Sázka na Tigera

Trvalo to. Fanoušci se dočkali a kritici, kteří předpovídali definitivní konec Tigerova kouzla, se teď tváří, jako že tu nejsou. Tiger Woods vyhrál Arnold Palmer Invitational.

Já se zrovna nebudu tvářit, bůhví jak jsem věděla, že to Tiger zvládne. Já mu totiž fandím turnaj co turnaj a rozhodně se za to nestydím. Jsem ráda, že konečně vyslyšel mé úpěnlivé Go Tiger, Go!, se kterým jsem k nevoli svých facebookovských přátel vytrvale sdílela rekapitulace odehraných kol, během nichž Tiger zazářil a měl značnou šanci vyhrát celý turnaj.

Upřímně, nemohl si zvolit lepší dobu a jediné, co ho mohlo trápit, byl fakt, že mu sám Arnold Palmer nemohl osobně gratulovat. Byl totiž jen pár minut před vyhlášením hospitalizován z důvodu vysokého tlaku. Ten byl pravděpodobně reakcí na nové léky a Arnie, kterému Tiger alespoň prostřednictvím Twitteru popřál brzké uzdravení, se už cítí lépe.

(zdroj: golf.cz)

Už za týden touhle dobrou nejen Tiger, ale i další účastníci The Masters, budou hrát cvičné kolo na hřišti v Augustě. Hrozně ráda bych tu teď předpověděla Tigerovo další vítězství. Jasně, v neděli vyhrál po dlouhých 30 měsících a možná by udělal lépe, kdyby se s tím spokojil a nechtěl od sebe moc. Jenže každý zkušený golfista ví, že většina výkonu se ovlivněná hlavou. Tiger je teď víc než jen v pohodě, sice je na něj znovu stržená absolutní pozornost, ale v posledním kole z něj jen sršelo sebevědomí a sám po výhře prohlásil, že se na Masters už moc těší.

Takže kdybych měla, co vsadit, vsadila bych to na Tigera. Držím palce!  

(zdroj: golf.cz)

Hořehledy v novém - aneb Jak to vidím já

   Zapojila jsem všechny své morální síly a přemluvila své lenivé tělo, aby se po osmi dnech volna (čti osmi rán vstávání bez budíku) donutilo zvednout z postele v 8:00. A to jen proto, abych vyrazila na první letošní tréninkové kolo v Hořehledech.

   Driving jsem otestovala dvackou míčků, nějak extra jsem to nepřeháněla, protože proti sluníčku bylo stejně prd vidět, kam to letí, a vydala se na hřiště.

   Můj výkon komentovat nebudu, neboť bych nerada spadla do vulgárních vrstev českého jazyka. Nehledě na to, že jsem hned od první jamky šla +2, na dalších to nebylo o moc lepší. Kromě pár ztracených balonů jsem ze všech písků hrála PW, protože SW zkrátka nemám (těžko říct, kde ji teď budu hledat) a na odpališti šesté jamky jsem navíc zjistila, že postrádám rukavici, tu úplně novou, poslední, černou, perfektně padnoucí a s magnetickým markovátkem.

   Kromě výše zmiňovaných předmětů jsem během devíti jamek a velkého množství ran ztratila především iluze. Iluze, že letos bude sezóna přesně podle mých představ...

   Nebudu tedy zdržovat tím, kolikrát jsem hrála do outu, topla pitch nebo minula metrový pat. Jednou z výmluv, či příčin, mého výkonu by mohl být takzvaný course management. Tedy znalost hřiště, která byla oproti minulým letům poněkud omezená jeho novou podobou.

   Jamce číslo jedna dávám palec nahoru, protože je to jamka hezká, líbí se mi nerovné okolí greenu, které je v Hořehledech spíše výjimkou. Bude mi asi scházet atmosféra zvučných drivů za doprovodu potlesku přihlížejících diváků při důležitých turnajích, ale případné pokusy o nearest to the pin budou taky jistě mít své kouzlo.

   Dvojka staronově z vyvýšeného odpaliště je mnohem hezčí a zároveň o něco jednodušší, což dokazuje fakt, že přízemní rány nepotřebují žabku o vodní hladinu, aby doskákaly až ke greenu. Odzkoušeno mou vlastní babičkou! Trochu problematičtější bude možná pro lepší hráče odhad vzdálenosti vzhledem k výškovému rozdílu tee a greenu.

