem ráno viděla – na chipping greenu před klubovnou. Když jsem se za ní vydávala na hřiště každý den, neuniklo to ani jí, ani caddymu Olliemu. Od sobotního odpoledne mě oba začali zdravit. A byť jsem byla nervózní jako pra*e, domluvila jsem si s ní nakonec i rozhovor.

- „Můžeme to udělat po hře?“ ptala se skoro starostlivě

- „Bude se končit docela pozdě, nebudete spěchat na hotel?“ přebíjela jsem to já
- „No... a nebo to můžeme udělat a hotelu?“ zněla mi ještě dlouho v hlavě věta, kvůli které si ze mě nejeden pozdější posluchač dělal srandu. No, rozhovor jsme sice udělaly až druhý den po finálovém kole, trochu ve spěchu, protože poslední flighty byly ještě na hřišti a Melissa spěchala na letiště. Ale i tak se mi stihla podepsat na notebook, usmála se, poděkovala a odešla... Já dopsala rozhovor, který vyjde v září, a chtělo se mi brečet! Jednak proto, že jsem si teda splnila ten sen, a jednak proto že jí zas uvidím až bůhví kdy!!!

Práce

Ať už jsou moje osobní zážitky a zápisky jakékoliv, je nepopiratelné, že na tenhle turnaj jsem jela především za prací. Jakožto pravá ruka dvorního novináře promotérské firmy jsem měla na zápěstí pásku, se kterou jsem se dostala prakticky kamkoliv. A tak jsem si od pondělí posedávala na nádvoří klubovny, kam normální novináři nemohli. Vzhledem k tomu, že prvních pár dní bylo pramálo co na práci, většinou jsem se tvářila, že něco důležitého kutím na svém PC a po očku jsem sledovala všechny ty golfistky, co se pomalu začínaly promenádovat areálem. Je k nevíře, jak OBYČEJNÉ ve skutečnosti jsou. Jasně, nikdo nečekal, že budou zářit jako by byly ze zlata, ale když třikrát projdete kolem maličké Japonky, a teprve potom s hrůzou zjistíte, že to byla Ai Miyazato, a hloubete v paměti, jestli jste před ní neměli padnout na kolena, tak to značí velký zážitek (nebo míru šílenství).

A tak jsem pila kafe ob jeden stůl od legendy všech legend Laury Davies, několik hodin jsem šmírovala evropskou jedničku Lee-Anne Pace se svými kamarádkami, nenápadně jsem pozorovala, co obědvá skotská kráska Carly Booth, a pokorně jsem ve frontě u bufetového stolu pouštěla před sebe Becky Brewerton.

Velkou kapitolou pro mě pak byl pobyt v Media Center. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí mě, mladý ucho, vzaly mezi sebe takové kapacity, jakými jsou pan Lorenz a Nikodým. Netrvalo dlouho a s většinou těch nejvýznamnějších lidí jsem si tam tykala, čímž se mi potvrdilo pouze to, že jejich sympatie z obrazovky nejsou dílem televizních kamer. Na rozdíl od toho nepříjemnou zkušeností bylo to, že i v tak malém světě, jako je ten golfový, se najdou média, která se mezi sebou nemohou vystát. Nicméně takové aférky nechť navždy zůstanou mezi zdmi „tiskáče“, stejně tak jako krycí jména: Miss golfistka, Kanibalka, „Ta Lesbička“, Orangutan, … Nebudu zapírat, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Ale jinak byly všechny dny, přestože mnohdy od půl sedmé ráno do deseti večer, strávené v klimatizovaném domečku s neustále čerstvým občerstvením a kávou velmi příjemné!

Anka a Luka

Do třetice všeho dobrého. Obrovský podíl na tom, proč pro mě tenhle týden byl tak nezapomenutelným zážitkem, byla německá slečna a její vtipálek caddy. Jen si to představte. Shodou náhod se na středeční players party seznámíte se sympatickou holkou. Hraje na tour teprve rok, nic se od ní neočekává, vždyť dokonce přespává u kamaráda a jiný kamarád jí zase nosí hole... No a tak jí přejete hodně štěstí, jste v kontaktu, chodíte na obědy, posloucháte drby – kdo, kde, s kým... A ona potom vyhraje! Zní to trochu jako scénář amerického sportovně-romantického filmu s průhledným happy endem a nebudu tvrdit, že mi po vítězném puttu nevyhrkly slzy do očí... Kromě toho, že jsem pak nemusela jako ostatní novináři nahánět Anku pro rozhovor, počkala jsem na večer a popovídala si s ní u jídla; … kromě toho, že pak i s Lukou byli oba tak moc hodní, že jeli navštívit děti a rodiče na námi pořádaný Pinďa Cup, … kromě toho, že jsem s nimi seděla dlouho do večera na dvoře klubovny, kde zůstali už jen promotéři a sami na nás vrhali podivné pohledy – jakto že ta nová mladá holka, co tu psala články, zná tu vítězku? … kromě toho, že jsme v neděli hrozně moc slavili, navíc ještě s dalšími caddies, mimo jiné i Olliem od Melissy... tak kromě toho všeho, jsem navíc našla dva přátele, dvě spřízněné duše, které jsem sice neměla možnost poznat delší dobu, ale přirostly mi k srdci tak, že jsem se při loučení neubránila slzám.

A jaké z toho týdne plyne ponaučení? Že mít sny se vyplatí. A přestože jsem dosud nikdy neuměla moc přesně odpovědět na otázku: Čím by ses jednou chtěla živit? Tak, ať je to jakkoliv absurdní, já chci teď pracovat na svém psaní, pracovat na svojí angličtině... a doufat, že jednoho dne budu moct jezdit po světě a sdílet se čtenáři to, co jsem si tak zamilovala...

PGM 2013 day 1 - Cheyenne Woods a "ty ostatní"

Název jako by napovídal, že mám v plánu zapisovat si své zážitky denně, ale to není tak úplně pravda. Během dnešního dne jsem měla možnost odhadnout, že ještě tak jeden, dva dny se pravděpodobně budu nicneděláním dloubat v nose, ale pak nejspíš zemřu na upracování.

Dneska jsme toho opravdu na práci příliš neměli, na hřišti téměř nikdo nebyl, čas od času se nádvořím prošla nějaká hráčka... Úplně mě fascinuje, jak maličké a nenápadné všechny jsou. Na fotkách působí, jako by z nich šel neuvěřitelný respekt, až strach, ale naživo si člověk musí dát pozor, aby o nějakou nezakopl, nebo ji neposlal pro něco do skladu.

I přestože žádné komplikace zatím nenastaly, nedá se úplně říct, že bych byla ve své kůži. Bojím se jít i na záchod, aby mě náhodou někdo nevyhodil, že tam nemám co dělat. Mám strach, že nebudu něco zvládat, nebo stíhat, nebo že nebudou s mojí prací spokojeni. Nechci působit příliš sebevědomě s tím, že se na něco nezeptám, ale zase nechci otravovat šéfíky se zbytečnostma. Akorát se mi zatím nedaří dost dobře rozlišovat, co je zbytečnost a co není...

Melissa update: zatím jsem ji nepotkala. Abych pravdu řekla, celá realita je dost odlišná od jakýchkoliv představ, ať už máte fantazii jakkoliv divokou. Neumím si představit, že se bez dovolení napiju, natož abych se vydala někam sledovat svou platonickou lásku. Nezbývá mi než doufat, že se s celou situací zítra trochu víc sžiju. Nejpozději pak v pátek – na Players Party! :)

A koho by zajímaly nějaké střípky ze zákulisí, celý organizační tým zatím žije z jedné jediné hráčky – Cheyenne Woods – nevlastní neteř Tigera Woodse, jejíž křestní jméno se nenaučím vyslovovat do konce svého života. Nicméně, vzhledem k procentuálnímu obsazení mužského pohlaví v našem organizačním týmu není absolutně divu, však posuďte sami její fotku z Karlova mostu, kam se podívala v rámci prohlídky Prahy. Nutno dodat, že se Praha, soudě podle reakcí na Twitteru, velmi líbila.

Foto ke shlédnutí zde: http://instagram.com/p/cjn9yOtTzk/

Poznámka pro fajnšmekry: Na osobní Iphone Cheyenne fotil Čeněk Lorenz :)

Případ Melissa - rok poté!

Nechci nikoho zatěžovat dlouhosáhlou a dojemnou story o splnění jediného celoživotního snu, nechci hrát na city a nerada se vytahuju. Ale jak kdysi řekl klasik „Hlásit se to musí“, tak to vezmu skrze fakta.

Loni na konci června jsem se nějakou nevysvětlitelnou náhodou dostala na turnaj LET na Albatrossu – Prague Golf Masters. Nikdy předtím jsem se moc o ženský golf nezajímala, znala jsem stěží pár základních jmen, sledovala jsem spíš české vlaječky než TOP výkony.

Dalo by se to považovat za náhodu a je to asi lehce přehnané tvrzení, ale s trochou nadsázky bych mohla považovat za osudové, že jsem se tam tehdy dostala.

Na první pohled jsem se tam zamilovala do Melissy Reid, mladé blonďaté Angličanky s atletickou postavou a švihem, ze kterého sršela energie a sebevědomí. Neměla jsem tehdy tušení, jak si stojí v evropském žebříčku, jaké má šance, nebo jak bláhové je moje tvrzení: Tak ta vyhraje! Ale ať už to bylo jakkoliv, ona vyhrála a já začala od dalšího dne sledovat její stránky, profily na sociálních sítích a viděla jsem od té doby snad každé video, ve kterém se byť jen mihla.

Velmi velkohubě jsem tenkrát naznačila něco ve smyslu, že kdyby se ze mě někdy stala profesionální golfistka, tak jako hlavní benefit budu považovat to, že se s Melissou budu moct stýkat, vídat, hrát, kamarádit a tak vůbec... Ale pochopitelně to bylo myšlené ze srandy. (článek)

Nicméně – můžete mi věřit nebo ne – řekla jsem si, že je dost pravděpodobné, že na dalším ročníku se pokusí svůj titul obhájit, a tak se na něj musím stoprocentně dostat. Ne ve smyslu včas si koupit vstupenku, aby náhodou nebyly vyprodané. Ale dostat ve smyslu, že za ní budu moct chodit ve dne, v noci, že uvidím zákulisí a věci, které normální smrtelník nikdy neuvidím. Nebyla jsem si ještě jistá, jestli se pak přihlásím jako dobrovolník, caddy, nebo se tam prostě jen vetřu přes známosti, … ale vzhledem k tomu, že jsem kdysi zvažovala kariéru žurnalistiky, rozeslala jsem své životopisy do všech možných i nemožných golfových časopisů a serverů – že tím nic nezkazím.

A taky jsem nezkazila. Ozvali se mi z časopisu Golf, kde mi od té doby téměř pravidelně vychází články či rozhovory.

Měsíc míjel měsíc a já jsem si říkala: Kdy asi tak bude ta nejvhodnější doba nadhodit před panem šéfredaktorem, že bych se mileráda ujala nějaké reportáže právě z turnaje PGM?

Dodnes nevím. Na jaře jsem totiž dělala rozhovor s Robertem Klotzem, hlavním promotérem tohoto turnaje. Jednoho dne mi zazvonil telefon a on začal větou:

„Jsme moc spokojeni s tím, jak jste odvedla svou práci, … chtěl bych vám nabídnout, jestli byste pro nás nepsala s Čeňkem Lorenzem a Jiřím Nikodýmem na turnaji Daily news?...“

A já pochopitelně chtěla (v duchu jsem skákala tři metry vysoko, nahlas jsem zněla asi spíš jako 'tak když jinak nedáte').

Víte, není to takové to splnění snu, na který myslíte každý den, když vstáváte, a každý večer, když jdete spát... Ale když jsem si zpětně uvědomila celou tu svou roční cestu, pravděpodobně jsem dosáhla asi první věci ve svém životě, na kterou můžu být docela veřejně hrdá.

Takže zítra se chystám na Dýšinu, kam během dne pomalu budou přijíždět všechny hráčky.

Nevím, jestli se víc těším nebo jsem nervózní... Čeká mě spousta práce, ještě víc zážitků a určitě spousta chvil, na které budu vzpomínat.

Hlavní cíle?

- vyfotit se s Melissou (kterou mám už více než rok na ploše PC – chce to změnu :))
- odvést co nejlepší práci (aby to taky nebylo letos naposled:))
- nasát atmosféru (už minule jsem nepřestávala zírat, a to jsem tam byla jen dva dny)
… dokonce (pokud vše klapne podle plánu) budu mít od zítřka nový mobil, protože můj současný fotí tak, že já umím líp kreslit. A když už tam budu, chci 24hodin denně fotit, natáčet a žasnout! 

Amen!  

A protože vkládání videí se mnou odmítá spolupracovat, máte to o jeden klik složitější!

Melissa Reid v celé své kráse: http://www.youtube.com/watch?v=eicLQsXEOBQ

... no jak jsem mohla nepodlehnout? :)))

Liga, Jäger, liga - III.liga, Hluboká nad Vltavou

- „Pet minut zpozdeni, jsme na ceste.
- „V klidu, Celda jeste ani nevylez' :-)“

     Klasika. Plánovaný odjezd v půl desáté se změnil na bláznivé prohledávání skladu ve třičvrtě na deset ve snaze najít dvě reprezentační trička alespoň přibližně v požadované velikosti. V deset hodin a pět minut po jedné rychlé lekci tetrisu nasedáme já, ségra, Onďa a pan Č do jeho luxusního volva. Takhle nějak začal další výlet za mým nejoblíbenějším golfovým víkendem roku – III.liga družstev, západ A!

     Jízda na hřiště v Hluboké nad Vltavou byla sama o sobě zážitkem. Kromě toho, že zadním sedačkám poskytovaly komfort dvě televize s nefunkčními sluchátky, my jeli rychlostí 120km/h v místě omezení na 60km/h a pan Č nás celou cestu bavil jeho nikdy nekončícími historkami, nutno dodat, že do kufru se nám podařilo naskládat všechny 4 bagy, vozíky a tašky na celý víkend.

     Klasický ročník ligy se skládá ze čtyř soutěžních kol rozdělených do dvou hracích víkendů, kdy hraje vždy 6 mužů a 4 ženy v jednom týmu, přičemž nejhorší výsledek za každé pohlaví se škrtá a ženy a muži hrají zvlášť. Já jsem bohužel musela místo prvního víkendu dát přednost absolvování povinného školního kurzu a průběžné výsledky nedávaly příliš velké naděje na postup, ale i tak jsme se vydali především si to klasicky užít.

     Náš tým bych mohla docela stručně představit, aby bylo čtenářům jasno:

Já – už druhý rok hrdou kapitánkou. Vzhledem k tomu, že jsme zase nepostoupily, se už začínám bát, jestli vůbec dostanu ještě jednu šanci. Pro jistotu jsem si ukradla kapitánskou visačku, přestože se rozdává jenom proti podpisu. Ale p-š-t.

Ségra – klubová longest drive-ařka... Musim uznat, že když zrovna na hřišti nekouká po klukách, tak jí to občas docela i slušně lítá...

Eva – přijede, zahraje, odjede. Spolehlivý článek našeho řetězu

Manželé Majerovi – vždy usměvaví, vždy milí a pozitivní. A vo-vo-vo vo tom to přece je! "Hlavně že je hezky"

Onďa – náš špíler. Těžko při pohledu na jeho rány hádat, že hraje teprv dva roky. Neskutečný dříč, který není nikdy s žádným výsledkem spokojený. Když dospěláci seděli v hospodě a my u filmu, on si šel zaběhat. Věřím mu a moc ráda budu sledovat, jak to jednou někam dotáhne.

Viki – moc mě těší, že to i v jeho věku pořád někdo hraje jenom pro radost a ne pro výsledky.

Pan Č – řečený Čelda nebo Čéčko. El Presidente. Mazák. Náš šéf a velitel výpravy. V občance přes 55, po nocích 18. Nepochopitelně moudrý člověk se smyslem pro humor a dobrým srdcem. Těžko ho popisovat, pokud ho neznáte. Tím jest řečeno vše podstatné.

Tomáš – Forrest, letos se taaak zlepšil, až si vysloužil místo v repre týmu!

Pan Adamec – stálice. Nikdy nezklame, nikdy nevyhoří, občas příjemně překvapí. Například když v půl druhý vytáhne z auta flašku slivovice a přijde k nám na pokoj s: „Tak bude něco ještě?“

Zbytek týmu se buď tak nějak průběžně mění, nebo si ho z nějakého nepochopitelného důvodu nepamatuju...