   Prodloužená jamka číslo 6, kde se ze skórujícího čtyřparu stal pětipar, který bude rozhodovat o dobrém nebo špatném výsledku. Ranaři nebudou mít problém první ranou přehrát síť a lesní školku, což jim zajistí dostatečně pohodlnou pozici pro útok na green druhou ranou. Naopak kratší hráče čeká nelehká cesta úzkou fervejí lemovanou autem na obou stranách.

   Další jamky zaznamenaly změny především v odstranění různých křovinek, rozšíření fervejí a podobně, což by mělo urychlit hledání míčků a zjednodušit hru.

   Ve finále jsou změny především příjemným osvěžením pro hráče, kteří v Hořehledech znají už každý kout. Podle mého, i když se pokusím odprostit od toho, že mi to v neděli prostě nešlo, jde o změny, které hru dělají o něco těžší, co se týče obtížnsti a snahy o dobrá čísla. Mě to snad konečně donutí zapracovat na délce mých ran. A za to píšu jedno velké plus. Bezvýznamné, bohužel.  

A mimochodem, u klubovny visí nově štítky všech předchozích mistrů a mistryň klubu. Je možné, že je tam moje jméno jen jednou? ... Ne na dlouho! 

(foto: archiv GC Hořehledy)

Hra o peněžní výhry

Jakožto úspěšná absolventka zkoušek na rozhodčího III. třídy jsem nikdy neměla žádný větší problém s výkladem golfových pravidel. Je tu však stále jedna věc, která mi nedá spát...

Na serveru golf.cz jsem narazila na článek, který vysvětloval, že pokud se po turnaji u klubovny hráči rozhodnou zahrát si soutěž Trouble shot s vkladem 50,-, neporušují tím pravidla Amatérského statutu, protože jde o sázku v přiměřené míře.

Pravidlo 3-1 Hra o peněžní výhry říká, že Amatérský golfista nesmí hrát golf (zápas, turnaj, exhibici) o peněžní výhry (nebo jejich ekvivalent). Není mi tedy úplně jasná hranice mezi případem, který je v pořádku a který už ne. Nejde tedy ve výsledku o to, co dotyčný vyhraje, ale způsob, jakým bude jeho výhra uvedena?

Samozřejmě, nebudu zastírat, že bych někdy nešla jamkovku o peníze, se ségrou se většinou motivujeme pětikorunou na jamku, občas je to deset. Ale upřímně, kdo tohle nikdy neudělal?

Kdo si kdy ve svém životě hlídal hodnoty svých cen během sezony, aby v součtu nepřekročil hranici, popřípadě pokud se tak stalo, kdo cenu vrátil, aby nepřišel o Amatérský status?

Spíš, než abych tu ronila slzy nad tím, jak nikdo nerespektuje čistotu tohoto sportu, nevím, proč toto pravidlo vůbec ještě existuje. Vůbec, vymezení vrstev českých golfistů je celé podivné, sama jsem loni jen tak tak unikla STOPu, který je mířen na lidi hrající za sezonu méně než 4 turnaje.

Pokud jsem však náznaky lidí zodpovědných za tyto otázky odhadla správně, především díky blížícím se olympijským hrám, kam byl golf znovu zařazen, se toto téma probírá a změny jsou nejspíš otázkou času. Uvidíme, jestli nebudou k horšímu...

Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější.

 Tímhle pokřikem jsme se kdysi dávno se spoluhráčkami s nadsázkou povzbuzovaly před florbalovým zápasem. Ladies European Tour ve spolupráci s Missions Hills ale toto heslo převedli do skutečnosti a pod jejich záštitou nedávno poběhla soutěž o titul Best Dressed Player (Nejlépe oblékaná hráčka). Golfoví fanoušci jistě zaznamenali kampaň, kterou česká sportovní média podnikala ve snaze zajistit pár hlasů pro českou účastnici Tour Kláru Spilkovou. Soutěž nakonec s více než 20 tisíci (z celkových 100 tisíc) hlasy vyhrála anglická kráska Danielle Montgomery

I když jsem velká fanynka módy, mí přátelé si mohou být stoprocentně jistí, že v podobném modelu, jaký Danielle v rámci snahy získat další hlasy předvedla, mě v nejbližších stovkách let nepotkají. Přestože vážně fandím všem emancipačním snahám a jakási relativní rovnoprávnost žen s muži je jedním z mých celoživotních bojů, musím uznat, že ženy mají v golfových sférách ještě hodně v čem přidat, co se týče módy. Vážně mi není zcela jasné, kam se poděla golfová etika, kdy muži mají stále zakázáno vyjít vůbec na hřiště v kraťasech, zatímco soutěž o nejlepší ženský model se proměnila v hon za nejkratší sukní. Nehledě na to, jak minisukýnky a krátké kalhoty musí být nepohodlné...

Když si vyjmenujeme pár hlavních zastánců extravagantní módy v mužské kategorii, nikoho nepřekvapí jmenování Johna Dalyho, který své výstřední chování doplňoval o výstřední vzhled, Iana Poultera, jehož módní hity většinou zdobil ještě originální účes, nebo mladého Rickyho Fowlera, kterému k dokonalému barevnému sladění lze vytknout snad jen čepice s rovným kšiltem, ze které se pomalu stává nevkusný fenomén.

Popravdě, jsou to právě oni, kdo z nudného snobského královského sportu dělají atraktivní podívanou, která přitahuje diváky a úměrně k nim také sponzory. Má-li ovšem se vzrůstající popularitou nepřímo úměrně ubývat látky na ženském oděvu, pak se snad raději vrátíme ke kravatám a košilím, ne? Ani Annika Sorenstam, největší golfová královna všech dob, nikdy neodhalila víc než kolena a kousek krku... když tedy nepočítám ty akty...

(zdrojem všech obrázků je images.google.com)

Pošumavský sněhulák skoro s hattrickem!

Na samém konci února jsem letos podruhé vzala do ruky hůl a opět to nebylo k tréninku. Tak teda nevím, jak zase dopadnu! :)

V Příbrami totiž PGL za výrazného přispění majitele indooru pořádala turnaj s názvem Pošumavský sněhulák a já ve flightu se ségrou a starým známým kamarádem Danem alias Tigerem jsem od kola nedělního odpoledne očekávala hlavně příjemně strávených pár hodin.

Prvním předpokladem úspěchu bylo na místo vůbec dorazit. Sestra totiž řídila, a když asi v polovině cesty začalo hustě sněžit, musela jsem chvílemi zavírat oči a modlit se... Ale Bůh se tentokrát slitoval...

Představa o poklidné hře s přáteli se rozplynula ve chvíli, kdy jsem viděla prozatimní výsledky. Vzhledem k tomu, že jsme byli až úplně poslední flight a žádná větší konkurence se do té doby nedostavila, z mírumilovného nedělního odpoledne se stal sestrovražedný souboj na život a na smrt. Ostatně jako vždy, když nám jde o to porazit jedna druhou.

Nachystané pro nás bylo hřiště Wind Mill. Velmi příjemné, středně dlouhé jamky, především si cením toho, že krátká hra je v Příbrami mnohem srovnatelnější s realitou než před pár dny v Klatovech. I proto nejspíš celková hra vypadala o dost lépe.

Se sestrou to byl velmi nelítostný boj o každou ránu, přestože jsem si na začátku vypracovala lehký náskok, v druhé devítce využila mých chyb a dostala se mi na dostřel. Na předposlední jamce ovšem zaváhala z týčka a já až puttem na jamce poslední stvrdila vítězství.

Konečné skóre 86 je sice o ránu lepší než minule při jamkovce, pocit ze hry byl ale nesrovnatelně lepší, rány navíc jsem si připsala na svou zkažených jamkách, kde jsem se nemohla dostat z vysoké trávy.

Po drohraném kole jsme si na simulátoru ještě vyzkoušeli hru „Rozbíjení oken“, ale karma zapůsobila a ukázalo se, že jsem naprostý slušňáček, jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsem nevyhrála...

Naštěstí při tom opravdovém a následném vyhlašování jsem se dočkala. Kromě prvního místa jsem si odnesla i cenu za Nearest to the pin, jen o 5 cm netrefená fairway mě připravila o hattrick.