     Podstatné je, že nás všechny tři dny doprovázelo nesnesitelné vedro, až jsme si chvílema říkali, co jsme to za magory, že se radši někde neválíme u bazénu. Hřiště na Hluboké je sice velmi kvalitní, každopádně jak nedávné povodně, tak současná sucha mu daly znatelně zabrat, což bylo znát především na fairwayích, kde bylo povoleno stavění. Za co ovšem počasí nemohlo, to byla jednotvárnost jamek, která mě neuvěřitelně nudila a způsobila, že bych teď už jen stěží vyjmenovala, jak jdou jednotlivé jamky po sobě.

     Cvičné kolo se nám všem víceméně nadprůměrně podařilo, a tak jsme se po ubytování v „Domu hrůzy“ vydali náležitě oslavovat. Pivo sem, pivo tam, „jégr“ sem a dva „jégry tam“... Padlo pár předsevzetí a na pokoji dokonce padlo i pár chipů do odpadkového koše (ale absolutní většina mimo něj)... až na nás v jednu ráno vylítl pan domácí jestli nám „jako přijde normální hrát golf v pokoji? No to jsem teda ještě nezažil!“

     Největší radost mi na celé situaci pochopitelně udělal fakt, že přímo při činu byl přistižen právě pan Č., který rok co rok na lize zázračně omládne o několik desítek let a je z nás nakonec vždycky ten největší puberťák. A to je jeden z těch hlavních důvodů, proč tyhle víkendy miluju!

     Nakonec se ukázalo, že alkohol nebyl zrovna nejlepší příprava. Tedy pro „staříky“ a Vikiho. Já, ségra i Ondra jsme zlepšovali. Týmové výsledky sice nikam kupředu příliš neposkočili, ale první místo v ženách i v mužích obsazené hráči z našeho klubu, to byl každopádně důvod k večerní oslavě! … No, důvod se zkrátka vždycky najde.

     Tentokrát jsme však zůstali daleko více při zemi (a hole zůstaly daleko více v bagu)... Na mém nedělním výkonu se to samozřejmě podepsalo, a protože jsem se oproti sobotě o sedm ran zhoršila, odteď mám prý chlastání před turnajem povinně. Ostatní se však povětšinou výrazně zlepšili, a tak v tom asi budu sama...

Shrnutí?

- Po několika nekonečných letech jsem se mohla téměř 100% spolehnou na putter a sebevědomě uklízela do jamky vše pod 5m.

- Po několika málo letech jsem se při každém kontaktu dřeva s míčkem se zavřenýma očima modlila, aby to dobře dopadlo. Neboť to mi přišlo jako jediný způsob, jak ovlivnit dráhu letu míče. Jinak si to doslova dělalo, co chtělo.
- Na štěstí pořád (už od TEHDY) nevěřím, ale když je na fairwayi 300x100m jedna půlmetrová strouha s vodní překážkou a já jí obě dvě kola trefím, není to asi úplně fér, ne?
- To, že jsem na jedné jamce zahrála v sobotu par, ještě nutně neznamená, že se tam druhý den nedá zahrát o pět ran navíc. Dá. Obráceně to ovšem až tak dobře nefunguje...

No nebudu vám lhát. Vracím se sice s nižším HCP, ale nasraná jak kýbl hoven (pardon za hrubší výrazy, chci být přesná) a navíc ještě spálená jak uhlík do vodnice. Ale už teď se těším na další výlet s touhle partou.

Klasický dovětek:

- reportáž z minulého roku ZDE
- fotky nejspíš žádné nevznikly (vím o jedné, kterou by u sebe měla mít Hanička. Otestujeme tímto alespoň její poctivý odběr tohoto blogu. Co, Haničko, pošleš mi naší týmovou fotku, prosím? :))
- video z našeho nočního chipování a následné návštěvy pana domácího by se mělo časem objevit na příslušných sociálních sítích

Pinďa Tour 2013 - Darovanský dvůr

Musím se veřejně pokárat! V poslední době nemám moc času, který bych trávila s golfovou holí, a když už si nějaký najdu, rozhodně pak nemám čas o tom něco dlouze sepisovat. A tak se (zatím) bez mého komentáře obešel například jak Dragon Press Open 2013, tak i moje zatím první návštěva Golf Clubu Hodkovičky, nebo třeba rozhovor s promotéry turnajů Pilsen Golf Masters a Czech Challenge Open.

Co však rozhodně vynechat nemůžu, to je další ročník našeho oblíbeného turnaje Pinďa Cup! Přiznám se, že vzhledem k tomu, že protože už děti netrénuju, téměř vůbec se nevídáme, a tak jsem se na ně docela těšila!

První turnaj letošní sezony pro děti začal v Darovanském dvoře, kam se vždycky moc rádi vracíme, neboť lidé jsou tam příjemní a pokaždé nám tam vyjdou perfektně vstříc. Letos bude Tour složená pouze ze tří turnajů, neboť se nám neosvědčilo vyjíždět do velkých vzdáleností. Nejlepší účastí a nejpohodovější atmosférou vyhlášené turnaje tedy zachováváme – Darovanský dvůr, Alfrédov a klasické finále v Hořehledech.

Dětí se nám sešlo krásných 11, což je ideální počet, aby byla slušná konkurence, ale zároveň aby nebyl průběh příliš zdlouhavý. Mezi ostřílenými favority Davídkem s Honzíkem jsem spoustu dětí neznala, ale to se dalo samozřejmě čekat. S o to větším očekáváním jsem vyhlížela výsledky.

Davídek ani Honzík nezklamali, když obsadili první dvě místa (kdo loni sledoval výsledky, tomu snad ani nemusím připomínat, že Davídek byl zkrátka ZASE druhý!). Třetí místo na bedně obsadila právě jedna z (pro mě) nových tváří – Tomáš Rada.

Pořadí po prvním turnaji:

1. Honzík
2. David H.
3. Tomáš R.
4.-5. Terka
4.-5. Vojta
6. Filip V.
7. Tomáš Č.
8. Filip Č.
9. Anička
10. David Č.
11. Karolínka

… nebo... alespoň doufám. Protože na výsledkovou listinu se mi v bagu vylilo pití a není zrovna dvakrát čitelná. A tak, pokud byste náhodou někdo našel nějakou nesrovnalost, ráda opravím!

Golfu zdar a tomu dětskému obzvlášť! :)

P.S.
- Fotky dodám později.
- Na co se můžete těšit (snad):
     - Reportáž ze 3.a 4. kola III.ligy (reportáž z loňska ZDE)

     - Střípky z PGM, kam se letos podívám z pohledu PRESSu (jak jsem PGM propadla loni čtěte ZDE)
- Články z Pinďa Tour 2012 ZDE 

"Holema to nebude..."

   Nepříjemný rachot a zatuchlý smrad našeho favorita. Oblíbené místo na parkovišti volné, radio na recepci naladěné na své běžné stanici, ze sekačky na mě mává stejný úsměv. Jako by to ani nebylo tak dlouho.

   Mám za sebou víc než půl roku namáhavého života v Praze, plného studia a tvrdé dřiny (nočního života a probdělých nocí), dramatických hádek, vztahových krizí, nervů u zkoušek, pár bitek a nejen florbalových zápasů. A konečně jsem se rozhodla zamknout všechen nepořádek, zmuchlané oblečení a neumyté nádobí v bytě, hodit bag na záda a vyrazit směr domov na celé 4 dny, které kromě rodiny hodlám věnovat především golfu.

   Za těch téměř 7 měsíců, kdy jsem nebyla na svém domovském golfovém hřišti, se toho vlastně změnilo podstatné množství. Předpokládám, že hlavně co se mého švihu týče.

   Z předposlední návštěvy v Hořehledech jsem si odnesla tablet za celkové vítězství ve čtyřturnajové tour.  Tablet jsem prodala, a když jsem tam byla loni naposledy, koupila jsem si od známého jednoho známého konečně po šesti letech nové hole. Po včerejších dvou hodinách na driving range vám můžu prozradit jedno – Holema to nebude!

   Dá se souhlasit s tvrzením, že golf je jako jízda na kole – to se nezapomíná! Ano, míček trefuju, švihem si nelámu zápěstí, rány dopadají v přijatelném rozptylu. Ale v přijatelném pro hendikep 36 (nechť mi průměrní hráči prominou). V neděli mám naplánovaný první letošní turnaj a už teď je jasné, že hendikep začínající osmičkou si domů neodnesu (momentálně mám 8,9).

   Byť je ještě brzo dělat nějaké závěry na letošní sezonu, mohla bych ji začít (uznávám, že lehce opožděně) vytyčením nějakých cílů, či chcete-li, vyřčením určitých předsevzetí.

   Už od nějakého hendikepu kolem 15 si neustále říkám, že takhle to přece dál nejde. Trenéra jsem měla někdy naposledy před 5 lety, sama dobře vím, jak hrubé chyby ve švihu mám, tak jak daleko to sakra ještě půjde? Těžko říct, jestli za to může štěstí, náhody, nebo jestli je to normální, jen já v tom hledám nějakou vědu, ale každopádně jsem se nějak dokopala až ke kýženému „single HCP“ a bylo by teď na čase tomu uzpůsobit i hru. (jo, většina lidí to dělá obráceně)

   Rozhodla jsem se tedy, že letošní sezonu se rozhodně nehodlám honit za zlepšováním hendikepu. Jsem ochotná věnovat rok svého času pilováním techniky, ráda bych do toho konečně zapojila i někoho dalšího (ideálně PRO trenéra). Po velmi dlouhém váhání jsem se konečně rozhodla slavnostně ukončit florbalovou kariéru, takže SNAD konečně budu mít čas, chuť a energii věnovat se golfování, a jsem konečně ochotná smířit se i s tím, že mě to bude stát i nějakou tu korunu (rozumování s kamarádama na drivingu je sice levné, ale kvalitu golfové lekce to evidentně nemá).

   Vzhledem k tomu, že (se tvářím, že) studuju v Praze, tedy vyzývám všechny, kdo hrají/hráli/znají/znali někoho, kdo hraje/hrál v našem hlavním městě, aby mi doporučili nějaké místo ideální pro chudé studenty – driving range bude pro začátek stačit.  

Tipsport Pohár mistrů - Konopiště

„Už abych byla doma“ bylo to jediné, na co jsem celý den myslela. Pár jamek před koncem mi došlo, že je to na postup. Tak jsem ten zbytek pro jistotu podělala...

Po čtrnáctidenní golfové pauze jsem nečekala, že mi to nějak extra půjde. Jenže když jsem k tomu přičetla jakési natažené součástky v levém zápěstí, rýmu a teplotu jakožto příznaky začínající nemoci, byl zázrak, že jsem to vůbec došla.

Opravdu mě mrzí, že jsem do toho nemohla dát víc, vždyť jsem měla téměř profesionální podmínky – osobního řidiče, kedíka, vlastní kuchařku a diváka v jednom. Ehm, no, dobře. Ségra tlačila vozík s bagem jenom po rovině, když jsem něco podělala, tak se mi vysmála a s puttováním mi nepomohla, protože prý neumí číst greeny. Babi s tátou tvořili skvělý tým – vyrazili jsme ráno směle bez mapy, protože babi „tam přece už několikrát byla, tak si tu cestu pamatuje!“ Nikoho tedy nejspíš nepřekvapí, že jsme lehce bloudili. Babi navíc celých osmnáct jamek dělala „přední voj“, což nejen že znervózňovalo mé spoluhráčky z flightu, ale také způsobilo, že jsme téměř každou jamkou řvali zběsilé FOOOR jen proto, že babi nám „šla napřed sledovat míčky“. Co jí odepřít nemůžu, je trvalý přísun řízků a muffinů. Jen bych ocenila, kdyby tomu neříkala doslova „mufínka“ a já s tím řízkem nevypadala jak českej turista...

Před poslední jamkou jsem věděla, že „jdu na svůj“... Velkohubé prohlášení, že teda na osmnáctce zahraju par, bylo potrestáno ušmudlaným tripláčem a já můžu být vlastně ráda – tentokrát mi postup neutekl o jednu ránu, jako před dvěma lety. Tentokrát mi utekl o tři – tedy víceméně o tu jednu jamku...

No nic, musím vyléčit zranění, rýmičku a zlomené srdíčko … a pustit se do toho znovu!

Ovšem, závěrem nemohu opomenout mého klubového kolegu – Ondra Zdrha zahrál oba dny famózně, umístil se nakonec na 9.příčce a zlepšil si konečně hendikep pod vytoužených 6! Gratuluju, kamaráde! :)   

Kde je mi (nakonec) konec?

Je to smutné, ale moje neaktivita tady na blogu nepramení z toho, že bych na své občasné čtenáře „prděla“, ale zkrátka se na golf vůbec nedostávám. Což s blížícím se Pohárem Mistrů značí katastrofu... Inu, dovolte mi alespoň zhodnotit události posledních dní, týkající se zeleného světa.

Zatímco na recepci v Hořehledech přibyl jeden štítek s mým jménem, zabydlovala jsem se v Praze a zahájila svá studentská léta na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. V rámci hledání přivýdělku jsem oslovila měsíčník Golf, nejstarší český golfový časopis, což se ukázalo jako víc než dobrý tah. Počínaje říjnovým číslem tak můžete sosat moje věty jednu po druhé nejen tady, ale na stránkách tohoto časopisu, stejně tak jako i na stránkách GolfInfo.

Zdroj fotografií: FB PilsnerGolf Resort Hořehledy

V zájmu vlastní bezpečnosti doufám, že s předpovědí počasí na víkend se tentokrát sakra sekli, jinak bych se z toho Konopiště taky nemusela vrátit živá. Držte mi palce, dám vědět.  

P.S. Plánuji, že pro jednodušší sledování novinek založím blogu příslušnou fanouškovskou stránku na facebooku, ale jednak zatím pochybuji o fanouškovské základně a jednak na to stejně zatím nemám čas! 

Mistrovství klubu - fotogalerie

Všechny fotografie byly pořízeny v PilsnerGolf Resortu Hořehledy ve dnech 13.-14.října, jmenovitě panem inženýrem Jiřím Holcem a paní inženýrkou Helenou Kopčákovou. Díky!

O tohle jsme si to rozdali! 

Jeden z papírových favoritů - Viki Hörner. 

Příprava na putt. Bára Blažková.

Rutinní záležitost pro budoucího mistra. 

Nezbytná kontrola scorekarty.

El Presidente v akci. 

Úsměvy na tvářích těch, co se dostali na bednu. 

Mistr a mistryně klubu na rány! 

Mistrovství klubu - Ondra přepisuje historii!

Odjakživa bytostně nesnáším, když musím jít ve flightu na turnaji se svou sestrou. Dokážete si asi představit, jak moc jsem se těšila na dnešní finálové kolo, když se startovalo v obráceném pořadí ze soboty a ségra je prakticky jediný člověk, který mě se svou ztrátou osmi ran mohl ohrozit.

Po včerejších šesti trojputtech bylo první místo, kam jsem ráno zamířila, cvičný green. Tráva byla oproti včerejšku podstatně pomalejší, takže mi netrvalo dlouho získat zpátky ztracenou jistotu. Na drivingu to sice nebyla žádná lambáda, ale to už není pěkných pár let...

Věděla jsem, že v podstatě klíčové bude, jak se chytnu na začátku. Zahájila jsem sice minelou greenu na první jamce a bogey, ale po pěti jamkách jsem měla +1. Jamka číslo šest – prostá záležitost.

Teorie: Železo, železo, železo, dva putty – je to tak těžký?

Praxe: Zatažený drive, vyklepnutí do roughu, out, příhra na green, dva putty – sněhulák.

Kdybych se měla za uplynulý víkend za něco pochválit, jsou to paradoxně asi dva velmi podobné kiksy – v sobotu tripley na pětce, v neděli na šestce, potažmo spíše to, jak jsem se s nimi vyrovnala. Oproti uplynulým letům, kdy pro mě jedna zkažená jamka zpravidla znamenala konec světa, jsem to tentokrát dokázala víceméně hodit za hlavu. To byl taky důvod, proč jsem dnes první devítku nakonec po zbytečném trojputtu na devítce došla za +5.

V tu chvíli bylo už víceméně rozhodnuto, o to hůř se mi hledá příčina toho, proč jsem tak strašně zkazila zbytek rundy. Donesla jsem nakonec s hodně hořkým šklebem 85 a svůj včera vylepšený hendikep jsem zase o desetinku navýšila.