(foto: Ani jsem to neunesla! :) ... (c) Tomáš Petrů)

P.S.: Mezi cenami jsem objevila i voucher na dvě hodiny indooru zdarma, tak snad už konečně dostane slovo trénink v pravém smyslu slova! 

První jamkovka - středa 8.2.

Simulátor: Indoor Klatovy

Soupeř: Josef Majer

Tak to bylo nakonec ještě horší, než jsem čekala. Jistí je, že bez tréninku to zkrátka nejde. Na jednu stranu, vzhledem k tomu, že hůl jsem držela v ruce naposled někdy v říjnu, těch 87 nebylo zas tak marných. Na stranu druhou, můj soupeř zahrál neskutečných 73 a porazit by ho byla dřina, i kdybych byla ve formě. Největším problémem samozřejmě byla krátká hra, kterou prostě nejde vůbec odvozovat od reality. Holt se nemohu rovnat s někým, kdo je na simulátoru jednou týdně. Naše společná předchozí statistika je celkem jednoznačná, on mě ještě nikdy neporazil venku a já jeho ještě nikdy na simulátoru. Není divu, že hlavním důvodem mého neúspěchu je právě nevyhovující krátká hra, vždyť při našem posledním střetnutí jsem ho porazila puttem na poslední jamce.  

Ráda bych řekla, že do příště to vylepším a na Pošumavského sněhuláka půjdu vyhrát. Ale už teď vím, že do té doby (26.2.) si na hůl opět ani nesáhnu... Už abych měla odmaturováno! 

Trocha z minulosti

Mé golfové začátky byly poněkud kostrbaté a při vzpomínce na ně dodnes nechápu, jak je možné, že jsem je vůbec přežila ve zdraví.

Hůl jsem poprvé vzala do ruky snad někdy kolem roku 2004 na drivingu v Darovanském dvoře pod vedením pana Brtka. To bylo tenkrát z donucení, neboť golfu právě začala propadat babička a samotné se jí tam nechtělo. Nicméně, první pokus se jí nepovedl, tak se mě a moji sestru snažila ke golfu přitlačit znovu v roce 2006. To už bylo v Hořehledech (KDE? - na jih od Plzně), kde právě začínaly tréninky pro děti. Jak se mi tam nechtělo! Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ovšem v partě stejně starých dětí a pod vedením mladého trenéra Tomáše Rádla, se kterým jsme kromě golfu hrávali také fotbal a různé hry, se mi samozřejmě brzy zalíbilo.

Kamarádi začali tréninky opouštět, neboť golf nebyl pro jejich vrstevníky zřejmě tou dobou tak atraktivní, ale když jsem přestávala hrát kvůli kamarádům, začínaly se dostavovat první úspěchy. Hendikep 54 jsem získala přibližně v srpnu 2006, ještě toho roku si ho zlepšila, vyhrála svůj první pohár a odšťavňovač, který máme dodnes někde v kuchyni v šuplíku.

Nikdy jsem se netajila tím, že jsem golf nehrála ani tak proto, že by mě bavil, jako spíš pro ten pocit vítězství. Časy se změnily a i já si už dnes užívám pocit z povedené rány, ovšem stále neznám lepší uspokojení, než když po vydařeném turnaji zvedáte nad hlavu trofej.

Pár už jsem jich nad hlavu zvedla, zrovna se mi v novém pokoji vyjímají na poličce nad postelí tak, jak jsem si to vždycky přála. Mezi nimi i pár těch, které stojí za zmínku, jedna mistryně klubu z loňského roku. Téhož roku jsem se dopustila i jedné ze svých největších osobních proher, když jsem na následném Mistrovství mistrů klubů podcenila svou šanci a po velmi povedené první devítce zjistila, že mám velkou šanci na postup, zpanikařila a nepostoupila o ránu.

A před dvěma lety jsem začala hrát florbal v Praze. Hrála jsem ho sice i předtím, ale nemusela jsem dojíždět, a tak mi nebral tolik času. K tomu zvyšující se nároky ve škole a občas nějaká práce... A já na hraní golfu měla čím dál méně času. Loni už jsem byla jen na 5 turnajích. A to chci změnit.

Hodlám se golfu věnovat tak, abych měla na smrtelné posteli svědomí čisté. Tak přísahám!!!