Celkové výsledky žen:

3.místo – Majerová Hana (loňská mistryně)

2.místo – Blažková Bára (předpředloňská mistryně)

1.místo – JÁ (předloňská mistryně)

… tak mám pocit, že protlačit se na bednu, nebude pro ostatní dámy moc jednoduché ani v příštích letech! :)

Divácky mnohem atraktivnější boj se odehrával ve flightu za námi, tedy v elitním mužském ve složení Ondra Zdra, Pavel Adamec a Martin Obyt. Bez nadsázky by se dalo říct, že v jejich podání bylo nedělní kolo bojem „o co nejméně špatné skore“. I když to během dne několikrát vypadalo, že Ondra své vedení ze soboty neudrží, Pavla nakonec z trůnu po pětiletém kralování sesadil a poslal tak hlasitý vzkaz všem, kteří tvrdili, že tlak psychicky nezvládne.

S rozestupem dvou ran se nakonec seřadili v pořadí: Ondra, Pavel, Martin.

Takže, jak to shrnout?

Především čekám, až někdo z PilsnerGolf Resortu Hořehledy uveřejní jakékoliv fotografie, ať už ze soboty nebo neděle. Moje rodina má sice dohromady asi čtyři, ale ani jeden kupodivu nebyl nabitý nebo fotodokumentaceschopný.

Za další jsem nesmírně ráda, že se mi podařilo zůstat nohama nazemi a s chladnou hlavou ustát pozici papírového favorita (ségra nechť mi promine) a splnit základní podmínku pro to, abych se dostala na mnou vytyčený vrchol sezony – Pohár mistrů na Konopišti.

A v neposlední řadě jsem ráda, že mým spolureprezentantem klubu bude právě Ondra. Tímto mu chci popřát hodně úspěchů do dalšího golfování, protože věřím tomu, že zatím urazil jen zlomek své cesty.  

První kolo Mistrovství klubu v Hořehledech - zkouška nervů

Nikdy jsem neměla moc času trénovat, vždycky jsem golf zkrátka jen hrála a nebo ho „učila“ jiné. Poslední dobou jsem ale trénovala více, než u mě bylo zvykem a včera večer jsem si popíjela Gambrinus a mnula si mastičkou puchýře na dlaních...

Uvědomila jsem si, že už dlouho jsem nebyla nervózní z nějakého golfového turnaje. Jenom velmi málokdy cítím lehké chvění při proměnování nějakého důležitého puttu, nebo před prvním odpalem na první jamce. Příčinou toho, že se mi teď vůbec nechce spát, přestože už touhle dobou mívám většinou půlnoc, může být více věcí. Jednou z nich je ale dost možná teorie o tom, že dokud jsem golf nebrala zas tak vážně, neměla jsem důvod strachovat se o svoje čísla. Jak jsem ale začala více trénovat, zlepšovat se a stlačovat výsledky pod 80, začala jsem i chtít víc sama od sebe.

Právě probíhající Mistrovství klubu v Hořehledech pro mě není vrcholem sezony, snad to nebude příliš troufalé tvrzení. Moje vize sahá na hřiště na Konopišti, na Pohár mistrů, kam se dá dostat pouze jednou cestou, a tou je výhra našeho Mistrovství.

Dnes ráno jsem přesvědčila sama sebe, že „To cesta nás dělá šťastnými, ne cíl“, nasadila jsem na hlavu čepici s rovným kšiltem směrem dozadu a na hřiště vyrazila hru si hlavně užít a přinést co nejlepší číslo. Co nejlepší na moje poměry, ne snažit se být lepší než někdo další...

I když se mi povedlo (za hlasitého nepublikovatelného audio doprovodu) šest trojputtů, nakonec to stačilo na 78 a náskok osmi ran na prvním místě. Dalo by se tedy říct, že jsem se víceméně vyrovnala s jakousi pozicí papírového favorita, ale zítra to bude ještě těžká prácička... Všichni dobře víme, že v Hořehledech umím vyčarovat i krásných DE-VA-DE-SÁT!

Kromě mě „přenocuje“ na prvním místě také Ondra Zdrha, jeden z horkých kandidátů na sesazení neporazitelného Pavla Adamce (5 vítězství v řadě). Ondra vede po dnešních 72 ranách o 5 před Pavlem. Vedoucí flight na chvostíku startovního pole doplní ještě Martin Obyt, který je o dvě rány za obhájcem loňského primátu.

„Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější!“

Foto: Čtvrteční cvičné kolo za slunečního svitu a deště zároveň. A pak nemáme ten golf tak milovat... 

# 2 - Štěstí

Jedna názorná situace, která předesílá, o čem si asi tak dneska budeme povídat:

Babička mine putt z relativně krátké vzdálenosti – míček obkrouží jamku a vrátí se jí zpět pod nohy. Babička naštvaně plácne rukou do stehna a vyčítavě se podívá na svoje vnučky, které ji doprovází: „Vidíte? A takovouhle smůlu já mám pořád!“

Vnučky na to sice nic neřeknou, ale podívají se na sebe a oběma je jim jasné, že vduchu se shodly: „Ne, babi, to nebyla smůla, to jsi prostě jen špatně zahrála...“

Nemám potřebu se tu hanlivě vyjadřovat o lidech, kteří věří na štěstí, nebo o těch, co se vymluvají na smůlu (což je o poznání horší...). Vždycky, když přijde řeč na tohle téma, vybavím si jeden dost zajímavý zážitek.

Asi dva roky zpátky se hrála III.liga u nás v Hořehledech. Jeden ze zúčastněných týmu byli i věčně nespokojení pánové se Sokolova, kteří na drivingu den před prvním kolem dávali hlasitě najevo, proč jim naše hřiště není dost dobré. K jejich smůle jsme u toho byly my se sestrou, které si ani jedna nejdeme pro hádku daleko, a tak z toho byla tkaová delší výměna názorů obsahující argumenty typu:

„Vaše fairwaye jsou moc úzké“

„Ne, to vaše rány jsou moc křivé...“

Druhý den ráno jsem jednoho ze zmíněných hráčů potkala ještě před startem. Seděl na terase u kafe a kouřil. Když mě viděl, trochu se pousmál nad vzpomínkou na předchozí den, vzal míček, který ležel na stole a pohrdavě ho po mně hodil se slovy: „Tady máš něco pro štěstí...“ Znělo to spíš jako „Ber to jako charitativní příspěvek, pochybuju, že hráčka klubu, jako je tenhle, by měla na to, koupit si provéčka...“, ale toho tónu jsem si nevšímala. Vzala jsem Titleist a utrousila:

„Díky, ale já na štěstí nevěřím...“

Ačkoliv jsem chvíli váhala, jestli mám hrát s „dárkem od nepřítele“, nakonec jsem inkriminovaný míček na prvním odpališti doopravdy posadila na týčko. Pravdou je, že jsem s tím míčkem obešla všech 18 jamek a zahrála jsem 73 ran, což byl daleko nejlepší výsledek z žen a druhý nejlepší mezi muži...

Toho pána už jsem bohužel nezastihla, ale po krátké úvaze, jestli si míček nenechám na památku, jsem mu ho poslala po jednom kolegovi s ironickým vzkazem, že „s trochou toho ŠTĚSTÍ by zítra nemusel hrát tak mizerně jako dnes...“ Dodnes nevím, jestli se k němu míček nakonec dostal, natož ten drzý vzkaz. Podstatné je, že jsem ten den hrála zkrátka dobře, těžko to byla zásluha onoho „šťastného“ míčku...  

Pinďa Cup - Finále v Hořehledech

   Ať chci nebo ne, jedno musím sportovně uznat. Ti naši prckové mě opět dostali. Snad se nikdo nebude zlobit, když začnu trochu zeširoka...
   Je to něco málo přes 4 roky, co jsem poprvé, lehce nervózní a se sestrou po boku přišla na pravidelný pondělní trénink v roli trenérky. Za tu dobu se toho hodně změnilo, troufám si tvrdit, že všechny změny dopadly dobře, nebo alespoň měly původně dobrý záměr. 

   Od obyčejných tréninků, patovacích soutěží o lízátko, přes první pořádný turnaj na pořádném hřišti, až po monstrózní tour po Západních Čechách a ceny nemalých hodnot. To všechno byly zkušenosti, které nám pomohly vykrystalizovat takovou podobu, kterou u nás měl mládežnický golf letos. Tréninky se sice lehce zpoplatnily, ale i bez hlavního sponzora loňského roku se nám povedlo dát dětem možnost zahrát si na hřištích špičkové úrovně – Alfrédov, Darovanský dvůr i Mariánské Lázně.
   Ať jsem sebevíc neustále tvrdila, že mít na starost tyhle špunty je ta nejlepší antikoncepce, za ta léta mi všichni přirostli k srdci. Nevím, jestli je nějaký lepší pocit, než sledovat jejich radosti, nebo jestli mám nějaké lepší historky než z těchto tréninků, ale o tom třeba jindy..

  Celou sezónu všichni pilně trénovali (někteří více), ale všichni se dočkali toho dne, kdy se v Hořehledech hrál finálový turnaj celé tour, a tak se zároveň rozdávaly ty největší ceny.
   Bohužel, snad jediný deštivý den celého srpna nám vyšel zrovna na pátek a malé naděje nám trochu zmokly. Nicméně, když se přes všech 9 jamek všichni prokousali až do restaurace, čekala tam na ně porce hranolek, kuřecí řízečky a palačinky se zmrzlinou, takže na nějaké promoklé ponožky bylo brzy zapomenuto.
   Než se začalo vyhlašovat, ségry Bára a Simča, kterým se povedlo téměř nemožné – za předchozí turnaje nasbíraly stejný celkový počet bodů –, se ještě jednou utkaly v patovací soutěži, která rozhodla jednak o úspěšnější golfistce ze sesterské dvojice a zároveň o vítězce mezi dívkami.
   Jak už jsem naznačovala v předchozích článcích, na celkového vítěze měl skvěle našlápnuto Davídek. I tentokrát zaujal druhé místo dne, což mu v celkovém součtu stačilo na náskok čtyř bodů před druhým Honzíkem. Ten byl kromě celkového stříbra oceněn také odměnou za nejpilnější docházku na trénincích. Nejlepší trojku a místa „na bedně“ doplnila Simča, která v rozstřelu porazila sestru Báru. Do první pětky se ještě vešla Kája, ale ceny byly samozřejmě připraveny pro každého.

   Většina potřebných informací padla už mezi vyhlášením a následným překvapením – ohňostrojem, ale já bych přeci jen ještě jednou ráda poděkovala všem, kteří se podíleli na těch krásných vzpomínkách, které si ze společných dní strávených na greenu odnesu.
   Co se čistých faktů týče, tréninky nadále pokračují každé pondělí od 15:30 do 17:00, do konce září ještě pod naším vedením, dále do konce sezony pod vedením Martina Kopčáka, který se prý už moc těší! :)
   O případných změnách budou všichni zúčastnění včas informováni!

   Já, vzhledem k tomu, že netuším, jak mi dopadne rozvrh na vysoké škole a těžko odhadovat, jestli se někdy utrhnu, abych dál trávila čas s našimi nejmenšími golfisty, bych ráda ještě jednou poděkovala:

- Panu Čelikovskému za to, že nám před čtyřmi lety dal důvěru a vložil budoucnost mládežnického golfu v Hořehledech do našich rukou.
- Všem rodičům za to, že se nebáli svěřit nám svoje ratolesti a trpělivě je vozili na tréninky, i když třeba sami golf nehrají
- Všem sponzorům za to, že pochopili, že dětem stačí maličkosti a že my bychom sami dohromady moc cen nedali
- Všem golfovým klubům a hřištím, kde jsme si mohli ZADARMO uspořádat nějaký ten turnájek
- PilsnerGolf Resortu Hořehledy, všem zaměstnancům, greenkeeperům za skvělé hřiště a za to, že trpělivě snášeli, když se jim děti strefovaly do autíčka na sbírání míčků, kuchařovi za skvělé palačinky, …
- Jmenovitě Martinu Kopčákovi za to, že se snažil urvat pro nás vždycky z rozpočtu maximum. A taky za to, že měl nakonec dojemnou řeč, díky které mám na všech fotkách rudé oči...
- Svým rodičům a babičce za to, že nás už více než čtyři roky týden co týden vozili na tréninky, přestože se jim to né vždy úplně hodilo
- A v neposlední řadě dětem samotným. Za to, že je golf baví... (Prosím rodiče, kteří si tento článek přečtou, aby to vyřídili! Díky)

Celkové pořadí Pinďa Tour 2012:
1. Davídek Hasman
2. Honzík Fiala
3. Simča Hofmanová
4. Bára Hofmanová
5. Kája Foldová
6. Tomáš Salfický
7. Anička Vacková
8. Patrik Nový
9. Marek Pytlík
10. Verča Nová
11. Martin Pytlík

Články z ostatních turnajů ZDE!

Náměty, připomínky, fotky, nebo pouhé pozdravy i nadále můžete posílat na blazkovat@email.cz
 Díky!


Poznámka pod čarou: Fotky budou v brzké době.

# 1 - Nedopalky

Včerejším dnem jsem byla donucena začít si tu takový malý seriálek: Golfové nešvary aneb Co mě dokonale na*ere. Díl první...

Jsem z té skupiny golfistů, na kterých poznáte, když jsou nespokojení. Jsem z té skupiny, která se umí ozvat, občas mi upadne hůl, nebo vyklouzne nějaký ten peprnější výraz. Jsem cholerik. Ale co mě dokáže vytočt zaručeně nejvíc, to kupodivu ani tak není moje forma.

To je to, co po sobě nechávají ostatní. Jako osobní stopu, jako by to snad museli vědět všichni. Jako by chtěli dát všem najevo. Podpis. „Byl jsem tady. Fantomas.“

Gratuluju, sobě ničíš zdraví a mně nervy... říkám já.

Hádáte pravděpodobně správně. Nemám nic proti kuřákům, mám jich mezi svými blízkými hodně. Mám něco proti tomu, když přijdu ke svýmu míčku na fairwayi a hned vedle něj leží nedopalek.

Opravte mě, jestli se pletu. Ale u KAŽDÉHO odpaliště je odpadkový koš. Když je VÁM, kuřákům, zatěžko vyhodit nedopalky tam, snad na každé jamce je, u nás v Hořehledech, nějaké to křoví, do kterého můžete při nejhorším pozůstatek po vašem abstinenčním záchvatu a pokusu o uklidnění ukrýt.

Za tu dobu, co golf hraju, jsem se setkala s nejrůznějšími názory na kouření. Někteří tvrdí, že právě proto, že se u golfu může kouřit, ho nehodlají počítat mezi ty „pravé“ sporty. Jiní by zase, právě pro uchování statutu sportu s velkým S, kouření zakázali. „U jiných sportů se přece taky nekouří!!!“

Rozhodně si nemyslím, že by se mělo kouření zakazovat. Kdo by si dokázal představit Miguela Angela Jiméneze bez svého doutníku? :)

Jsem dokonce ochotná smířit se s tím, že budu na nedopalky narážět v kyblíčkách na zlomená týčka. Přestože tam často sahám a již zlomená týčka ještě využiju... Jen už LASKAVĚ nedělejte bordel na tom hřišti!!!

Pinďa Cup - Mariánské Lázně; Sport všech generací

Nejsou to jen olympijští sportovci, kdo si na první polovinu srpna musel správně načasovat formu. Symbolického data 8.8. se totiž konal další, předposlední, Pinďa Cup 2012.

Přestože se ještě dopoledne nad Mariánskými Lázněmi honily mraky, dosavadní „objednané“ počasí na letošní Pinďa Tour opět nezklamalo. Velká opalovačka se sice nekonala, ale důležité je, že jsme nezmokli, a mohli si tak vychutnat další povedené golfování o pěkné ceny.

Mladých golfových nadějí dychtících po poháru pro vítěze se tentokrát sešlo osm, přičemž „naši“ borci tvořili polovinu. Startovní pole bylo kromě nich doplněno také o tři mladé slečny z Alfrédova a domácí svěřenkyni Mariánského tréninkového centra.

Z pohledu organizátorky, která svůj um musí prokázat pouze u sčítání a vyhlašování výsledků, musím uznat, že Chip&Putt Akademie je sice nesmírně krásná, ale zároveň se svými hlubokými bunkery a všudypřítomnými vysokými stromy neskutečně obtížná. Proto skládám poklonu všem zúčastněným, neboť jejich výsledky byly záviděníhodné. Do jednoho.

Abych už ale nenapínala nedočkavé čtenáře, kteří ještě neví, jak celé klání dopadlo, pojďme si povědět, kdo tedy nakonec zahrál výsledek úplně nejlepší. Jak jsme na naší dětské tour už zvyklí, výsledky jsou velmi těsné. Své by o tom mohl vyprávět Davídek Hasman. Ten se letos zúčastnil všech (tedy tří) turnajů, na všech obsadil druhé místo a na VŠECH mu na rozstřel o první místo chyběla jedna rána. Nám tak nezbývá než popřát Davídkovi pevné nervy na poslední, finálový, turnaj v Hořehledech. Věřím, že nejsem sama, kdo by Davídkovi přál, aby už konečně na ten pomyslný titul dosáhl. I pokud by se mu to nepovedlo, je třeba připomenout, že se zároveň počítají výsledky za celou tour. Tam by pak mohl své konzistentní výsledky zužitkovat. Dost ale o stříbrné příčce, pohár si tentokrát zcela zaslouženě odnesla domácí Anička Slavíková, která přiznala, že hřiště velmi dobře zná, neboť na něm trénuje několikrát do týdne. Gratulujeme nejen jí, ale i bronzovému medailistovi Honzíkovi.

Pro úplnost zde zvěčníme také umístění na dalších příčkách:

1. Anička Slavíková
2. Davídek Hasman
3. Honzík Fiala
4. Simča Hofmanová
5. Bára Hofmanová
6. Maruška Vašíčková
7. Tomáš Salfický
8. Anička Vacková

Hra všech generací

Ještě než doplním i průběžné výsledky Pinďa Tour, dovolte mi chvilku rozjímat. Během tohoto slunečného odpoledne jsem totiž byla svědkem něčeho, co by dojalo každého, kdo miluje tu skvělou hru, kterou golf bezpochyby je. Zatímco poslední flight právě zdolával devátou jamku, přihlížejícím se kromě jejich povedených ran naskytl pohled i na dalšího návštěvníka akademie. Byla jím shrbená žena, která v dálce těžce pokulhávala směrem ke greenu a za sebou táhla tašku na kolečkách, se kterou chodívala moje babička nakupovat. Z té „čouhaly“ asi tři hole. O čtvrtou se paní při chůzi opírala... Na recepci nám zvídavým bylo prozrazeno, že tahle paní je pravidelnou návštěvnicí akademie už „odjakživa“ a že je jí rovných 93 let. Nikdo z nás se nezmohl na nic jiného, než na užaslé „VAU“. Při pohledu na naše prcky v doprovodu svých rodičů a mnohdy prarodiců jsem tak byla svědkem toho, že golf je sport pro všechny generace.

Průběžné pořadí před posledním turnajem tour - „TOP 10“

1. Davídek Hasman – 38
2. Honzík Fiala – 34
3. Simča Hofmanová – 26
4. Maruška Vašíčková – 24
5. Terka Virtová, Kája Foldová – 22
6. Kačka Tuháčková, Bára Hofmanová – 20
7. Tomáš Salfický – 18
8. Anička Slavíková - 16

Na závěr je třeba podotknout, že tolik avizovaný finálový turnaj se bude konat v pátek 31.8. v Hořehledech.

Případné dotazy, registrace, nebo připomínky směřujte na blazkovat@email.cz

S radostí uvítáme jakékoliv sponzorské dary.

-> Fotky opět se zpožděním! :)

Nedělní III. liga v Alfrédově - Krok za krokem

Pokus o trochu netradiční pohled na soutěžní kolo v Alfrédově.

7:00

Zima. Na drivingu ani noha a mně šlajsuje i PW. Rána – nadávka - nový balon – nová nadávka... a takhle pořád dokola. Něco mi říká, že dneska to bude zlo...

8:10 – Tee no.1

Obyčejně si přítomnost diváků užívám. Ale po tom, co jsem předváděla na drivingu, je na prvním týčku na můj vkus těch lidí trochu moc. Podruhé snídám, okukuji flight č.1 a vyčkávám... První drive kupodivu pošlu 200m před sebe – rovně.

8:40 – Tee no. 4

Po paru na jedničce a trojputtu do bogey na dvojce se mi vracejí vzpomínky na včerejšek. Lámu to parem na trojce, kde jsem včera zahrála bogey a na odpaliště čtyřky jdu chtě-nechtě se vzpomínkou na včerejší aut... Osmičku železo jsem ale bezpečně posadila na střed greenu a dvěma putty jsem oproti sobotě stáhla už tři rány.

9:00 – Tee no. 6

Pět jamek a pět greenů v regulaci je slušná bilance a se skore +1 jsem schopná odpustit si i fakt, že žádný z delších puttů do birdie mi do jamky nespadl. Přiblížila se babička s foťákem a já posílám drive doprava ke stromům. Moje spoluhráčka z flightu, reprezentující Klášter Teplá, zlomila ve snaze napodobit Tigera Woodse odpalem blízko stromu hůl. Následuje velké focení s její ex-PW a moje bogey se tak obejde bez babiččiny pozornosti.

10:00 – Tee no.10

Po sérii bogey- double bogey – bogey – bogey jdu sice na druhou devítku s vědomím, že hraju na svůj hendikep, ale jsem lehce otrávená a dostávám hlad. Když hraju dobře, tak hlad nemívám! Od babičky dostávám poslední pokyny, jak hru zlepšit, vysílá mě vstříc dalšímu bogey a jde naproti ségře.

10:40 – Tee no. 13

Dva doglegy doprava + dva odpaly na fairway + dvě druhé rány do greenu + dva dvojputty = dva pary. Trochu nuda. Na třináctce přesvědčuji sama sebe, že budu spokojená s bogey. Drive ale posílám nebezpečně daleko a přihlížející pan rozhodčí skrytým komplimentem nadhodí, že to skoro bude na druhou ránu do greenu. Po vnitřní bitvě mého konzervativního a mého agresivního já vytahuji trojku dřevo a ránou, kterou jsem pasovala na nejlepší dne, posazuji míček na foregreen. A dobrá rána je po zásluze potrestána. Když mi na více než 350 metrech stačí dvě rány, tak proč bych pak na zbylých pěti metrech nemohla zahrát rány tři, že?

11:00 – Tee no. 15

Po nešťastném odskoku do vody po drivu na čtrnáctce a dalším bogey je nejvyšší čas na další par. Dnes skvěle fungující železo osmička posílá další míček na bezpečný dvojputt na tříparu. Čas se naplňuje, počet jamek do konce se ztenčuje a já začínám cítit to, co pokaždé, když nesu slušné číslo. Rána od rány je důležitější a já jsem čím dál nervóznější.

12:00 – Hole no. 19

Hotovo. Poslední čtyři jamky paru znamenají jediné – výsledek +9, 81 ran, 39 stblů a nový HCP 9,1. Za odměnu skvělá svíčková se šesti!

I celkový pohled na výsledkovou listinu byl pro Hořehledské "barvy" příjemný, neboť oba týmy se vyšplhaly až na bronzovou příčku. 

Za zmínku stojí výkon Ondry Zdrhy, který zahrál 78 ran a vylepšil si hendikep na 10,1! 

Je jasné, že do další sezony máme cíl jediný s tím je postup! 

Odkazy:

Celkové výsledky

Hořehledy na Facebooku

Štítek III. ligy

Fotografie, opět autorem babička - Marie Švíková:

 Na startu.

 Bára Blažková

Zlomená PW 

 Trable na sedmičce vyřešil putter.

 Viktor přemýšlí, jak svůj výkon vylepšit.

 Hanka pěkně z vesela!

 El Presidente na start!

 Caroline zahloubaná do score karty. 

 Mistr klubu Pavel Adamec vyměřuje drive na desítce.

-"Tak co?" 

-"Bagdád!"

Třetí kolo, hodně ran a vody ještě víc

Včerejší 3. kolo mohlo mít klidně podtitul Potopa. A šrot... Upřímně mohu říci, že za svou dlouholetou golfovou kariéru (doufám, že to zní dostatečně důležitě) jsem horší počasí nezažila. O to hůř, že není ani podzim, ani apríl, ale polovina léta...

Když jsme se lehce po poledni vydaly na start a začalo pršet, brala jsem to s úsměvem jako lehkou provokaci a nespravedlnost. Škoda jen, že mě smích přešel už po dvou jamkách. Přibližně tou dobou jsem totiž (ten den poprvé, ale rozhodně né naposled) měla promočenou rukavici...

Podrobně reprodukovat celý průběh hry nebudu. Jednak by to vzhledem k celkovému počtu ran bylo zdlouhavé a jednak by to bylo lehce vulgární, bez sprostých slov jsem se totiž včera, uznávám, neobešla.

Moje třetí kolo v číslech

2 - Naše hra byla dvakrát přerušena kvůli bouřce. Smutným zjištěním bylo, že golfové zákony schválnosti v praxi fungují dokonale. Siréna svolávající hráče do klubovny nás zastihla samozřejmě v místech, odkud je to k ní úplně nejdál. Přičemž poprvé jsem se absolutně odmítala hnout z místa, zatímco v případě druhém, kdy jsem byla už třikrát promočená a zase usušená, třikrát ztuhlá a zase rozehraná a hodinu jsem stála v dešti mezi třináctým greenem a čtrnáctým odpalištěm na kraji lesa, jsem rezignovaně šla půl hodiny v tom největším dešti směr klubovna, aby nám tam pánové rozhodčí laskavě oznámili, že máme jít zpět a kolo dohrát.

7,5 – Slovy sedm a půl hodiny. Tolik jsme celkem strávily „na place“ od prvního týčka až po osmnáctou jamku. To už je slušná šichta.

91 – Tolik ran jsem nakonec zahrála. Nic moc k chlubení, nicméně podstatné je, že z celkem startujících 35 žen to v těch hororových podmínkách stačilo na třetí nejlepší výsledek.

A jak to vypadlo z pohledu týmu?

Jak už jsem avizovala nejen v pátek, ale i po prvních dvou kolech, naše šance na postup byly mizivé. A to jak v ženách, tak mezi muži. Oba týmy si sice v celkovém pořadí přilepšily, jenže propastný rozdíl vůči prvním místům se ještě prohloubil a nám už tak před nedělí nezbývalo než pokusit se o co nejlepší umístění.

Ještě třeba podotknout, že muži, kteří většinou celou osmnáctku stihli obejít „suchou nohou“, zahráli v sobotu skvěle. Důkazem budiž, že se škrtal výsledek Pepíka Majera, který zahrál slušných 90 ran. Nejlépe hrál náš mistr klubu Pavel Adamec – 79 ran.

Jak už bylo řečeno, mezi ženami to bylo v sobotu spíš tak trochu o přežití, a to bez nadsázky. Proto není divu, že celé tři čtvrtiny našeho týmu zahrály přes sto ran. Škrtaly jsme nakonec 108.

Když jsme se v sobotu večer, za soumraku, vracely domů, věděly jsme jediné. Že co se týče počasí, a doufejme i výsledků, horší už to nebude. Naším jediným cílem tak bylo co nejrychleji vysušit boty, umýt hole, napařit se ve vaně a namasírovat svaly. Od prvního odpalu „finálového“ dne nás totiž dělilo pouhých pár hodin...

Fotografie pořídila babička, která poctivě podporovala všechny členy týmu, na všechny výkony dohlížela a podávala nejčerstvější informace.

Pár odkazů na závěr:

Výsledky na ČGF

Hořehledy na Facebooku

Štítek III. ligy

III. liga družstev Západ A - Alfrédov - Cvičné kolo

Dalo by se říct, že bych vlastně měla být spokojená. I přesto, že jsem dnes hrála šrot, bych při vzpomínce na cvičné kolo v Házlově neměla klesat na mysli. Tam jsem totiž zahrála cvičné kolo podstatně lépe než obě soutěžní.

Dnes vážně nevyšlo téměř nic. Drivy nechodily tam, kam měly, všechna železa o deset až dvacet metrů kratší a převážně vyhozená doprava, počasí pod psa a hřiště ve stavu, o jehož způsobilosti k ligovému turnaji by se dalo dlouze polemizovat.  

Není však nač se vymlouvat, pokud nechci hned zase přijít o svůj single HCP, budu muset zítra zahrát pořádně! 

Náš ženský tým má v současnosti ztrátu 60 ran, což už reálně nejde dotáhnou, přesto se ve složení: Já - Ségra - Hanka Majerová - Karolína Vosátková, budeme snažit zahrát co nejlépe. 

Pánové mají ztrátu podobnou a o její stažení se budou pokoušet v sestavě: Viktor Horner - Ondra Zdrha - Václav Kuna - Pepa Majer - Pavel Adamec a Tomáš Krkoška. 

Tak nám držte palce!

Odkazy, kde se dají sledovat výsledky:

Česká golfová federace

GC Hořehledy na Facebooku

Štítek III. liga

Dragon Press Open 2012 - ve zlatém odlesku

Když už je jednou za sto let možnost zvýšit si nad nějakým vlastním výkonem ego, asi bych ji měla využít. Zacpěte si tedy nosy, říká se, že samochvála smrdí. Ale znáte to, když vás nikdo jiný nepochválí, musíte to zkrátka udělat sami. Dovolte mi tedy pokusit se s více než dvoutýdenním odkladem o střízlivé hodnocení Dragon Press Openu 2012!

Desetiletá tradice tohoto turnaje pod taktovkou manželů Majerových, každoroční účast té absolutní pošumavské golfové špičky a skvělé ceny, kam až oko dohlédne – to vše udělalo z turnaje nesoucího název svého hlavního sponzora, klatovské tiskárny, jeden z nejprestižnějších turnajů sezony a asi nejprestižnější „nehořehledské“ (čti: nepořádané vedením GC Hořehledy) klání.

Musím říct, že přestože mívám většinou problém se správným načasováním formy na vrchol sezony, jak je možno vidět téměř rok co rok na Mistrovství klubu, na „Dragonu“ se mi zatím snad pokaždé dařilo. Když už jsem se neumístila, případně neukořistila nějakou tu vloženou soutěž, získala jsem jednou parádní „cenu útěchy“ - digitální foťák Kodak – o který jsme museli soupeřit před (na naše poměry) obrovským počtem diváků. Kdo mě ale zná, tomu je jasné, že i přes mírný třes v rukách jsem si takové bytí ve středu pozornosti náležitě užila, jak navíc dokazuje fotka.

Letos to ovšem hned ze startu na nějaké extrémní oslavy vůbec nevypadalo. Po paru na jedničce a bogey na dvojce přišel pokažený bunker shot na jamce číslo tři, následné doublebogey a s výsledkem +3 po třech jamkách se zdálo, že je po nadějích. Říká se, že v takových chvílí podvědomí nabyde dojmu, že už není o co hrát, člověk se uklidní a tím právě dosahuje dobrých výsledků na dalších jamkách. Já tedy musím říct, že nic z toho na mě nikdy nefungovalo, protože já, beznadějný optimista a snílek, mám naději pořád! Spíš bych celý obrat vývoje připsala následnému birdie na čtvrté jamce, které mě, jak se říká, vrátilo do hry.

Je až neuvěřitelné, že první devítku jsem došla s výsledkem +6, který by při stejné druhé devítce dokonce ani nestačil na obhajobu mého tehdejšího HCP 10,6. Nějakým naprostým zázrakem a zásahem vyšší moci jsem ale na desáté jamce zahrála birdie a zbytek došla v paru, tudíž jsem druhou devítkou za -1 výsledné skóre smrskla na +5.

Pro mě osobně byl určitě nejcennější fakt, že jsem konečně po dlouhých měsících opět zlepšovala. A tentokrát už konečně na ten kýžený SINGLE hendikep. Vítězství v naší kategorii, kterou soutěžní výbor vyslal hrát na stableford body, bylo sice nečekané, ale příjemné. Celkové vítězství (o 2 rány nad Evženem Sosnou) bylo už třešinkou na dortu a fakt, že jsme oba tak byli prvními, komu se kdy za celou historii Dragon Press Open podařilo obhájit titul, ten už nám nikdo jen tak nevezme!

Co z toho pro mě plyne?

1. Nikdy není nic ztraceno. Ani když po třech jamkách máš +3 :)
2. Musím už SAKRA začít trénovat, protože nehodlám o ten single zase hned přijít.
3. Změnit držení u puttování byl velmi dobrý tah!
4. Mám další poukaz na vyhlídkový let, který díky mé klaustrofobii a neschopnosti kohokoliv z rodiny využít jej místo mě zůstane opět nevyužit
5. Příští rok útočím na hattrick! :)
   
   Díky Frantovi Šálkovi za věnované poukazy na trička (viz foto). 
   
   
   Podrobný výsledek.
   
   
   Příště už se podíváme na 3. a 4. kolo III. ligy, tentokrát v Alfrédově.